4. 10. 2016
|Pár dní před nedělním znovuposvěcením kostela ve francouzském Saint-Étienne-du-Rouvray, kde 26. července dva džihádisté zavraždili P. Jacquesa Hamela, poprvé o tragédii veřejně promluvili přímí účastníci bohoslužby – manželé Guy a Janine (oba 87) Coponetovi. Rozhovoru pro francouzský křesťanský týdeník Famille Chrétienne byla přítomna také vincentka Danièle Delafosseová (72). Všichni tři se shodují, že tato těžká zkouška upevnila jejich víru.
Vydání: 2016/41 Papež povzbudil věřící na Kavkaze, 4.10.2016
Guy Coponet (GC): Ano. Třikrát mě bodli nožem – do paže, do zad a do krku. Lékař, který mě zachránil, mi řekl: „Chránila vás ruka Boží, protože žádná z těch ran nezasáhla životně důležité orgány. Je to úplný zázrak.“
GC: Filmování. Ti dva mě chytili za límec, strčili mi do rukou kameru a nařídili mi: „Dědo, natáčej!“ Přišli si dokonce zkontrolovat kvalitu záznamu a ujistit se, že se moc netřesu. Musel jsem natáčet zavraždění svého přítele otce Jacquesa! Chtěli mít video, které by na sociálních sítích obletělo svět, a oni si tak vysloužili čestný titul „mučedníků Alláha“.
GC: Ano. Zeptal jsem se ho, jestli má děti. A dodal jsem: „Mysli na své rodiče, jsi na špatné cestě, utrápíš je.“ Bodl mě, pak mě táhl pod schody k oltáři. Všude bylo rudo, ale já jsem si vůbec neuvědomoval, že je to moje krev...
Janine Coponetová (JC): Byla jsem v šoku, vyděšená. Říkala jsem si: „Guy neuvidí naše poslední pravnouče, kterému je měsíc; ani neoslavíme 65. výročí naší svatby…“ Jeden z těch vrahů mi přitiskl pistoli ke krku a tlačil mě k východu z kostela. Otočila jsem se, abych se naposledy podívala na svého muže, a všimla jsem si, že hýbe nohou. Řekla jsem si: „On žije! Ach Pane, děkuji!“
Danièle Delafosseová (DD): Já jsem utekla během útoku. Kermiche (Adel Kermiche, 19 let – pozn. red.) se vrhl na otce Jacquesa, Petitjean (Abdel Malik Nabil Petitjean, 20 let – pozn. red.) bodal Guye. „Pohni se,“ myslela jsem si, „nenecháš se přece podřezat jen tak.“ Nejsem žádná sportovkyně, ale v tu chvíli jsem letěla jako střela. Vpadla jsem k sousedce a zavolala pomoc. Přijeli na to šup.
GC: Myslel jsem si, že jsem po smrti. Modlil jsem se, jako jsem se ještě nikdy nemodlil. Vzýval jsem všechny svaté. A hlavně malého bratra bl. Charlese de Foucaulda, který v poušti zemřel také rukou muslima. Odevzdával jsem svou duši Bohu. Byl jsem v jeho rukou, navíc po mši!
DD: Rozvinul se neuvěřitelný dialog mezi Kermichem a Hélène, spolusestrou. „Bojíte se umřít?“ zeptal se jí. „Ne, protože věřím v Boha a vím, že budu šťastná.“ Zamumlal: „Já taky věřím v Boha a nebojím se umřít.“ Pak zvolal: „Ale Ježíš je člověk, ne Bůh!“
GC: Já jsem dál dělal mrtvého... Lékař se pak nade mnou sklonil právě ve chvíli, kdy jsem doříkával Zdrávas: „v hodinu smrti naší, amen.“
GC: Byl jsem přesvědčený, že umřu. Promýšlel jsem svůj život, nikdy jsem nebyl tak vyrovnaný. Necítil jsem žádné výčitky, jen lásku. Vlastně to byla chvíle velkého štěstí.
JC: Mezitím s námi ti dva džihádisté dál konverzovali. Jeden se zeptal sestry Hélène: „Znáte Korán?“ – „Ano, četla jsem Korán. Zasáhly mě súry, které mluví o míru.“ Kermiche na to: „O míru? Až budete v televizi, vyřiďte: Dokud bude v Sýrii bombardování, budou ve Francii atentáty. Každý den.“ Ale to byla podle mě jen záminka. Oni měli v hlavách jen propagandu z internetu.
V 10.30 odbil zvon. Pak nás přinutili jít ven. Houkaly sirény, otevřeli jsme dveře a vrhli se k nám policisté. Vrazi vyšli a volali: „Alláhu akbar.“ Policisté stříleli. Ti dva byli na místě mrtví. Jedna policistka mě schovala za autem, plakala. To bylo zvláštní: ona pláče a já od tatínkovy smrti plakat nedokážu.
DD: Byla to od nich sebevražda. Jednou bych se jich v nebi ráda zeptala: „Proč to všechno?“ Abych to mohla pochopit.
GC: Úplně to bude možné jen tváří k Bohu, s jeho milostí.
JC: V tuhle chvíli se modlíme hlavně za jejich rodiny. Zvlášť myslím na jejich maminky. Říkáme si s Guyem, že bychom se s nimi rádi potkali, abychom se to pokusili pochopit a nějak jim ulevili.
JC: Ne. Nás rukojmí odvedli do obchodu, kde zřídili místo první pomoci. Tam jsem se o hodinu později dozvěděla, že můj muž žije a že se z toho dostane. Hned mě napadlo: „Vida, nakonec spolu těch 65 let manželství oslavíme!“
DD: To není otázka spravedlnosti ani zázraku. Jacques byl knězem padesát osm let. Právě oslavil Kristovu oběť a byl sám obětován jako Beránek, kterému sloužil celý život. Byl na místě mrtvý. V 21. století je prvním knězem zabitým na evropské půdě rukou džihádisty. Je to novodobý mučedník.
DD: Ano. Jsou z toho úplně „mimo“. Rodiče nemohou pochopit, jak mohlo jejich dítě spáchat tak barbarský čin. Adel Kermiche byl v péči psychiatra. Je to jeden z těch případů, kde se mísí psychická křehkost s existenciální prázdnotou a náboženskou a kulturní nevědomostí. Je to Molotovovův koktejl těsně před výbuchem: plamenem, který ho zažehne, může být třeba i jen promluva nějakého šíleného imáma na internetu.
GC a JC: Jediné, co dokážeme, je říkat: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“
GC a JC: Ano. Ocitli jsme se v jádru nesmírného tajemství, tajemství Ježíše Krista, který dal svůj život za každého z nás. Dal ho i za tyto vrahy. Eucharistie osvěcuje drama, které jsme prožili. Nikdy jsme nebyli tak šťastní.