Svědectví o Bohu, který byl zakázaný
Vydání: 2021/3 Pravoslavní slaví Vánoce, 12.1.2021, Autor: Alena Scheinostová
Na televizní obrazovky přichází seriál Zakázaný Bůh, který sleduje, jak naši společnost poznamenalo pronásledování církve za totality. Jak lze tyto dluhy pojmenovat a překročit – o tom jsme hovořili s jedním z autorů P. JANEM HANÁKEM.
Příběh exilu kardinála Josefa Berana slavnostně vyvrcholil přenesením jeho ostatků do pražské katedrály 23. dubna 2018.
Na tajných křesťanských táborech získával potřebnou formaci katolický dorost a rodila se zde nová kněžská i řeholní povolání.
Návštěva kardinála Agostina Casaroliho na Velehradě v roce 1985 byla mohutným nadechnutím po letech nesvobody. Snímky archiv ČT a Marie Schmerková
Zakázaný Bůh nechce být běžnou dokumentární sérií o dávno minulých událostech. Čím tedy je?
Seriál jsme začali připravovat před dlouhými deseti lety, kdy jsme si uvědomili, že stále přežívá řada představ a způsobů myšlení, které vznikly v době komunismu nebo je totalita zásadně prohloubila. Na základě dobových příběhů věřících lidí se snažíme tyto věci pojmenovat a ukázat, jaké dopady stále mají. Třináct šestadvacetiminutových dílů seriálu chronologicky pokrývá období totality. Snažíme se zachovat historickou přesnost, klademe ale důraz na příběhy, které mají přesah do dneška a nejsou zatím dořečeny nebo byly dle nás dořečeny nedostatečně a nadále rozdělují – ať už se to týká samotné církve, nebo celé společnosti.
Jaká témata seriál sleduje a jak s nimi tvůrčí týmy pracovaly?
Natáčení se ujalo šest režisérů se svými týmy a každý máme trochu odlišný přístup. Já jsem vedle jednoho ze dvou pilotních dílů (ty by snad měly být vysílány časem) autorem čtyř částí. Točil jsem čtvrtou část série s názvem „Už ani hlásek pravdy“ o procesu s tzv. Zelenou internacionálou na příběhu Jana Zahradníčka. Stačili jsme ještě zachytit výpověď básníkova syna Jana, než na sklonku roku 2019 zemřel. Sedmá část „Tady bude kostel, soudruzi“ odráží dobu velkého přelomu v katolické církvi, jímž je Druhý vatikánský koncil. Tento proces kombinuje s příběhem kostela sv. Josefa v Senetářově, postaveného v letech 1969–1971: jde o umělecký, sociální i teologický fenomén a my o něm vyprávíme pomocí unikátních archivních záběrů, které prokládáme mj. dosud u nás nevysílanými záběry z koncilu či vzpomínkami přímého účastníka sněmu profesora Karla Skalického.
Další díly se vracejí ke kardinálu Beranovi, Akci Ř, Pavlu Švandovi nebo poutím na Turzovku. I vy jste autorem ještě dvou částí.
Je to osmá část „Skrytá církev Koinótés“, pro mě asi nejsilnější. Na příběhu tajného společenství kolem Felixe Maria Davídka přibližuje různé dobové formy skrytého církevního života. Vystupuje tu Vlasta Černá, která Davídka znala ještě jako mladého kaplana a spolu s ním byla roku 1952 uvězněna. A také Ludmila Javorová, jediná žena, o které je veřejně známo, že přijala od Davídka kněžské svěcení. Osobně jsem se s ní setkal především jako s fascinující, zcela autentickou osobností, schopnou zřetelně pojmenovávat svou vizi církve, jaká by mohla být a jak by ji mohly pomoci rozvíjet právě ženy a matky. A devátý díl „Normální je jíst, ne nejíst“ se věnuje mládežnickým aktivitám a hnutím, počínaje skauty přes salesiánské chaloupky nebo tábor Amerika. Všímáme si tu například paradoxu, že aby věřící děti nemusely lhát v komunistickém pionýru, musely se naučit „lhát“ a konspirovat na těchto katolických táborech, a to i ve vlastní skupině, farnosti,
rodině.
Typické „mluvící hlavy“ historiků, kteří přehledně shrnou, o co jde, tedy divák očekávat nemá?
S pohledem historiků – namátkou Jaroslava Šebka, Jiřího Hanuše nebo Stanislavy Vodičkové – se v seriálu také setkáme. Upřednostňuji ale, aby o svých zkušenostech hovořili ti, kdo danou dobou a událostmi sami prošli. Zařadili jsme třeba vzpomínku Marie Zahradníčkové – básníkovy dcery – která tu vůbec poprvé výrazněji vystoupila před kamerou. Marie byla počata během čtrnácti dní, kdy byl Jan Zahradníček nakrátko propuštěn z vězení. Definitivně se vrátil, když jí byly tři roky, a několik měsíců poté zemřel. Marie má jedinou vzpomínku na jakéhosi pána s aktovkou, který možná byl její tatínek. V tu chvíli se otřesete a říkáte si, že jí bolševici ukradli nejen otce, ale i vzpomínky na něj… Na takové momenty jsme se snažili klást důraz.
Jakého diváka byste rádi oslovili?
Tím, že jde o projekt České televize, je předem víceméně daná věková skupina diváků: čím mladší člověk, tím spíše sleduje filmy na internetu, ne v televizi. Seriál ale bude nadále dostupný v internetovém archivu ČT a byli bychom velmi rádi, kdyby se díky tomu dostal dál. Chtěli jsme oslovit nejen lidi uvnitř církve – i když i ty mohou některé díly posunout dále, například právě ten o skryté církvi, který pokládá dosud nedořešené otázky – ale především diváky „zvenku“. I proto seriál nevznikl v tvůrčí skupině náboženské tvorby. Naše společnost, kultura je ve svém jádru křesťanská, ať si to uvědomujeme, či ne. Komunismus chtěl tyto základní křesťanské vzorce a postoje vykořenit a ovládnout nejen skutky, ale i myšlení lidí a tomu se postavila celá řada odpůrců v církvi i mimo ni. Příběhy, jež jsme vybrali, jsou osudy těch, jejichž živá víra umožňuje věci obecně kulturní pojmenovat jasněji. Každý si tak může uvědomit, že jde i o jeho příběh, ať už Bohu věří, nebo ne.
ALENA SCHEINOSTOVÁ
Zakázaný Bůh 1–13. Režie Jan Rendl, Jan Březina, Petr Kazda, Jan Hanák, Petr Stodůlka, Jiří Šindar. Na ČT2 od 7. 1. 2021, po odvysílání v internetovém archivu ČT na ceskatelevize.cz
Sdílet článek na:
Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články
