Vydání: 2005/50 Církev na horách, 5.12.2005, Autor: Václav Štaud

Redemptoristy sníh nezastaví, a když, tak jen na chvíli

 

„A už je to zase tady,“ posteskl si P. Jiří Šindelář za volantem misijního mikrobusu, když se s P. Tomášem Waścińským vraceli v neděli 20. listopadu z lidových misií v Přibyslavi. Odjížděli z Králík devět dní předtím, za příjemného podzimního počasí, a nyní je vítá zimní království. A jízda čerstvě zasněženou krajinou na letních pneumatikách rozhodně není dvakrát příjemná. Vyjet v takové nadílce s naloženým autem horské serpentiny až ke klášteru na Horu Matky Boží je úkol pro opravdu zkušeného řidiče. P. Šindelář o takové jízdě hovoří jako o „ustavičném řízeném smyku“: „Cestou nahoru nesmíme za žádných okolností zastavit, protože auto bychom na ledu a sněhu znovu nerozjeli. V lepším případě bychom zatarasili silnici, o horších možnostech raději nepřemýšlet,“ dodává kněz.

V klášteře řeholníky čeká s každým chumelením rozcvička s lopatou, hrablem a košťaty. S bezcitností k lidem si vítr na kopci pohrává s lehkým prašanem, který pak obvykle řeholníky zavalí metrovými závějemi. „Nejednou pak po proházení cesty zjistíme, že můžeme udělat čelem vzad a začít znovu. Silnici prohrnují až třikrát denně, a stejně bývá na temeni kopce po malé chvíli znovu zavátá. Pak nezbývá než zkusit sněhovou bariéru prorazit autem, anebo garáž zavřít a hurá pro lyže,“ popisuje kritické situace P. Šindelář.

„Už se nám stalo, že jsme nemohli dojet na lidové misie do některé farnosti ve slíbený čas. Jednou už také mnoho nechybělo, a zůstali jsme doma úplně. Vstávali jsme tehdy dřív, abychom stihli z cesty uklidit pár metráků čerstvého mokrého sněhu. A když bylo vítězství na dosah, stěží jsme stihli uskočit před lavinou, padající ze střech kláštera. A garáž znovu zablokovala masa mrazivého materiálu, která byla ještě větší než ta před hodinou. Tomu říkám zkouška trpělivosti a mírnosti,“ vypráví otec Jiří a s omluvným úsměvem odmítá komentovat, jak tehdy obstál.

Se silničáři zde mají redemptoristé celkem dobrou zkušenost. Zvlášť v neděli, kdy i v zimě přijíždějí „skalní“ mariánští ctitelé na bohoslužby či kvůli svátosti smíření, míří pluhy s posypem ke klášteru vždy už ráno a pak ještě znovu před polednem, aby tady žádný z poutníků nemusel zůstat.

Útočiště před chladem donedávna poskytoval poutní dům s restaurací, který je v sousedství kláštera. Návštěvníkům zde vždy nabídli i něco k jídlu a k pití. Nyní je však dům dočasně uzavřený, a tak musí i řeholníci spoléhat jen na vlastní zásoby, aby hlavně v zimě měli dost pečiva, uzenin, konzerv. „A také na pivo nezapomeň,“ žertuje o vyprávění spolubratra otec Tomáš a dodává: „Jiří je totiž z Plzně, a tak už od mládí dává přednost pivu před mlékem,“ vysvětluje s úsměvem.

Zima však králickým redemptoristům v jejich poslání zabránit nedokáže. Po návratu z Přibyslavi si pár dní odpočinuli, vyprali, uklidili, pomohli otci představenému v duchovní správě a na prahu prosince opět vyrazili za svým hlavním posláním: konat lidové misie - tentokrát do Pelhřimova. Na rozdíl od minulé cesty už jeli na zimních pneumatikách.