Své štěstí hledám na jihu!
Vydání: 2004/22 Pouť do Mariazell, 31.10.2004, Autor: Radek Gális
Příloha: Perspektivy
Rozhovor s profesorem Karlem Skalickým, proděkanem Teologické fakulty v Českých Budějovicích.Ve čtvrtek 20. května 2004 oslavil sedmdesáté narozeniny profesor Karel Skalický, proděkan Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Ve svých dvaadvaceti letech odešel do exilu, v letech 1966 až 1969 byl v Římě sekretářem kardinála Josefa Berana a stal se i šéfredaktorem exilového teologického časopisu Studie. V roce 1968 začal vyučovat na Lateránské univerzitě v Římě, kde byl v roce 1982 jmenován profesorem fundamentální teologie. V roce 1994 po návratu do vlasti začal působit na Jihočeské univerzitě.
Pokud jsou sedmdesátiny příležitostí k bilancování práce, jaký význam dáváte zkušenostem z pobytu v zahraničí?
Veliký. Někdy mám dojem, že jsem musel odejít jen proto, abych mohl nyní dělat to, co dělám. Jestliže tady mohu být ještě něco platný, pak je to především proto, že čerpám ze všeho, co jsem získal během osmatřiceti let života v exilu. Práce, kterou nyní dělám, je pokračováním toho, co jsem dělal v minulosti. Umožňuje mi to skutečnost, že působím na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, kde se dýchá stejně svobodně, jako se mi dýchalo na Lateránské univerzitě v Římě.
Proto jste se ze zahraničí vrátil na teologii do Českých Budějovic, a ne na věhlasnější fakultu pražskou?
Hlavní důvod byl ten, že zdejší teologická fakulta je svým postavením v trojúhelníku České Budějovice - Linec - Pasov velmi otevřená západnímu světu, z něhož jsem přicházel. Za druhé jsem se vracel do svého rodiště, kde ještě tenkrát žila moje matka. Třetí důvod hraničí s pověrčivostí. Kdysi jsem se ještě jako oktaván setkal s cikánkou, která mi věštila z ruky. Řekla mi, že mám své štěstí hledat směrem na jih. A tak jsem zůstal v jižních Čechách. Ostatně, hledat štěstí směrem na jih jsem šel i v roce 1956, když jsem emigroval do Itálie.
V římském exilu jste se stal druhým sekretářem kardinála Josefa Berana. Kdy jste se s ním setkal?
Setkal jsem se s ním hned poté, co přijel počátkem roku 1965 do Říma. Hlavně jsem se s ním ale setkával na Druhém vatikánském sněmu, protože jsem tam pracoval. Když skončila zasedání, pomáhal jsem kardinálovi nést jeho velkou tašku s dokumenty. Doprovázel jsem ho ven ze svatého Petra, kde jsem ho předal jeho sekretáři mons. Jaroslavu Škarvadovi, který už na něj čekal. Jednoho krásného dne mi mons. Škarvada říká: "Hele, Karle, já dostal nápad. Na práci u pana kardinála už prostě nestačím, nemohl bys mu se mnou dělat druhého sekretáře?" Přisvědčil jsem, že druhého sekretáře dělat budu, a tak jsem se dostal k panu kardinálovi.
A v čem spočívala vaše sekretářská práce?
Především ve vyřizování pošty pana kardinála. Mnoho korespondence si vyřizoval kardinál Beran osobně, ale další jsme mu vyřizovali my. Poštu jsem registroval, předkládal mu ji a bral v úvahu jeho připomínky. Pan kardinál dostával různé pozvánky na setkání, kde musel mluvit. Italsky proto psal promluvy pro různé příležitosti. A protože už z italštiny vyšel, nebo se k ní vlastně nikdy pořádně nedostal, tak jsme mu italštinu jeho projevů s mons. Škarvadou trochu vylepšovali. Někdy jsme mu dokonce přímo i jeho projevy psali. Pana kardinála jsme také doprovázeli na jeho zahraničních cestách. Například mons. Škarvada s ním byl ve Spojených státech, zatímco já třeba na ostrově Malta nebo na jeho cestě do Lurd či po Švýcarsku.
Kardinál Beran se nemohl do vlasti, kde vládli komunisté, vrátit, stejně jako Jaroslav Škarvada. Vy jste zase Československo nelegálně opustil. Mrzelo vás, že o vaše služby nebyl doma zájem?
Tak jsem to nevnímal a ani nepozoroval. Naopak, zájem o nás byl. Zejména v podzemních kruzích, se kterými jsme byli ve styku a spolupracovali spolu. Nakonec se o nás zajímaly i ty vládní kruhy. Špiclovaly nás a občas proti nám něco napsaly a publikovaly.
Československo jste opouštěl nelegálně v polovině června 1956. Vzpomínáte si na okolnosti vašeho útěku?
No jistě, všechno mám velmi dobře zapsáno v paměti... Jako film... Byla to riskantní záležitost. Cítil jsem se jako štvaná zvěř, všechny smysly byly vypjaté a čekaly, ze které strany se najednou ozve: Ruce vzhůru! Byli jsme dva a utíkali spolu u Dolního Dvořiště přes zakázanou zónu, přes les, tři bariéry ostnatého drátu a nakonec přes řeku Malši. Přišli jsme do Rakouska přesně na místě, kde stojí mlýn, který se jmenuje Stiegersdorf. Odtud jsme se dostali až do Freistadtu, pak do Lince, Vídně a do Gerasu, kde jsem pobyl nějaký čas v premonstrátském klášteře. Pak jsem odjel do Říma, kde mě přijali do československé koleje Nepomucenum a já začal studovat na Lateránské univerzitě.
Počítali jste i s tím, že vás mohou na hranicích chytit?
Samozřejmě, že jsme s tím počítali, ale měli jsme naději, že projdeme. Také se nám to povedlo. Bylo mi tenkrát dvaadvacet, a v tomhle věku jste dost naivní a nepočítáte se vším možným nebezpečím. Myslím, že nám tehdy hrála do rukou úžasná a příznivá shoda okolností. Někdy mi připadá skoro jako zázrak, že jsme skutečně prošli. Celou dobu, když jsme šli k drátům, pršelo jako z konve. To bylo naše štěstí, protože psi nás nenavětřili. Když prší, není také nic moc slyšet. V druhé bariéře drátů byla vypnutá elektrika, protože mezi první a třetí bariérou se nikdy nekosila tráva a tahle dlouhá mokrá tráva se dotýkala elektrických drátů. Když jsme štípali dráty, bylo přesně dvanáct hodin. Než jsme pak překonali Malši a dostali se na cestu do Freistadtu, trvalo to asi dvě hodiny. Pršelo přesně po dobu, kdy jsme přecházeli hranice. Jakmile jsme je přešli, najednou přestalo pršet a bylo krásně. Vysvitlo sluníčko a začal zpívat skřivánek.
Možná jste přišel na svět opravdu ve šťastný den...
Právě 20. května 1934, kdy jsem se v Hluboké nad Vltavou narodil, prý byla neděle. Navíc Hod Boží svatodušní a zároveň také den, kdy byla pouť Jana Nepomuckého. Místní kostel je totiž tomuto světci zasvěcený... Sdílet článek na:
Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články
