26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

TÉMA: 'Oporu bych za nezávislost neměnila,' říká H. Třeštíková

13. 2. 2006

|
Tisk
|

V minulých týdnech uvedla Česká televize váš cyklus dokumentů „Manželské etudy“. Vystupují v nich páry, které jste na jejich společné pouti sledovala 25 let. Co jste při této práci zjistila o mužích. Jsou ženám oporou?

Vydání: 2006/7 Jsou muži ženám oporou?, 13.2.2006, Autor: Zuzana Burdová

Rozhovor s dokumentaristkou, manželkou a matkou Helenou Třeštíkovou
„O domácnost sice většinou pečuji sama, ale důležitý je pro mne pocit, že kdyby nastal problém, na manžela se mohu vždycky  spolehnout.“ Helena Třeštíková mi v rozhovoru přesně vypočítala oblasti, ve kterých jí manžel pomohl nejvíce. Řada žen (těch šťastnějších) bere mužskou oporu jako samozřejmost a svou situaci tak dobře nahlédnout nedokáže. „Já se snažím se klást sama sobě ty samé otázky, které v dokumentech dávám druhým lidem,“ dostávám od režisérky vysvětlení.

 

Kdybych měla brát jen Manželské etudy, v polovině případů by se dalo říct, že ano, a v druhé polovině, že absolutně ne. Je to velice proměnlivé téma. Mění se také s tím, jak se proměňuje role žen ve společnosti.

Úplně zásadní rozdíl jsem nevnímala. Ale určitě k nám po revoluci přišla řada nových témat, mezi nimi i téma vztahů mezi muži a ženami z různých aspektů (např. feministické teorie, o kterých se tu dříve nemluvilo), téma ženské emancipace a rolí v rodině.

Nikdy bych se nedefinovala jako feministka. Tím bych musela přijmout i určité teorie, které mi moc blízké nejsou. Zejména mi vadí přílišné zjednodušování situace - třeba představa, že tu ještě vládne patriarchát, což si nemyslím. Navíc jsou mi některé militantní feministické projevy přímo protivné. Na druhou stranu je důležité, že ženy po dlouhé době, kdy byly v pozadí, začínají nově definovat své životní role.

Ano, měla. S mužem jsme se seznámili, když jsem končila FAMU a bylo jasné, že chci být aktivní v práci. Sympatizoval se mnou a podporoval mě. Složité chvíle přišly v době, kdy jsme měli malé děti. Zmizela jsem třeba na natáčení a on se o ně, ve spolupráci s paní na hlídání, musel starat. Nikdy mi mou práci nevyčítal, nikdy ji nezpochybňoval a netvářil se, že by mu vadila. To pro mne bylo moc příjemné.

Hlavně nikdy neměl ani nejmenší připomínky k tomu, zda je, či není uklizeno, zda je, či není navařeno. Když jsme neměli čas, přinesli jsme si jídlo z hospody a vůbec to nedělalo žádný problém. Byli jsme na to zvyklí už z domova, protože obě naše matky byly pracovně velmi aktivní.

Pro mě byl vždycky důležitý a příjemný pocit, že když nastane nějaký problém, můj muž mě v tom nenechá.

Domácí kutil ani domácí pracant to vyloženě není. Ale luxoval a chodil pro těžké nákupy. Nebavila ho drobná každodennost, byl spíše mužem náhlých velkých činů. Myslím, že v tomhle se dá trochu vystopovat mužská mentalita. Každodennost je ničí.

Samozřejmě i já jsem občas říkávala - když jsem měla pocit, že je toho na mě moc - že jsem na všechno sama. Manžel mi ale vždycky začal vypočítávat, co všechno dělá on a že dělá některé věci, které bych sama nezvládla. Například organizoval stavbu bytu. Nejhorší je, když se člověk začne litovat - tehdy začne vidět jen to, že je na všechno sám. Když si ale pak uvědomí, co všechno dělá ten druhý, je to osvobozující.

Podobně jako ostatní muži byl i on trochu bezradný, když byly děti malinké. Ale jakmile trochu vyrostly a dalo se s nimi komunikovat, bylo to bezvadné.

Otec, který dítě vědomě přijme se všemi jeho výhodami i nevýhodami. Neoznačila bych tak například Karla Gotta, který trousí děti a asi moc neví, jak se vlastně vyvíjejí. Možná je finančně zabezpečí, ale psychicky to jde mimo něj. Za vzorného otce bych považovala toho, který děti přijme jako součást svého života, jako partnery a žije s nimi naplno - v dobrém, když je s nimi legrace, a ve zlém, když jsou nemocné nebo jsou s nimi starosti. A na tom všem se podílí - takovou měrou, jaké je schopen.

Tolerance. To je zásadní. Tolerance toho druhého se všemi jeho zvláštnostmi. Pokud se rozhodnu s někým být, měla bych se s ním smířit jako s celkem. U nás to snad funguje. V mnoha směrech máme rozdílné názory a představy, např. o trávení volného času. Já ráda cestuji, kdežto manžel je nejradši doma.

To nejde. Nabízím mu tu možnost. Jednou se nechal přemluvit k rodinné cestě do New Yorku. A to byl moc hezký zážitek, který si velmi užíval a dlouho z toho žil. Chystám se teď na cestu do Bombaje, kde by se mu určitě také líbilo, protože to je zvláštní svět, ale on nechce.

Klasicky věřící nebyl asi ani jeden z těchto párů. Ale mám k tomu dvě vzpomínky. Když jsme tento cyklus začali v osmdesátých letech natáčet, tak možnosti mít svatbu kromě na úřadě také v kostele využil jeden jediný pár. Uvědomila jsem si, o co byla tato svatba v evangelickém kostele působivější, jak jim farářka v kostele říkala naprosto jiné věci než oddávající na radnici. Citovala i ono: „Kamkoli půjdeš, půjdu s tebou...“ Člověk cítil mnohem větší vážnost, než když předtím slyšel: „Budete dobrými občany...“ atd.  Kuriózní je, že tahle dvojice se rozvedla jako první. Po roce a půl od svatby.

Druhá moje vzpomínka je na to, jak si jeden z mužů, s nimiž jsem natáčela, pořídil dalekohled. Díval se do nebe a říkal, že když se dívá na hvězdy, úplně fyzicky cítí Boží přítomnost. A celou tuhle moc hezkou pasáž jsme museli vystřihnout. Ateistická doba si žádala své.

Ano, vidíte mladou, hezkou, chytrou a relativně schopnou ženskou, která se takhle devastuje před vašima očima, a nedá se s tím nic dělat. Řada lidí mi vyčítala, jak to můžu točit, a nezasáhnout. Ve filmu samozřejmě není vidět, že s ní potom mluvím, rozebírám její situaci... Ale pokud člověk v sobě nevydoluje vnitřní sílu, která ho donutí s braním drog přestat, je to závislost na celý život. Měla několik velmi vážných příležitostí s tím seknout, ale nic nezabralo.

Ano, ten se tvářil jako opora a naprosto selhal. Dneska je ve vězení, protože se pokusil zavraždit nějakého narkomana v konfliktu kvůli drogám. Dostal 13 let.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou