Svoboda dává smysl, když kotví v Bohu
Vydání: 2018/38 Papež svolává biskupy, 18.9.2018, Autor: Pavel Sršeň
Příloha: Diecézní zpravodajství - Královehradecká diecéze
V září si diecéze připomíná 400 let od narození svého prvního sídelního biskupa v Hradci Králové Matouše Ferdinanda Sobka z Bílenberka. A v úterý 25. září slaví své šedesáté narozeniny současný pětadvacátý královéhradecký biskup JAN VOKÁL.
Jubilant biskup Jan Vokál. Snímek autor
Šedesátka se dnes považuje za jakýsi přechod ze středního do vyššího věku. Je už čas ohlížet se v životě zpátky?
V první řadě jsem vděčný Bohu za rodinu, ve které jsem vyrůstal, za dar víry, zdraví, vzdělání a kněžského povolání. Vidím, kolikrát jsem byl obdarován, aniž bych se o to přičinil. Vlastně si všechny ty dary ani uvědomit nedokážu, tolik jich bylo.
V naší diecézi jsem se narodil a byl pokřtěn, zde jsem v dětství poprvé přijal rozhřešení od hříchů, Tělo Páně a byl biřmován. Zde jsem jako ministrant po léta sloužíval u oltáře. Zde zrálo moje povolání ke kněžství. Odsud jsem byl nucen utíkat do zahraničí, když jsem toužil po kněžství. A po desítkách let mě Svatý otec Benedikt XVI. poslal zpátky domů. Do země, kde jsem nesměl ani studovat na kněze, jsem se vrátil na svou biskupskou intronizaci. To vnímám až jako zázrak, jako něco, co se naprosto vymykalo všem mým představám.
Z čeho čerpáte s ílu pro to, abyste se na této cestě udržel?
Z modlitby, ze svátostí, zejména z častější svaté zpovědi a každodenního slavení eucharistie. Považuji za velmi důležité, aby kněz sloužil mši svatou každý den a zůstal věrný denní modlitbě církve (breviáři). Již od kněžského svěcení se mi to daří, c ož je rovněž velký Boží dar související i s darem zdraví. Velikým pomocníkem je mi mariánská úcta, blízkost některých svatých, jako je svatý Damián De Veuster a blahoslavená Kateřina Emmerichová, jejichž symboly mám v biskupském znaku a kteří mi byli v kněžském povolání vždy oporou. Velikým zázemím je mi pevný základ víry, který mi předali rodiče svým způsobem života, hlubokou a prostou zbožností.
Mají dnes kněží a biskupové svou životní roli snazší, nebo naopak těžší?
Kněze pomazává Duch Svatý svojí božskou mocí a činí ho schopným jednat při udílení svátostí Kristovým jménem – hlásá radostnou zvěst evangelia, odpouští hříchy, slaví eucharistii. K tomu je třeba, aby kněz z těchto svátostí stále čerpal sílu a bez přestání prosil Boha za svěřený lid. V dnešní společnosti je tato služba mnohdy těžká, kněze rozptyluje a znejišťuje přehršel informací, obecný strach z trvalých závazků spojený s krizí rodin, často chybějícího vzoru otce a podobně.
Společnost, které se daří příliš dobře, odsouvá Boha na vedlejší kolej, schází jí pokora a zejména modlitba. To službu kněží ve světě velmi ztěžuje. A není divu, že jistý druh sekularismu snadno proniká i mezi duchovní, jak často připomíná papež František. Někteří kněží jsou v důsledku toho laxní ve víře, nebo se naopak přimknou k jejímu rigidnímu pojetí, aby se cítili jistější, a živou víru tak umrtvují. Oba extrémní postoje jsou nezdravé a církvi škodí. Za stálou obnovu své víry a za větší pokoru se kněz musí denně modlit, trávit čas v usebrání před svatostánkem, vzývat Ducha Svatého, odevzdávat se Panně Marii a rozjímat při růženci.
Jak spásu nabízet dnešní společnosti?
Materiální hodnoty nikoho dlouhodobě neuspokojí. Neomezená svoboda lidem nestačí. Svoboda nesmí být zaměňována za neodpovědnost a libovůli vybrat si, jak budu například i škodit sám sobě nebo žít na úkor druhých. Svoboda, stejně jako všechny jiné hodnoty, dává smysl a existuje jedině tehdy, když je plně zakotvena v Bohu. Ústavní zákony jednotlivých zemí ani přiložené deklarace lidských práv k ničemu dobrému nakonec nepovedou, pokud budou odtrženy od původce a strůjce těchto hodnot, od Boha. Někdy sleduji, jak se na evropských politických scénách všichni ohánějí svobodou a lidskými právy, ale přitom odmítají základ všeho dobra, Pána Boha, a nepočítají s Ním. Hodnoty se pak pokřiví, přestávají být hodnotami a začnou působit nové zlo, obrátí se proti svým původním cílům. I svoboda v tomto pojetí pak člověka činí otrokem.
Jak o tom má církev mluvit s nevěřícími?
Církev hlásá a předává radostnou zvěst evangelia, svou podstatou je misijní. Kdo se setkal s Kristem a hoří láskou k Němu, nedokáže si tak převratnou událost nechat pro sebe. I beze slov se světlo Kristovy lásky šíří skrze církev, skrze nás křesťany. Nevěřící lidé tak mohou získat sympatie ke křesťanství v první řadě prostřednictvím příkladně žijících křesťanů. Skrze ty, kteří ve světě konkrétně slouží, nejen o povolání ke službě mluví.
Člověk je stvořen Boží láskou a po Boží lásce touží, nemůže bez ní žít. Nejprve lásku hledá, a když se sám zapojí do služby druhým, mnohdy s velikým překvapením odhalí, že i on je schopen lásku rozdávat, zprostředkovávat Boží lásku těm, kteří po ní prahnou ještě více. To ho učiní moudřejším, pokornějším a krásnějším, to ho může přivést přímo ke zdroji této lásky, k Bohu.
PAVEL J. SRŠEŇ
