Vydání: 2020/18 Na mši svatou jen s patnácti lidmi, 28.4.2020

Příloha: Perspektivy 18

Příkaz k jeho zřízení vydal 20. března 1933 Heinrich Himmler a již o dva dny později byli do tábora přivezeni první vězni – především političtí odpůrci z řad sociálních demokratů, komunistů, odborářů a katolíků. Později přibývaly další skupiny vězňů: svědkové Jehovovi, homosexuálové, Židé, Romové a duchovní různých denominací. Odhaduje se, že tímto koncentračním táborem prošlo do konce války zhruba 200 tisíc vězňů a přes 41 500 z nich zde zemřelo. Vězni ho výstižně nazvali Městem Satanovým.
Katolíci na mušce
Katolická církev patřila mezi ideové protivníky nacistického hnutí, což byl důvod, proč se na její představitele režim zaměřil hned po svém nástupu k moci. Teror byl v Německu na denním pořádku, lidé mizeli bez soudního rozsudku v koncentračních táborech nebo se stali oběťmi politicky motivovaných vražd.
Již začátkem března 1933 si gestapo přišlo pro šéfredaktora katolického týdeníku Der gerade Weg (Přímá cesta) Fritze Gerlicha (1883–1934). Zanedlouho se stal jedním z prvních vězňů koncentračního tábora Dachau, kde byl 30. června 1934 zavražděn. Téhož dne byl ve své kanceláři zastřelen generální tajemník berlínské Katolické akce Erich Klausener (1885–1934) a o dva dny později Adalbert Probst (1900–1934), celostátní ředitel Sportovního svazu katolické mládeže.
S palčivou starostí
Od 20. července 1933 se vztahy s Vatikánem řídily konkordátem uzavřeným mezi Svatým stolcem a Německem. Násilí však pokračovalo dál, lišilo se pouze mírou intenzity, která podléhala momentální politické strategii režimu. Nadále docházelo k častým pouličním půtkám mezi Hitlerjugend a skupinami katolické mládeže. Kněží byli sledováni, vyslýcháni, podrobováni domovním prohlídkám, zatýkáni a souzeni nebo předáváni „k převýchově“ do koncentračních táborů. V letech 1936–1937 se situace radikalizovala a v nacistickém Německu proběhla vlna soudních procesů proti duchovním katolické církve doprovázená mohutnou propagandistickou kampaní urážející kněžství, episkopát i papeže. Na základě informací německých biskupů vydal papež Pius XI. v roce 1937 encykliku Mit brennender Sorge (S palčivou starostí), v níž se obracel především na německé katolíky.
Zveřejnění encykliky vyvolalo v Německu zesílený státní teror: byla zastavena činnost katolických mládežnických spolků, zrušen církevní tisk, omezeny státní dotace a na řadu přišla konfiskace klášterů i jejich majetku. Tajná policie přitvrdila také vůči duchovenstvu a zhruba třetina se stala obětí policejní perzekuce. Zvýšil se počet domovních prohlídek, finančních pokut, zatýkání „politických“ kněží a eskalovaly soudní procesy proti kněžím a řeholníkům, jejichž výsledkem bylo zestátnění všech církevních škol do léta 1939 a omezení náboženské výchovy ve školách. Také kapacita koncentračního tábora Dachau už byla v této době zcela naplněna, a proto byla před vypuknutím druhé světové války navýšena. Očekával se totiž další nárůst vězňů. Tábor po rozšíření mohl nově pojmout až 6 200 vězňů.
Vězni z protektorátu
Uvěznění v koncentračním táboře Dachau se nevyhnuli ani kněží z protektorátu. Rozsáhlé zatýkání nastalo 1. září 1939. Tato preventivní akce s názvem Albrecht I. byla připravovaná již od června a bezprostředně souvisela s německým vpádem do Polska. Důvodem k zatýkání v protektorátu byla obava německé rozvědky, že po vypuknutí války dojde na tomto území k ozbrojenému povstání. Od rána zatklo gestapo mj. zhruba sedmdesát kněží, nejvíce z olomoucké arcidiecéze. Po týdnu byla většina kněží-vězňů transportována do koncentračního tábora Dachau.
Duchovní byli deportováni do Dachau i v dalším období, hlavně v čase heydrichiády. Přiřazeni byli do kategorie politických vězňů a do tzv. kněžských bloků. Dva bloky s čísly 28 a 30 byly určeny pro polské kněze, kam také umístili většinu Čechů z protektorátu, a blok s číslem 26, kde se nacházela improvizovaná kaple, byl určen především pro německé duchovní.
Během války prošlo koncentračním táborem Dachau z území českých zemí 161 duchovních různých národností a denominací, z nichž 37 zde zahynulo. Zemřeli na vyčerpání, vyhladovění, na běžné, ovšem neléčené nemoci, podlehli pokusům na lidech, brutalitě dozorců a epidemiím. Od roku 1940 začali do Dachau svážet kněze a řeholníky z okolních koncentračních táborů. Celkově to bylo neuvěřitelné číslo – 2 760 duchovních z 24 národů. Více než polovina těchto kněží a řeholníků zde zemřela.
Heroické činy lásky
Před postupující Rudou armádou evakuovali nacisté koncentrační tábory na východě a zbídačené vězně převáželi do stále fungujících táborů na západě. V přeplněném koncentračním táboře Dachau vypukla na konci roku 1944 epidemie skvrnitého tyfu a situace se stala brzy katastrofální. Vězeňská nemocnice nemohla pro nedostatek lůžek přijmout nově nakažené, a tak táborová správa vytvořila tzv. tyfové baráky, které eufemisticky nazvala karanténními bloky, a hledala pro ně ošetřovatele. Přihlásilo se několik kněží, mezi nimi dva Češi.
Jedním z nich byl kněz olomoucké arcidiecéze P. Bedřich Hoffmann z Horní Bečvy. Již při první vlně epidemie břišního tyfu v lednu 1943 se dobrovolně přihlásil k ošetřování na tzv. tyfovém bloku. Při této službě se nakazil, jeho stav byl vážný, ale nakonec se uzdravil. Přihlásil se tedy k ošetřování i při epidemii skvrnitého tyfu a v únoru 1945, dva měsíce před osvobozením koncentračního tábora Dachau, nastoupil službu.
Druhým dobrovolným ošetřovatelem z řad českého duchovenstva se stal plzeňský rodák a kněz pražské arcidiecéze Josef Kos. Kněžské svěcení přijal 29. června 1940 a poté zamířil na své první kaplanské místo do Kolína. Od června 1943 byl gestapem postupně internován v klášteře Zásmuky, vězněn na Pankráci, v policejní věznici Terezín, až 27. listopadu 1943 skončil v Dachau. Přihlásil se k ošetřování nemocných na tyfových blocích, a jak připomněl ve svém poválečném článku budoucí arcibiskup Josef Beran, zasvětit se této službě znamenalo upsat se smrti.
Podle vzpomínek P. Bedřicha Hoffmanna našli ošetřovatelé karanténní blok 25, kam nastoupili 14. února 1945, v zoufalém stavu. Vedle umírajících leželi mrtví, které nikdo nevynášel. Bloky byly zamořeny spoustou vší a potýkaly se se základní hygienou. Nebyly léky, vitaminy, dezinfekce ani vhodné a dostatečné množství jídla. Mezi vyčerpanými vězni řádily nejen skvrnitý tyfus, ale také úplavice a tuberkulóza.
Denně kněží vynášeli na zádech mrtvé před barák, pečovali o nemocné, krmili je, zpovídali, utěšovali, podávali svaté přijímání a doprovázeli krajany, většinou komunisty a sociální demokraty, na poslední cestě. Každý den sloužili tajně mši svatou a vedli společné modlitby. Vykonali obdivuhodnou práci, díky níž se většina lidí před smrtí smířila s Bohem. Z bloku 25, kde bylo asi 150 Čechů, přežilo jen 38 z nich.
Teprve 1. března přišel příkaz z Berlína s pokyny na zažehnání epidemie. A tak zdraví i nemocní vězni z tyfových bloků 21 a 25 byli nahnáni do společné koupelny. Zatímco jejich šaty byly poslány na dezinfekci, čekali na prohlídku dr. Schusterem, který rozhodoval, kdo se jako zdravý vrátí na karanténní blok, nebo jako nemocný půjde do táborové nemocnice. Během hodin čekání se vyselektovali těžce nemocní, kteří se v agonii zhroutili a byli odsunuti stranou, kde umírali.
S vězni však přišli do koupelny i oba kněží. Pateři Bedřich Hoffmann a Josef Kos zpovídali celou noc. Neznali jazyky všech přítomných, ale prostřednictvím tlumočníků jim sdělili, že upřímná lítost stačí k rozhřešení. Díky táborové vězeňské solidaritě dokázali pro všechny tajně opatřit olej k udělení pomazání nemocných i svaté přijímání.
Slavné jméno v dějinách kléru
Oba naši kněží nakonec onemocněli. P. Bedřich Hoffmann měl těžký průběh nemoci, ale i tentokrát přežil. Kaplan Josef Kos byl na svůj svátek 19. března 1945 přenesen s vysokou horečkou do táborové nemocnice. Po deseti dnech zemřel ve věku 28 let. Nad jeho rakví promluvil rektor pražského semináře Josef Beran, který mu byl v Plzni primičním kazatelem: „Zanechal jsi po sobě čestnou památku a jméno Tvé bude slavné v dějinách českého kléru.“
Snad v současné době, při znalosti situace v Itálii a dalších zemí, máme větší cit a pochopení pro heroický čin těchto dvou českých kněží. Být solí země a světlem světa bude v každé
době menšinová záležitost. Měli bychom proto s úctou a vděčností vzpomenout těchto dvou kněží-samaritánů, z nichž Josef Kos (zemřel 28. 3. 1945) se stal zapomenutým martyrem arcidiecéze pražské a současně diecéze plzeňské.