Táborák v železném hrnci
Vydání: 2011/12 Křižové cesty, 16.3.2011, Autor: Aleš Palán
Pelhřimovská farnost je podle svého faráře typická velkým množstvím rozvětvených rodin. Když jsou na nedělní mši čtyři stovky lidí a na jednu stranu chrámu by si stoupli ti vzájemně příbuzní, byla by jich prý zhruba polovina celkového počtu.
Ze svých předchozích štací byl pelhřimovský administrátor P. Jaromír Stehlík zvyklý na poněkud užší kontakty s lidmi – všechny farníky dobře znal a potkával se s nimi. To ve větším městě možné není. „Za totality bylo Pelhřimovsko, co se víry týče, dost utiskované, lidi si zvykli žít svou víru v kostele. Drží tak při sobě, ale navenek se tolik neangažují,“ uvažuje kněz. Aktivní je podle něj jen úzký okruh věřících. Spiritualita je na Pelhřimovsku hodně tradiční. Určitou bolestí pelhřimovské farnosti je nedostatek prostor, kde by se lidé mohli scházet. Na faře je jen jedna učebna, která je skoro pořád obsazená, kanceláře a kněžský byt. To je vše. Není tu dvůr ani zahrada, celý areál v centru města je krásný, ale malý. Bývalou děkanskou zahradu, v jejímž altánku psával zdejší děkan a spisovatel F. B. Vaněk některé své knihy, sebral církvi bolševik – právně bylo vše posvěceno tak, že vláda později přiměla představitele církve ke zpětnému odkupu pozemku za symbolickou cenu. Po revoluci se chvíli uvažovalo o tom, tuto smlouvu napadnout, byla přece učiněna pod nátlakem, ale ze zahrady už byl městský park... „A tak nám chybí místo, kde by šlo něco rozvíjet. Na každé vesnici je větší fara než u nás – i se zahradou, ale nemají tam lidi. Tady lidi jsou, ale prostory ne,“ říká P. Jaromír Stehlík. Pro ilustraci pak popisuje, jak v létě probíhají farní táboráky: „Nejdřív musíme ze dvorku odjet s auty, pak na dlažbu položíme železný hrnec a zapálíme v něm oheň. Nikde na dohled ani trávníček…“ Přesto není na faře mrtvo. Společenství mládeže vedou zdejší kaplani. Farář i kaplan mají na starost každý jedno modlitební společenství, kam chodí zhruba desítka věřících. Léta v Pelhřimově funguje společenství žen, které začalo jako mariánská družina. Katechetka zase vede setkávání maminek s malými dětmi. Dobře tu pracuje Misijní klubko. Náboženství se neučí ve čtyřech pelhřimovských školách, ale na faře – chodí na něj kolem 150 dětí. Některé děti mají náboženství už ve školce, prvňáků, druháků a třeťáků je pak v hodinách náboženství opravdu hodně. V místě se udržuje tradice, že školák by měl přijít k prvnímu svatému přijímání – pak žáci trochu odpadávají, ta „povinnost“ je přece už splněna...
Zážitek společenství
P. Stehlík pochází z Rožmitálu pod Třemšínem, z místa, kde farářoval pozdější arcibiskup Miloslav Vlk. „I za totality tam dokázal vytvářet společenství – byl jsem zvyklý, že se na faře pořád někdo schází. Zážitek farnosti jako společenství si člověk nese s sebou. Snažím se o to v rámci svých možností,“ říká P. Stehlík. Říká to snad až zbytečně skromně. Farnost chodí na výlety, kněží se střídají v docházce do domova pro seniory v Pelhřimově a Proseči-Obořišti, na požádání chodí do nemocnice. Každý rok bývá ve farnosti kolem 40 křtů, pořádá se karneval pro děti, dětský den, vzniká tu chrámový sbor… Není toho málo.
Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články
