Tajemství rozchodu církve a synagogy
Vydání: 2016/16 Nastupující plzeňský biskup se byl představit u sousedů, 12.4.2016, Autor: Pavel Hošek
Příloha: Perspektivy 16
Jako první čtení uslyšíme při bohoslužbě o čtvrté neděli velikonoční úryvek ze Skutků apoštolů (13,14.43-52). Byla událost, kterou nám autor tohoto textu přibližuje, jen tragickým nedorozuměním, anebo součástí širšího Božího plánu?
Synagogy vznikaly v dobách babylonského zajetí židovského národa. Na snímku ruiny synagogy v Kafarnaum. Ilustrační snímek Zvonimir Atletic / Shutterstock
Ve třinácté kapitole Skutků apoštolů najdeme dramatické líčení situace, která jako by v miniaturní zkratce vystihovala bolestný rozchod církve se synagogou. Apoštolové navštíví město, jako obvykle zamíří nejprve do synagogy, kde zvěstují Ježíše jako zaslíbeného Mesiáše, ve kterém se naplnila proroctví hebrejského Písma. Zpočátku jim alespoň někteří židé se zájmem naslouchají. Daleko větší odezvu ale najdou mezi místními duchovně hledajícími pohany. Živelný zájem pohanů zaskočí a znepokojí strážce židovského pravověří – natolik, že dojde k trapné roztržce a ošklivému konfliktu. Apoštolové jsou vypuzeni ze židovské pospolitosti, a tím jakoby vrženi do náruče pohanským posluchačům, kteří radostně přijímají jejich zvěstování.
Příklad židovské zatvrzelosti?
Je to smutný příběh tragického nedorozumění a fatálního odcizení? Je to další názorná ilustrace židovské pýchy a zatvrzelosti? Jedná se o politováníhodnou ukázku duchovní slepoty vyvoleného národa? Podobný výklad se samozřejmě nabízí – a není divu, že po něm křesťanští kazatelé celá staletí vděčně sahali, a nejednou tím rozjitřovali protižidovské vášně, nebo dokonce podněcovali kořistnické plenění v židovských čtvrtích středověkých měst. V lepším případě alespoň vykreslovali synagogu jako slepou, zchátralou stařenu, jejíž zubožený stav jako by byl smutným svědectvím o tom, že ji Hospodin definitivně zavrhl.
Dejme teď stranou neméně trapnou skutečnost, že o zubožený stav oné slepé stařeny se celá staletí spolehlivě starali křesťanští antisemité. Zkusme se raději znovu zamyslet nad tajemstvím rozchodu církve a synagogy, jak o něm vypráví dotyčný text Nového zákona. Není to všechno přece jen složitější? Nebyla skutečnost, že křesťané byli vyobcováni ze židovské pospolitosti, nezbytnou podmínkou šíření evangelia mezi pohany? Nebylo ze hlediska Božího plánu spásy nutné a žádoucí, aby se křesťanství takto vyprostilo z mateřské půdy židovství? Nebylo právě ono odcizení mezi apoštoly a většinou tehdejšího židovstva nezbytným předpokladem, aby se křesťanství skutečně začalo šířit mezi pohany a nezůstalo vedle farizejství, saducejství či zélótství jen další sektou uvnitř židovského náboženství?
Nebyl přetlak způsobený „židovským ne“ vůči evangeliu nezbytným, a proto v jistém smyslu žádoucím podnětem k tomu, aby židokřesťanští apoštolové prolomili pomyslnou hradbu mezi judaismem a pohanskými národy a začali šířit evangelium „až na sám konec země“? Z knihy Skutků víme dobře, že se jim do toho (snad s výjimkou Pavla) vůbec nechtělo, že ona hradba mezi židovstvím a pohanskými národy dlouho přetrvávala i v jejich myslích a srdcích.
Boží ano v židovském ne
Je možné, jak uvažuje apoštol Pavel v listu Římanům, že právě díky tomu, že většina tehdejších Židů evangelium nepřijala, mohlo se rozšířit k ostatním národům (Řím 11,25-32)? Znamená to tedy, že židovské ne bylo v jistém smyslu nutné k tomu, aby se evangelium mohlo stát „světlem pronárodů“, jak se praví v samotném středu vyprávění z třinácté kapitoly Skutků apoštolů?
Známý protestantský teolog Jürgen Moltmann navrhuje, že bychom mohli v tomto smyslu hovořit o „Božím ano v židovském ne“. Tedy o Božím ano vůči nám, pohanským národům, jehož předpokladem bylo – alespoň tehdy – židovské ne vůči evangeliu Ježíše Krista. Podobný výklad „tajemství rozchodu mezi církví a synagogou“ jakožto součásti Božího plánu, tedy výklad, který vysvětluje popisované události ne (jen) jako tragické nedorozumění, ale (také) jako dílo Prozřetelnosti, nabízejí i židovští učenci jako například Pinchas Lapide nebo Irving Greenberg.
Boží dary jsou neodvolatelné
Jak se tedy máme dívat na tajemství vztahu mezi křesťanstvím a židovstvím v dějinách? Proč si nevzít příklad ze svatého Pavla, jehož úvaha o trvalém místě Izraele v dějinách spásy ústí v žasnoucí zvolání: „Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! ... Jemu buď sláva navěky! Amen“ (Řím 11,33-36).
Autor je vedoucím katedry religionistiky na ETF UK a kazatelem Církve bratrské
Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy
