Vydání: 2005/49 Jazyk církve, 28.11.2005, Autor: Ondřej Tuček

 

Televizní vysílání je v současné době jedním z nejvlivnějších komunikačních kanálů, šiřitelem spousty informací i emocí, avšak jenom jednou z možných cest, kterými by se dala alespoň základní informace o křesťanské víře a Bohu sdělit. Otázkou je, zda televizní vysílání, většinou plané a prázdné, je pro vysvětlování katolické víry cesta možná a správná, a ne zavádějící. Vždyť většinou médiem, které člověka osloví a víru přinese, je – zase člověk, živý rozhovor. Jindy je to třeba životní událost, nenadálé setkání. Způsobů, kterými nás lidi Bůh oslovuje, je nekonečně mnoho. Jak se říká, kolik je lidí, tolik je cest k Bohu, avšak musíme se taky snažit jej zaslechnout.

V televizním vysílání je to však velice obtížné. Vždyť i tak důležitá událost, jako je mše svatá, je televizní stanicí přenášena stejným způsobem jako fotbalové utkání, a je tomuto utkání stavena na roveň. To není ideální ani správný přístup.

Mše má být sloužena přímo pro televizního posluchače a tak i snímána. Divák by neměl být pouze náhodným pozorovatelem dění, ale maximálně se přenosu účastnit – i když nemůže být tělesně přítomen, to však mu musí způsob přenosu umožnit.

Samozřejmě že v okamžiku, kdy by se katecheze měla stát součástí televizního vysílání, se objeví řada problémů a otázek k řešení. Katolický katechismus má skoro 700 stránek textu a otázky spojené s vírou jsou k vysvětlování mnohdy komplikované. Za jedno krátké vysílání se nedají pojmout, lidé se v problematice snadno ztratí, do příště pozapomenou, a navíc tvůrce programu nemůže vědět, jestli posluchač minulý díl viděl, nebo ne. Je to i otázka jazyka a výběru slov.

Rozhodně by hledání jazyka pro televizního tvůrce bylo těžší než pro kněze při kázání - kněz má před sebou především lidi věřící, a přesto i tam je často obtížné, aby pochopili základní poselství, aby si z toho kázání odnesli „plody“.

To, co nazýváte „běžným televizním jazykem“, bych vyloučil jako první – vždyť celé věty a mnohá slova, která slyším z televize, mají skoro nulovou informaci a jsou pouze slangem současné komerce.

Když se podívám na řeč mladých lidí, tak řadě výrazů nemůžu rozumět, protože s nimi nežiji v jedné třídě nebo v jejich komunitě. To, že oni takhle mluví, ještě neznamená, že bychom se tomu měli přizpůsobit nebo že to je správně.

Slovník víry, to je jiná věc, protože tato slova jsou na světě několik tisíc let, mají hluboký obsah a něco znamenají.

Ale ta zase nebudou chtít akceptovat třeba právě mladí diváci. Můžou jim být k smíchu...

Mladí lidé se někdy smějí, i když přijdou na hodinu biologie. Jsou takoví ani my jsme nebyli jiní. Většinou jde o smích z neznalosti a často i rozpaků. Osobně si myslím, že by se smáli míň, kdyby znali alespoň základní slova křesťanské civilizace a jejich význam od svých rodičů. Kdyby tady bylo cosi jako rodinný přenos informací, příklad. Ale ten za poslední tři generace zmizel. Tři generace se o víře a o církvi skoro vůbec nemluví. Stačí si otevřít katechismus a podívat se na rejstřík - a najdeme spoustu slov, která nevěřící lidé asi nikdy neslyšeli a nevědí, co si pod nimi představit.

Na výše uvedenou „neviditelnost“ církve mě upozornil jeden mladý kněz - kněží chodí v civilu, řádové sestry potkáte výjimečně. A kostely jsou zavřené.

Ano! 24 hodin denně. I kostel může být médiem, které promlouvá k nevěřícím. Má k dispozici hned několik prvků. I když v něm zrovna neprobíhá mše, mělo by v něm být vždycky slyšet Boží slovo - myslím, že technika to dnes umožňuje. Když do toho kostela přijde někdo nevěřící, tak se ho Boží slovo může dotknout.

Kostel by měl zvonit, aby se na něj nezapomínalo. Měl by v noci zářit, a to zevnitř, což je podstatnější než nasvícení budovy zvenčí - duchovno je přece uvnitř.

Ale zpět k jazyku – z povědomí lidí nezmizela jen některá slova, ale především pojmy, včetně jejich obsahu a významu. Nemusí jít jen o slova čistě církevní, ale slova kdysi důležitá a zároveň běžná. Vezměte si například slovo „čest“. Význam tohoto slova se skoro ztratil. A pomalu se ztrácí i toto slovo samotné. Ani náš pan prezident ho příliš nezná, když se vyjádřil o ruce, kterou dal argentinský hráč Maradona na mistrovství světa v kopané gól, že když to soudce neviděl, tak ten gól platí. Já si myslím, že Maradona - i když šlo o tolik - se měl sebrat a říci: „Já jsem dal ten gól rukou, takže neplatí.“ To by bylo čestné. To je otázka cti. Pan prezident to možná vnímá tak, že v této společnosti už není čest důležitá, že důležité je pouze vyhrát, a to i způsobem nečestným. A význam tohoto slova se mu ztrácí. Možná je to tak i se slovem „lež“. Když chci vyhrát, mohu říkat cokoliv, i když to není pravda, lež se jako pojem potom ztrácí. Jak pak pravý význam tohoto slova, jak byl po staletí chápán, vysvětlit dětem? A jak jim vysvětlit, že existuje i vyšší princip mravní?

Pak jsou tady pojmy, které nevěřící znají, ale jejich význam se značně posunul nebo změnil - třeba „dogma“. A velkou kapitolou je pak vymizení některých životních reálií spojených s náboženstvím. Čím dál méně lidí si nechá vysvětit dům, velice výjimečně se člověk potká s někým, kdo by se před jídlem pomodlil nebo by požehnal jídlu, dětem. To vše se za našich dnů ztratilo, a přitom to jsou základy, ze kterých se život skládá. Tím se věci Boží připomínají a člověk by měl těmito drobnými úkony žít. Může-li být v televizním vysílání program o dobrém chování, mohly by být připomenuty i ony...

Tahle doba odejde a bude zase doba jiná, ale církev a víra tady bude pořád. Liberalismus v zásadních lidských věcech je omylný. Jsem přesvědčen, že současné liberální přístupy ve světě, ve kterém nyní žijeme, pramení pouze z lidské pýchy, jistého druhu lenosti a jsou krátkozraké, a že konzervativní postoj a chování je ten správnější přístup. Už jen proto, jak se tenhle svět strašně rychle mění.

S „církevním jazykem“ ale míváme problém i my věřící...

To je pravda. Já ale věřím na „víru našich babiček“, která nepochybuje, věci prostě přijme, pak přijme i slovník, kterým se sdělují, a pak porozumí tomu slovníku i obsahu.

 

Začnu tedy od konce – od toho porozumění slovníku, což se navíc netýká jen víry, ať už je jakákoliv. Když jsem byl kluk, tak mi táta jednou přinesl k přečtení Anatola France. Já jsem tu knihu tenkrát vůbec neuměl a nemohl číst. Ale teď už bych ji číst mohl. Tohle známe všichni. Člověk se mění. A když čtu Písmo, tak se pokaždé dovídám také jinou informaci, vnímám ho jiným způsobem, protože jsem jiný člověk. Čas hraje obrovskou roli - nedávno jsem měl dlouhou diskusi o pojmu „srdce“ se svým přítelem, hudebním skladatelem z Německa, který před časem uvěřil. Když se podíváte, jak církev nakládá se slovem „srdce“ a co to všecko znamená (třeba mít otevřené srdce), tak jemu trvalo několik měsíců, než význam tohoto slova pochopil a přijal za vlastní. A tak si můžeme povídat i o jiných slovech – zrovna si vysvětlujeme slovo „dábel“. Už jsme si porozuměli natolik, že vidíme jeho dočasné vítězství právě v tom, že dnes přesvědčil lidi o své neexistenci. Avšak kdyby neexistoval, vypadala by televizní vysílání i ostatní média jistě jinak.