26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Cesta z egoismu, či duchovní nemoc

26. 7. 2016

|
Tisk
|

Věřící člověk snadno nabude dojmu, že je dobré vyhovět druhým, pomáhat, i když na to třeba zrovna nemá úplně čas a síly. Vždyť kolik lidí se vydalo pro druhé a následně bylo prohlášeno za svaté!

Vydání: 2016/31 Mladí Češi vyrazili za papežem, 26.7.2016, Autor: Kateřina Šťastná



I v Bibli čteme o Ježíši, jak chtěl být sám, šel na odlehlé místo, ale zástupy si ho našly a on k nim mluvil a uzdravoval je. Nebo čteme podobenství o milosrdném Samaritánovi. A pak – máme být dokonalí, jako je dokonalý náš nebeský Otec. To umění říkat „ne“ sem jakoby nesedí.
Karmelitka Denisa Červenková, která mj. duchovně doprovází, přitakává, že potkává lidi, kteří jsou pevně přesvědčeni, že být křesťan znamená druhému kdykoliv vyhovět, když po nich něco chce. A jejich ochota nachází odezvu: druzí se na ně opravdu s čímkoliv a často obracejí. Jenomže místo aby to těm prvním přinášelo uspokojení z pomoci, cítí se přetížení a zahlcení věcmi, o nichž mají dojem, že je třeba je udělat nebo že je prostě slíbili. „Někteří se pak cítí být druhými zneužívaní, protože to, že jsou ochotni posloužit, ještě neznamená, že by sami taky někdy nepotřebovali svůj prostor k životu,“ říká sestra Denisa a dodává: „Jsou natolik zahlcení světem druhých, že jim chybí energie na řešení vlastních problémů – tedy alespoň do té doby, dokud opravdu není zbytí.“
P. Mariusz Kuźniar, kněz a psychoterapeut, říká, že samotný fakt, kdy chceme někomu pomoci, je pozitivní. Je důležité, aby křesťané nezůstávali pasivní, aby vstupovali do světa a cítili odpovědnost za dění v něm. Nesmí to ovšem překročit zdravou míru. „Je třeba vidět, jestli na to mám kapacitu, energii, sílu. Pokud ji mám a někdo mě požádá o pomoc, je to ideální kombinace. Pokud to ale dělám pod nátlakem, tak se to dlouhodobě nevyplácí a na výsledné atmosféře je to poznat,“ říká kněz.
Vyhovět ano, ale…
Když je člověk mladý a zvládá hodně věcí, je to podle P. Kuźniara jiné, než když přijde rodina a další povinnosti. Pak je potřeba stanovit priority a eliminovat věci, které nejsou tak důležité. „Pokud člověk žije v rodině, pak je prioritou rodina,“ zdůrazňuje kněz a doplňuje: „Nebudeme-li to respektovat, stane se to dříve či později zdrojem frustrace a problémů.“
Jenomže jak zvládat výčitky, pokud druhým nevyhovíme? „Zapomínat na sebe a myslet na druhé je pro řadu lidí zdravá cesta ven z egoismu, ale pro někoho to klidně může být duchovní nemoc. Důležité je uvědomovat si, co se ve mně děje. Pokud je člověk napjatý, má trvalý pocit přetěžování a uvnitř se vlastně zlobí na druhé i na sebe, že nedokáže dosáhnout ideálu služby a lásky, něco tu nefunguje,“ říká sestra Denisa a doplňuje, že takový člověk pravděpodobně potřebuje nějaký čas pro sebe. Někteří lidé také utíkají do „pomoci druhým“, aby nemuseli řešit vlastní otázky a problémy.
P. Mariusz Kuźniar dodává, že to mohou být „Marty v nás“, které nás nutí prát a žehlit roucha, starat se o farní zahradu, uklízet farní kuchyňku a spousty dalších aktivit. Ale i ony jsou tu potřeba. „Bez nich bychom byli samí mystici v neuklizeném prostoru a nevím, jestli by nám v tom bylo dobře,“ podotýká kněz. Podle něj dobrý křesťan umí říci „ne“, protože to před Bohem zodpovědně uvážil a bere v potaz svou aktuální situaci. Dobrý křesťan je v podstatě zdravě asertivní.
Ale co když toto „ne“ najednou řeknou právě ty Marty, kterých ve farnosti rozhodně není většina? Kdo tu práci udělá za ně? P. Mariusz podle vlastní zkušenosti z praxe říká, že je důležité lidi motivovat. Vytvářet atmosféru, že farní prostory jsou společné a měli bychom se o ně také společně starat. S farní radou je pak možné rozdělit úkoly, určit osobu, která je za to zodpovědná, či zorganizovat, aby se na práci podíleli postupně všichni. V krajním případě lze i zaplatit člověka, který dané prostory uklidí nebo vykoná konkrétní práci.
Co ztratím a co získám?
Sestra Denisa zase radí zamyslet se nad tím, co momentálně získám a co dlouhodobě ztrácím tím, když nemám ve vycházení vstříc druhým zdravé hranice. „Všimla jsem si, že rada ‚krátkodobý zisk, ale dlouhodobá ztráta‘ se dost dobře dá aplikovat na celou řadu praktických situací duchovního života, kdy bojuji, zda vyhovět něčímu přání a vzít na sebe cosi, co bude potřebovat čas a energii. Krátkodobý zisk tu znamená, že nebudu čelit nespokojenosti a frustraci druhého a dám mu, co chce. Ovšem dlouhodobá ztráta znamená, že se nenaučím být dost kreativní a mechanicky aplikuji křesťanskou nauku i na situace, kde se to zkrátka nehodí a není to prospěšné mně ani druhému.“ Člověk by měl přehodnotit své nároky. „Někdy jsme na sebe přísnější než Bůh a posuzujeme se podle absolutních měřítek i tam, kde to není třeba,“ upozorňuje Denisa Červenková. Měřítkem „hranic“ podle ní může být i naše domácí prostředí. „Nic se mi osobně neosvědčilo tak jako jistota, že prostě nemůžu vyhovět deseti jiným lidem na úkor komunity nebo rodiny,“ uzavírá.
Na druhé straně je v dnešní době podle zkušeností P. Kuźniara stále méně a méně lidí ochotných dělat něco pro druhé. A tak stejně jako jsou mezi námi ti, kteří se musí učit říkat „ne“, jsou zde také lidé, kteří by se měli učit říkat „ano“.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou