Co komentář, to člověk

Vydání: 2020/32 Pro odpuštění s františkány, 4.8.2020, Autor: Karolína Peroutková

Také jste si někdy vylezli na nějakou vysokou zeď? Člověk pak většinou dohlédne leckam. A také teď spíše visíte na „fejsbukové zdi“? Většina z nás ji navštěvuje denně a zahledí se… ponejvíc sami do sebe.

 
Když necháme bariéry za sebou, lépe si porozumíme. Snímek Pixabay

Často slýcháme o problému sociálních bublin. Jde o názorově či věkově spřízněné skupiny, do nichž rádi zamíříme a pobudeme zde s ostatními. Od přátel se leccos dozvíme, vzájemně si pomáháme, víme, že jsme si nablízku. Jenže platí to i v případě, kdy se ocitneme ve virtuálním světě – kde také máme své „přátele“?

„Sociální sítě se chovají tak, jak slibují. Spojují nás s přáteli a přinášejí zajímavý obsah. Ale současně nás mezi sebou rozdělují,“ konstatuje Václav Vacek, koordinátor webu Signály.cz, a pokračuje: „Každý uživatel Facebooku či Instagramu má svoji ‚zeď‘ úplně jinou. Mezi svými virtuálními přáteli nemáme ty, kdo mají třeba jiný pohled na svět. Vytrácí se nám pak povědomí o potřebách lidí, kteří žijí jinak.“

V reálném světě se sice také pohybujeme ve svých skupinkách a partičkách, ale přece jen máme větší šanci potkat jiné lidi a vzájemně pochopit své postoje. Umění ovládnout sebe sama a naslouchat jinému se tak může proměnit v cenné obohacení – a nové přátele. Na sociálních sítích to jde hůře.

Nepotkáváme se ani u piva, přes plot či na výletech, ale v podivném prostoru každého a nikoho, kde slyšíme jen sami sebe. „Možnost vše sdílet, ale také se ke všemu okamžitě vyjádřit v nás budí dojem, že všichni ostatní dychtivě čekají na můj názor či komentář. Podvědomě si také myslíme, že není větší odborník na všechno než právě já sám,“ říká Štěpán Pospíšil, šéfredaktor časopisu Tarsicius.

Podle něj je nezbytné při čtení a případném komentování či šíření informací na sociálních sítích vidět vždy za každou informací člověka. Toho, o němž daná zpráva je, toho, který tu zprávu psal, a toho, který ji dále sdílel či poslal. Člověka, který si zaslouží velikou úctu, protože takovou úctu k němu má Bůh, jenž ho stvořil a vykoupil. Jinými slovy, vzorce chování z reálného života bychom si měli co nejvíce přetáhnout do toho virtuálního. Vždyť jsou party a partičky něčím přirozeným – a krásným.

„Možná někoho překvapí, že souzním s mnoha sociology, s tvrzením, že sociální bublina je něco přirozeného. Od občanů v malé obci přes skupiny ve škole po Boží lid ve farnosti. Křesťan občerstvuje svoji víru nejlépe mezi těmi, kdo věří, že Bůh stvořil svět a lidi a že je miluje. I tam si zároveň tříbí názory,“ míní Mons. Martin Holík, ředitel Radia Proglas.

Pozor na majitele pravd

Ale co námitka o škodlivosti uzavření se do názorové bubliny? Podle Mons. Holíka je dnes takový přetlak informací a tolik informačních kanálů, že jednoduše není možné, aby k nám jiné názory nedoputovaly a my se nesetkávali s názorově odlišnými lidmi. Bublina proto pro něj není ani tak něco negativního, jako spíše životodárné životní prostředí, z něhož vycházím ven a do něhož se zase rád vracím. „Ovšem stále platí ono biblické: ‚Vyhledávej radu u každého, kdo je moudrý.‘ Ne tedy u kdekoho, nýbrž u moudrého. A toho mi doporučí někdo, komu důvěřuji. To je přece výzva k uchýlení se do bubliny, která má ovšem, nejsem-li líný přemýšlet, krásné kladné důsledky!“ dodává Martin Holík.
Umění diskuse je náročné i v běžném životě, o to více v tom virtuálním. A navíc, každý se zahledí do svého přístroje s přirozenou potřebou dozvědět se, „kde je pravda“. Nasloucháme příznivcům, zlobíme se na oponenty. Oddechneme si, když zjistíme, že jsme na straně odborníka, který náš názor formuluje lépe a přesněji než my. Internet je opravdu plný všemožných informací a hlavně názorů. Není v něm však možné najít, co každá diskuse naživo potřebuje také: mlčení, naslouchání uznání zkušenosti druhého.

„Jestliže nechci padnout do pasti vyvolených, kteří jediní vědí, jak je to správně, nezbývá mi, než přijmout, že nevím, kde je pravda. Což je mnohdy to nejtěžší. Uznat, že to, co se píše, nemusí být celá pravda, že i na odpůrcově názoru může být něco, co dává smysl. Velmi osvobozující může být vědomí, že se nemusím vymezovat, s kým a proti komu budu. Že můžu respektovat představitele i sympatizanty obou stran. Neznám totiž žádného člověka, jenž by dělal nebo říkal výhradně správné věci, a člověka, který by byl ztělesněním jen toho špatného,“ uzavírá Štěpán Pospíšil, šéfredaktor časopisu Tarsicius. Kde je tedy pravda? Jsou sociální bubliny škodlivé, nebo ne? Jak úlevné je přiznat: tak i tak, kus pravdy mají ti i oni.

Ve své skupině můžeme povyrůst nebo se i zmenšit. Úkol však máme coby křesťané na sociálních sítích všichni stejný – pomáhat udržovat zdravé a kritické myšlení nebo se učit hledat odpovědi i u jiných názorových skupin.

KAROLÍNA PEROUTKOVÁ

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články



Aktuální číslo 38 15. – 21. září 2020

Lesná se raduje z nového chrámu

Džbánek piva, koloběžka i miska horkého guláše jsou vyobrazeny vedle tradičních křesťanských symbolů na fasádě nového kostela v Brně na Lesné. Mají připomínat,…

celý článek


Světlo pro naši cestu životem

Asi každý máme tu knihu doma. Někteří na předním místě v knihovně, v pěkném provedení, jako novou. Jiným leží na dosah ruky nebo na nočním stolku už pěkně ohmataná.…

celý článek


Povzbudivé čtení na celý rok

Na knihkupecké pulty přichází nový Cyrilometodějský kalendář (CMK) na rok 2021. Co v něm naleznete, přibližuje jeho hlavní editor JAN PAULAS.

celý článek


Hledat Boží přítomnost ve světě

Biskup VÁCLAV MALÝ oslaví týden před svátkem sv. Václava své sedmdesáté narozeniny. Ačkoliv říká, že je slaví nerad, připomínáme je rozhovorem, v němž se ohlíží…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay