Vydání: 2013/10 Srdečně poděkoval, rozloučil se a odešel, 5.3.2013, Autor: Josef Nerušil

 Jak se uprostřed vašeho jména objevilo ono X., které vás odlišuje od básníka a vašeho otce Františka Halase?

Když jsem chtěl poprvé něco zveřejnit, váhal jsem, jak to udělat, aby si mě lidé nespletli s otcem. Připadalo mně hloupé, abych si ke jménu přidával ml., podobně jako dědeček zkratku st. Využil jsem tedy, že jsem byl pojmenován jako František Xaverský, který má svátek 3. prosince – na rozdíl od mého tatínka, který byl František z Assisi a svátek slavil 4. října. Rozlišení bylo potřeba, neboť tatínek psal také nějaké statě o literatuře, tam by se to mohlo mást. Naopak moje poslední báseň, kterou jsem v životě napsal, byla elegie na potlačenou Maďarskou revoluci. Ale smysl pro krásu jazyka, ten jsem po tatínkovi zdědil, to ano.

 Že jste byl pokřtěn jako František Xaverský, byla náhoda?

Bylo mi řečeno, že je to kvůli F. X. Šaldovi. Přátelil se s mými rodiči, proto věděl, že je nějaké dítě na cestě. Přislíbil tedy mým rodičům, že mi půjde za kmotra. Ale to už se nesplnilo, protože zemřel v dubnu 1937 a já se narodil až v říjnu.

 Rozumím tomu správně, že jste byl pokřtěn z vůle svého otce, i když katolickou církev neměl úplně v oblibě?

U otce to nebyl projev náboženské horlivosti. Byl jsem totiž pokřtěn 5. března 1939, tedy deset dní předtím, než Hitler vpochodoval do Prahy. Můj tatínek se ovšem už tehdy otázkou víry v Boha znepokojoval. Měl pro to takové nádherné vyjádření, „že ho bolel Bůh“, tedy že mu nebylo lhostejné, zda Bůh je, či není. A to mi odkázal.

 Jak na tom tedy byl váš otec s vírou?

Pokud jde o civilní stav, byl bez vyznání. A myslím, že ho to potom trošku mrzelo. Také vím z korespondence, kterou vedl s Janem Čepem, že mu doporučil dominikána Silvestra Braita. Ten potom říkal svým řádovým bratřím, že přijal básníka Halase zpět do církve. Otec do kostela znovu chodit nezačal, ale zřejmě z něj byla sejmuta exkomunikace, která tehdy automaticky stíhala každého, který vystoupil z církve. Mám také osobní svědectví z jednoho rozhovoru, který jsem s tatínkem měl necelý měsíc před jeho smrtí. Řekl mi: „To máš, Franto, tak: ve dvaceti letech lidé z církve vystupují, v padesáti se do ní vracejí.“ Pokud jde o mne, já jsem se do církve místo v padesáti letech vrátil ve dvaceti – poté, co jsem ji osm let předtím opustil. A tatínkovi do té padesátky chyběla dvě léta. To zcela jasně vypovídá o jeho hledačství. A pokud jde o jeho posmrtný osud, může mě jaksi uklidnit Pascalovo: „Nehledal bys mě, kdybys mě už nebyl našel.“

 Vy jste se tedy s „náboženskou otázkou“ vyrovnal poměrně brzy…

To mně vyčítali mnozí, často takoví, kteří sice básníkovu památku řadu let po jeho smrti vláčeli blátem, ale po roce 1968 se k mému otci horlivě hlásili – určitě proto, že on sám už tehdy nemohl říci či napsat něco, co by si přátelé sovětských tanků nedali za rámeček. Jeden normalizátor se dokonce nechal v Brně slyšet, že mám s tatínkem společné jenom jméno. Odpovědět na takové výčitky šlo poukazem na to, že nakonec byl mou konverzí stejně „vinen“ můj otec, protože to on si přál dát mě pokřtít. A tím vyvolal značné „riziko“, že se pro víru rozhodnu vážně. Základní impulz dal skutečně on.

 Přeložil jste velké množství děl od francouzských autorů, jako třeba romány Juliena Greena nebo filozofické úvahy Jeana Guittona. Překládali jste s vaší manželkou Dagmar i díla Marcela Pagnola. Jaké máte vzory pro tvorbu překladů?

Učil jsem se, a konec konců to dělala i má žena, třeba na kráse jazyka Františka Halase, který měl velké estetické kvality nejenom v básních, ale i v obyčejnějších prozaických věcech. Když jsme začínali s Jeruzalémskou Biblí, snažili jsme se předem formulovat určité zásady, podle kterých budeme překládat – z nich nejdůležitější byla, že budu vždy hledět zachovávat přirozený český slovosled. Ale abych to uvedl ve skutek, musela mi pomáhat moje paní. Jde o naše společné dílo a jeden bez druhého bychom se úkolu pořídit českou verzi Jeruzalémské Bible nedokázali zhostit ani z části tak dobře, jak jsme to dokázali udělat spolu.

 Z jakého důvodu jste vůbec začal pracovat na překladu Jeruzalémské Bible?

To je velice jednoduchá odpověď. Byli jsme na to najati, a když už jsme se dali najmout, už jsme z toho necouvli. A jeden z těch, kteří nás přiměli vzít na sebe daný závazek, řekl, že „zázrak není, že jsme jej přijali, ale že jsme v díle vytrvali“.

 Dobrá, ale překládat Bibli přece není jen tak, k tomu jste museli mít i nějakou další motivaci.

Někdy v lednu 1980 nás navštívil náš duchovní otec, biskup tajné církve Stanislav Krátký, který byl tehdy duchovním správcem v Kunštátu. Spolu s ním přišel i jeden mladý a štíhlý dominikán bez státního souhlasu, jmenoval se Dominik Duka, a žádali nás, abychom se s ženou pustili do překladu. My jsme jim na to namítli tisíc a jeden důvod, proč ne. Když ale tuto palbu vydrželi, pomalu jsme začali nahlas přemýšlet, jak by to mohlo jít, a nakonec jsme se s návštěvníky dohodli.

 Dokázal jste tenkrát docenit, že přijímáte závazek na dalších téměř třicet let?

Tehdy jsme neuvažovali takhle v číslech, ale jaksi jsme věděli, že to může zabrat velmi značnou část života. Ale když říkáme třicet let, asi 80 %, možná i 85 % práce bylo hotovo za prvních devět let…

 …a pak padl režim.

Když padl komunismus, už jsme měli k tisku přichystaných prvních dvanáct biblických knih. Proto jsme už předtím uvažovali o možnosti, že by se dílo vytisklo v zahraničí a pak pašovalo sem, ale to naštěstí nebylo nutné. Místo toho jsme sáhli k vydávání díla po sešitech – tedy podobně, jako se to dělo s originálem Jeruzalémské Bible. V letech 1992–2007 vyšlo celkem 17 svazků, poslední byly Skutky a listy apoštolů a Apokalypsa. To už se zároveň připravovala definitivní edice celku, která byla hotová v roce 2009. Vydávání se tedy vleklo (a ne naší vinou) mnohem déle, než trval sám překlad.

 To zní, jako kdyby vám práci na překladu zkomplikovala změna režimu.

Když se stal prezidentem spoluvězeň Dominika Duky Václav Havel, přijal mě jako nastupujícího velvyslance u Svatého stolce. Protože od otce Dominika věděl o Jeruzalémské Bibli, ptal se nás, jak pokračujeme. A já mu na to řekl: „Pane prezidente, nebýt Sametové revoluce, pokračovali bychom mnohem rychleji, ale přesto zaplať Pán Bůh za Sametovou revoluci.“ Všichni se zasmáli. Ale je to tak.

 Nebyla tím tehdy trochu vinna i vaše nová funkce velvyslance ČSFR u Svatého stolce krátce po listopadové revoluci?

Ale samozřejmě, diplomat a zejména velvyslanec se podobá vojákovi. Nelze říci, že by tato zaměstnání brala lidem veškerý čas – mají ho dost, ale musí být neustále v pohotovosti. Takže nebylo času na takovou klidnou práci dlouhého dechu. Mohli jsme si ale se spolupracovníky na díle vyměňovat faxy, byla k dispozici už i počítačová technika. Příprava tak pokračovala sice pomalu, ale nezastavila se.

 Vatikánem jste se zabýval také jako historik a napsal o něm knihu Fenomén Vatikán. Přesto – je podle vás ještě dnes nutné, aby měl papež svůj stát?

O tom jsem napsal řadu pojednání, ale nabídnu vám pár takových definic. Papež nepotřebuje mít vlastní stát proto, aby vládl, ale aby nebyl ovládán světskou mocí. Kdyby to bylo něco přežilého a zbytečného, nedocházelo by k jevu, kdy se Svatým stolcem uzavírá diplomatické styky čím dál více zemí. Dnes je nutno spíše hledat státy, které tyto styky (většinou z ideologických důvodů) nepěstují.

 Někteří lidi vidí Vatikán jako sídlo mocenské konspirace.

Nic podobného se neděje. Celé tajemství Vatikánu je v tom, že je dobře informován a svá tajemství si umí střežit. V tom není nic tajemného. Platí tam totiž celibát, což je hradba, která se nesnadno slézá. A vyslat nějakého špiona, který by prošel celým kněžským školením a někam se dostal – jistě o tom snil Heinrich Himmler a další, se nikomu nepovedlo. A naopak – Vatikán má jako „špiony“ všechny katolíky. Ale co je to za špionáž? Sbírání zpráv a informování, na tom není nic špatného.

 Přesně tato vatikánská „nepropustnost“ nenechává spoustu lidí v klidu.

Rozčiluje to především lidi, jejichž tatínci nebo třeba dědečkové byli katolíci a oni si zachovali jakýsi podvědomý pocit viny, že tuto církev opustili. Proto na ní musejí nacházet stíny a čichají, co který farář dělá, aby byly omluveny jejich vlastní chyby. Jednu věc fantasticky vystihl přítel katolické církve Alexandr Tomský: „Co nejvíce nemohou lidé církvi odpustit, je to, že ona odpouští.“ To je pro ně naprosto nesnesitelné. To je celé to tajemství.

 Proč jste při svém úvodním projevu ve Vatikánu použil biblického příměru o „navrácení ztraceného syna“?

Byl to takový nápad. Nevěděl jsem, jestli je dobrý, tak jsem se s tím svěřil panu prezidentovi Havlovi – a ten mi řekl, ať to rozhodně udělám, že on sám vždy cítil k papeži Janu Pavlu II. jakýsi synovský vztah. Takže jsem toto osobní poselství pana prezidenta papeži vyřídil.

 Jak vzpomínáte na papeže Jana Pavla II.?

Byl velice charismatickou osobností a uměl vždycky najít pravé slovo. Uvedu aspoň jeden příklad: V roce 1992 jsme tam byli v kostele s delegací, ve které byli Češi i Slováci, a u oltáře byl Jan Pavel II. Najednou se obrátil, přišel k nám a zeptal se mě: „Pane velvyslanče, jste tady Češi a Slováci?“ Tak jsem mu řekl: „Ano, Svatý otče.“ A on se ptal dál: „A jste tu společně?“ Opět jsem přisvědčil. On pokýval hlavou a řekl: „Ano, tak je to v pořádku.“