16.–22. dubna 2024
Aktuální
vydání
16
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Tělo mého muže plakalo - ronilo slzy krve

23. 1. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/4 Fotbalové násilí v zemi papeže, 23.1.2008, Autor: Renáta Holčáková-Masto

Sešli jsme se před Vánoci. Byt rodiny Racitiových byl krásně vánočně vyzdoben. Obývacímu pokoji vévodil obrovský betlém rozestavěný na konferenčním stolku uprostřed místnosti. Mezi králi Melicharem a Baltazarem ležela hvězda, jejíž místo bylo původně na vrcholku blikajícího dvoumetrového vánočního stromku, který stál opodál. „Vždycky ji nasazoval můj muž, byl to jeho úkol,“ zareagovala na můj pohled se slzami v očích Mariza Racitiová. Vdova po inspektoru policie Filipu Racitim, jenž se stal další obětí italského fotbalu.

Brzy uplyne už rok od oné tragické události. Můžete se vrátit ve vzpomínkách k onomu osudnému 2. únoru 2007?

Ten den zůstane v paměti mé a mých dětí vrytý navěky. Byl to obyčejný den jako každý jiný. Ráno jsem dala Filipovi pusu na zastávce autobusu, on jel do práce a já za svými povinnostmi. Neměla jsem ve zvyku obtěžovat ho v práci, navíc jsem věděla o fotbalovém derby mezi Catanií a Palermem, kde měl dozor, a tak mi bylo jasné, že nebude mít čas. I proto jsem mu během dne nevolala. Vzpomínám si, že jsem neměla chuť ani zapnout rádio či televizi, jako bych byla chráněna Boží rukou. Byla jsem „izolována“ ve svém domě s dětmi a jejich přáteli. Hráli jsme monopoli, pak jsem jim připravila svačinu, něco jsem šila. Jelikož se mi manžel až do sedmi večer neozval, měla jsem potřebu ho slyšet – a tak jsem ho asi v 19.10 prozvonila. To bylo naše znamení: Zavolej, protože se něco stalo, nebo tě prostě chci jen slyšet. Manžel ale neodpověděl. Kolem osmé mi zatelefonovala tchyně. Dívala se na televizi, kde už hovořili o nepokojích na stadionu, a tak chtěla vědět, zda je tam nasazený i Filip. Uklidnila jsem ji, ať si nedělá starosti, protože Filip je zodpovědný, zkušený a nic se mu určitě nestane. Ona však trvala na svém, že před stadionem prý vypukla hotová válka. Nechtěla jsem se zneklidňovat, a tak jsem se pustila do dalších domácích prací a nakonec jsem ještě doprovodila kamarády svého syna domů. Když jsem se vracela, bylo tři čtvrtě na devět. Nevydržela jsem to a vytočila Filipa znovu. Tentokrát jsem telefon nechala zvonit, dokud to šlo. Dvakrát. Až později jsem se dozvěděla, že jsem volala právě v momentě, kdy byl můj muž už v nemocnici a byl uznán klinicky mrtvým. V té poslední chvíli jsem byla u něho, byť jen prostřednictvím hloupého telefonního zvonění.

Kdy jste se dozvěděla vy sama, že je váš muž mrtev?
Zapnula jsem televizi právě v momentě, kdy tam říkali: „Je mrtev inspektor Filipo Raciti, 38 let. Zanechal po sobě ženu a dvě děti.“ V tu chvíli jakoby mě někdo zasáhl přímo do srdce. Měla jsem ovladač v ruce, vyklouzl mi, spadl na zem a rozletěl se na kousky. Nedokázala jsem pochopit, co se děje. Dívala jsem se na děti, které byly v mžiku u mě. Syn si ještě před pár sekundami hrál a nyní jsem ho viděla nehybného, paralyzovaného, šokovaného. Dcera vyběhla ze svého pokoje, plakala a křičela zároveň: „Mami, co se stalo?! Říkali, že zabili tátu.“
První věc, která mi bleskla hlavou, bylo: Musíš se zachovat jako máma. Vypnula jsem televizi a snažila se děti uklidnit, aniž bych přitom sama věděla, co se stalo. Měla jsem uvnitř smrt, ale můj hlas byl naprosto klidný. Nesměla jsem připustit, aby jejich trauma bylo ještě větší. „Ať už se stalo cokoliv,“ opakovala jsem jim, „nezapomeňte, že musíme být silní, protože táta si to tak přeje.“

V tom okamžiku jste ale zároveň chtěla vědět, co se stalo?
Samozřejmě. Uvědomila jsem si totiž, že v televizi udali špatný věk. Můj muž neměl 38 let, ale 40. Třeba to není on – napadlo mě. Volala jsem tedy na komisariát, kde mi kolega mého muže řekl, že nic neví, a předal mi Filipova nadřízeného. Jemu jsem věřila. „Prosím, řekni mi, ten, o kterém mluví v televizi, je můj Filip?“ doslova jsem žadonila. Vzpomínám si, že měl velice unavený hlas, když mi říkal: „Marizo, na stadionu byly nepokoje, které si vyžádaly několik zraněných policistů, mezi nimi je i Filip.“ V tom se náš telefonát přerušil. Dál jsem na nic nečekala, vzala děti a jeli jsme do nemocnice. Nemohla jsem před nimi nic tajit, protože i ony slyšely z televize, co se stalo.
Cestou na kliniku jsem pořád uvažovala, co se mu mohlo stát – možná se unavil a dostal infarkt? Když jsme se ale přibližovali ke Catanii a já viděla město jako po bitvě, pochopila jsem, že došlo k něčemu hroznému.

To jste ale pořád ještě neměla jistotu, zda je živ či mrtev?
Byla jsem jako v agónii. Cestou do nemocnice mi telefonovala kamarádka, jejíž muž měl také službu na stadionu. Ptala se mě, jak mi je. Prosila jsem ji, ať mi řekne pravdu, vždyť jsem matka a musím případně své děti připravit na nejhorší. Odmlčela se a pak mi řekla, že její muž právě viděl Filipa – je mrtvý. Mrtvý. To slovo mi bušilo ve spáncích jako kladivo, které z vás kousek po kousku vybíjí život. Co teď? Neměla jsem tušení, jak říci tu hroznou zprávu malému synovi, který byl v autě se mnou.

Člověk myšlenky na smrt spíš vytěsňuje – a najednou má přijmout smrt někoho blízkého a hovořit o ní...
Pomohlo mi to, že jsem katechetkou – a ve třídě mám i svého syna. V rámci naší poslední hodiny jsme navštívili kostel, kde se právě konal pohřeb. Využila jsem toho a řekla dětem něco o smrti – snažila jsem se ukázat ji jako nové narození, nový, lepší život s Bohem. Objala jsem syna a říkám mu: „Alessio, vzpomínáš si, co jsme si řekli na poslední hodině katechismu? Ty teď uvidíš svého otce, budeš ho volat, ale on ti neodpoví. Nesmíš plakat nebo být smutný, protože táta je teď po boku Pána Ježíše.“
Když jsme přijeli do nemocnice, nádvoří i chodba byla plná novinářů i politiků, ale já je nevnímala, byla jsem úplně mimo, v šoku. Matně si vybavuji, že ke mně přišel lékař a říkal něco o tom, že udělali všechno, co bylo v jejich silách, ale že mého muže přivezli už v kritickém stavu. Pak mě odvedli do pokoje, kde byla postel z mramoru a na ní leželo tělo mého muže – zmasakrované, dobité, přikryté bílou plachtou. Plakali jsme tam čtyři: já, mé dvě děti – i tělo mého muže plakalo. Ronilo slzy krve.

Podobná událost člověka zasáhne do hloubky srdce, uvrhne ho do depresí, může změnit i jeho vztah k Bohu...
V takových okamžicích buďto přijdete o víru, nebo se uzavřete do sebe a ptáte se Boha „proč?“. V každém případě se dostanete do tunelu deprese. Já jsem o víru nepřišla. Věděla jsem, že mě Bůh postavil před tuto skutečnost, abych svědčila o hodnotě života, jehož prostřednictvím k nám Bůh promlouvá. To, co mě dostalo z tunelu, byla snaha pomoci dětem, a pak také velká láska, která byla mezi mnou a mým mužem – byli jsme spolu 17 let. Pro mě není mrtvý, žije se mnou prostřednictvím vzpomínek. Pevně věřím, že mám jeho jméno nechat žít a pokračovat v tom, co by on sám chtěl udělat – tedy zabránit tomu, aby se podobné tragédie opakovaly. Není to snadné, ale dělám, co mohu.

Jak ukázalo následné vyšetřování, pachatelé násilností nebyli delikventi, ale mladí z „dobrých rodin“, z věřících rodin...?
Ano, ze zpráv jsem slyšela, že byli zatčeni chlapci i z dobrých rodin Catanie, jeden z nich dokonce z rodiny policisty. Osobně ty rodiny neznám, i když si myslím, že alespoň trochu lítosti projevit mohly. Nicméně z toho je zřejmé, že ani takové rodiny nejsou dnes zárukou, že vychovají své děti k hodnotám, jež vyznávají.
Já ale chci vysvětlení: Co je příčinou toho, že v jedné obyčejné šťastné rodině je najednou všechno naruby? Nevidím nikoho, koho by to zajímalo, ale po mně chtějí odpuštění.

Odpustila jste těm, kteří zavinili smrt vašeho muže?
Ne. Zaprvé nemohu odpustit, jelikož jsem neviděla žádnou lítost. Nemám ani komu bych odpustila, dosud nebyl nikdo odsouzen. Za druhé jsem věřící, a tak vím, že život dává Bůh a také o odpuštění je třeba prosit především Boha a ne mě.

Cítíte tedy nenávist?
Ne. Nenávist ve mně nikdy nebyla a nebude. V mém nitru je klid. Možná někteří zamění mou snahu reagovat na to, co se stalo, se zlostí. Pokud ale chci, aby se to už nikdy neopakovalo, musím být odpovědná a snažit se o tom přesvědčit i ostatní. Jedině tak můžeme něco dokázat.

I proto se dnes angažujete ve fotbale, jezdíte po školách besedovat s mladými fanoušky?
Zabili mi manžela, a tak jsem nucena to podnikat. Život mého muže musí pomoci zachránit další životy. Vždyť Boží slovo je potřeba přinést právě na místa, kde se už nevěří, kde není radost, ale násilí. A tak jsem se ocitla v této smutné realitě, i když jsem podobná místa předtím nikdy nenavštěvova- la.

Existuje podle vás nějaká cesta, jak fotbal očistit?
Zde by měli všichni přiložit ruku k dílu. Když 2. září znovu otevřeli stadion v Catanii, přivedla jsem ten den na zápas opravdového fanouška, který už dávno přestal na fotbal chodit – Filipova otce, dědu mých dětí. Chci, aby se na stadion vrátili právě tito fanoušci se svými vnoučaty, aby se tam vrátily celé rodiny – to je jedno z řešení. Svou roli sehrávají také školy, ovšem prvními vychovateli jsme stále my – rodiče. Není možné ptát se, kdo by měl začít, musíme začít všichni společně.

Váš syn byl na pohřbu svého otce oděn do jeho uniformy a nechal se slyšet, že i on bude policistou. Budete mu to přání rozmlouvat?
Nemám chuť být pokrytcem: Ano, budu se snažit, aby můj syn od svého snu upustil, protože jsem viděla, že v dnešní Itálii je uniforma odsouzením k smrti, jednoduchým terčem, takže nechci ztratit i svého syna. Podpořím ho ale v tom, aby šel dál. Možná aby překonal i svého otce, protože z utrpení se rodí moudrost a z té pak správné zákony.
Připravila RENÁTA HOLČÁKOVÁ-MASTO



Jak zemřel Filip Raciti
Všechno se odehrálo během čtyř pěti minut. V okamžiku, kdy byli fanoušci Palerma doslova katapultováni na tribunu hostů, začíná první „kamenování“ ze strany fanoušků Catanie. Policie se snažila zastavit útok slzným plynem. Vstupní brána je pro jistotu zatarasena policejním džípem. Ale v ten moment dorazila prosba o pomoc z jiné části stadionu a auto muselo opustit svou pozici. Vstup tak zůstal otevřen.
Mezitím se policista Filip Raciti spolu s dalšími kolegy snažil odrazit útok. Chtě nechtě se i policisté ocitli v zóně se slzným plynem, který zpomalil jejich reakce. Když se uvolnila zmíněná vstupní brána, zaútočilo z ní nejméně 100 ultras s maskovanými obličeji. Raciti byl napaden ze dvou stran. Chránil se zleva, ale byl smrtelně zasažen zprava – několika údery železnými tyčemi do břicha. Zkřivený bolestí se snažil vycouvat. „Zranil jsem se,“ hlesl a udělal ještě několik kroků, než se u něho ocitli jeho kolegové, kteří se mu snažili pomoci. A on znovu, už velice slabým hlasem, opakoval: „Zranil jsem se...“
Jeho zdravotní stav byl již na první pohled vážný. Byl naložen do policejního džípu. Ultras ovšem nenechali auto vyjet a zaútočili na něho vším, co jim přišlo pod ruku, včetně několika papírových bomb. Dorazili další policisté a nakonec se zraněného podařilo přeložit do sanitky, která ho převezla do nemocnice. Zde Filip Raciti zemřel po třech hodinách agónie.
(Sestaveno z vyprávění policistů, kolegů Filipa Racitiho, kteří byli 2. února 2007 přítomni sicilskému derby mezi Catanií a Palermem.)


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou