Vydání: 2006/24 Pastorační reforma, 14.6.2006, Autor: Jiří Macháně

Když se řekne slučování farností, co to v pražské arcidiecézi znamená?
Sdružení několika farností, které jsou z hlediska práva církevního i státního právnickými osobami, do jednoho celku, tedy do jedné právnické osoby. Je tam jeden farář, jedno účetnictví, jedno daňové přiznání atd. Pro duchovního správce znamená úlevu od činností, které právem nemiluje, protože nejsou jeho prioritou. Do větších celků se slučují zpravidla farnosti, které nemají svého faráře a kde ani výhledově není reálné, že tam kněz bude. Tak to funguje i v jiných diecézích. Sloučení farností neznamená ani zavření kostela, ani zrušení bohoslužeb, pohřbů, křtů apod.

Ruku v ruce s touto reformou jde i proměna pastorace...
Nezávisle na tomto slučování chceme život ve farnostech prohloubit a oživit, aby dobře nesly poselství evangelia a vyzařovaly ho i do svého okolí. V rámci projektu obnovy farností se v minulých letech uskutečnila setkání kněží s vedením diecéze na Svaté Hoře. Z těch vyplynula čtyři základní témata, která bychom chtěli ve farnostech v intervalu několika let realizovat. Jde o pokání, posílení práce s Písmem, vedení k modlitbě a podporu života ve společenství.

K tomu přibyla také snaha o formulování plánů do budoucna...
To je věc potřebná, ale našemu chápání trošku cizí. Stále se totiž ukazuje, že jsme zvyklí spíš řešit aktuální úlohy než něco chystat do budoucnosti. Týká se to například přípravy lidí, kterých bude v konkrétních farnostech za nějaký čas zapotřebí, aby s něčím pomohli.

Jak by se měl změnit život konkrétního křesťana?
Každý bude muset vložit trochu vlastních sil, nikoliv jen konzumovat. Spousta lidí kvůli svému zaměstnání nemá čas jít ve všední den do kostela. Ale deset minut na čtení Písma zřejmě mají a sejít se k modlitbě (ať už v rodině, nebo s přáteli) by mohli. Alespoň někdy. To nemá souvislost se slučováním. Za vším je spíš snaha, aby lidé byli lépe a více vybaveni pro křesťanský život.

Kam tedy bude reforma směřovat?
Stárnoucí katolické obyvatelstvo nemůže dělat misie mezi mladými lidmi. Mnoho lidí to nerado slyší, ale je potřeba v dlouhodobém výhledu posilovat především místa života, která mají nějaké „vyzařování“, kde jsou lidé schopni oslovit svým životem z víry někoho z okolí. Dále je potřeba reagovat na změnu rozložení obyvatelstva – některé malé obce vymírají, jiné, zejména u větších měst, se rozrůstají.

Ale zatím i vymírající farnosti stále existují...
Často bohužel provozujeme fiktivní farnosti. Jestliže někde na nedělní mši chodí sedm nebo deset lidí, tak to není farnost schopná samostatného života, který by se dál rozvíjel. Obyvatelstvo stárne a ubývá, a to není záležitost jen západních Čech, ale i mnoha středočeských vesnic. Zde je třeba přivádět křesťany ke čtení Písma a k modlitbě i mimo bohoslužby, aby nežili tím stylem, který mají zažitý: přijede farář - bude kostel, nepřijede farář - nebude nic. Je tedy nutné posilovat centra života a zároveň se postarat o místa, která ohniskem rostoucího života nejsou. Musíme počítat s věřícími, kteří křesťanství žijí ve vazbě na místo, kde bydlí. To všechno je ale limitováno našimi silami - personálními i finančními. Musíme uvažovat v oblasti možného, ačkoli se hrozně rádi pohybujeme v oblasti chtěného.

Bude to tedy znamenat postupný odchod církve z vesnic?
Není možné říct: „Vážení, vás je tady šest, takže když budete chtít na mši, přijeďte do města, a když budete chtít pohřbít, tak si dovezte rakev.“ Na druhou stranu nelze na takové místo nahlížet tak, že má perspektivu a lámat si hlavu jak se postarat o děti či mládež, které tam nejsou. Bohoslužby budou tam, kde je bude mít kdo sloužit a kde na ně bude někdo chodit. Ale i v těchto místech je třeba naučit se žít křesťanství ještě i jinak než se jenom vázat na docházku na nedělní bohoslužby.

Můžete uvést konkrétní příklad provedených změn v pražské arcidiecézi?
Sloučení v rakovnickém vikariátu, kde se pospojovaly farnosti mnohdy bez aktivních věřících. Tam kde věřící jsou, jich je tak málo, že ani nepocítili změnu. Farnosti tam neměly sebevědomí velké skupiny, která cítí úkorně, že přišla o titul. Tam, kde je komunita, která nějaké sebevědomí případně majetek (ze kterého získává farnost finanční prostředky) má, to bude samozřejmě složitější.

Jak vidíte budoucnost?
V rámci diecéze není možné plánovat pastorační reformy plošně, ale v závislosti na místní situaci. Jakékoli změny se dají dělat jenom tam, kde jsou jich farář a farníci schopní. Nevěřím na žádné velké globální změny. Půjde to pomalu. Jinému způsobu farního života nás také naučí okolnosti. Až se o věřící „nebude mít kdo starat“ jako doteď, protože pan farář bude mít ještě víc farností, budoumít lidé dvě možnosti. Buď se na to vymluví, a nebudou dělat nic, anebo budou hledat, co mohou dělat také sami. Žádnou razantnější proměnu v krátkém čase nelze čekat. Věřící ale leckde reagují. Když nemohou na mši každý den, přivede to některé k osobní modlitbě. Odvykli si účasti na velkých akcích, protože v jejich blízkosti žádné nejsou, ale na druhou stranu mnohem opravdověji prožívají liturgii, což obdivuje i náš pan nuncius. Mnozí polští kněží pak konstatují, že v Česku se v kostele setkávají, narozdíl od Polska, s opravdu věřícími lidmi.