Svatí za naším plotem
Vydání: 2023/20 Zelenskyj u papeže, 16.5.2023, Autor: Karolína Peroutková
Příloha: Doma 20
Kým je pro nás náš soused? Přítelem, soupeřem nebo slovy papeže Františka „svatým odvedle“?
Jde často jen o mžik, kdy ani nevíme, kdo nám pomohl, kdo se na nás usmál – nějaká laskavá duše odvedle. Snímek Pixabay
I sousedé se počítají mezi naše nejbližší. Tedy mezi ty, kteří nás formují, vychovávají, mohou podstatně ovlivnit míru naší důvěry k druhým. Oddělují nás sice zdi panelového bytu či sousedské ploty, ale přitom žijeme na jednom místě, bok po boku.
Denně tak může růst to, co jsme společně „zasadili“ – schopnost porozumění, naslouchání a respektu, anebo ploty z bariér a ticha. Někdo se za ně schovává a vyvěsí cedulku zuřivého psa, jiný laťky ozdobí květinami a raději skrz něj zamává. Jeden dělá problémy na každé schůzi majitelů bytů, jiný pomůže, když to nečekáte.
Jde o momenty, které se do nás postupně vrývají, obrazy, které utváříme dlouhá léta, takže nakonec dají vzniknout mozaice. Nejde o virtuální obrazy kdesi z internetu, ale o živá svědectví, drobné dotyky. A těžko se o nich píše – jde totiž o „zcela obyčejné“ momenty v životě těch, kteří svou službu druhým ani nepovažují za něco výjimečného a zdráhají se o ní promluvit do novin. Jednou jsou to lidé s povoláním zdravotníka, kteří umí pomoci, jindy zase šikovní řemeslníci, kteří svědčí o poctivosti a dobře odvedené práci.
Papež František je nazývá „svatými odvedle“. Ve své apoštolské exhortaci Gaudete et exsultate (Radujte se a jásejte) píše:
„Rád spatřuji svatost přítomnou v trpělivosti Božího lidu: v rodičích, kteří s tolikerou láskou vychovávají svoje děti, v mužích a ženách, kteří pracují, aby si vydělali na chléb, v nemocných lidech, ve starých řeholnicích, které se pořád usmívají(…). Častokrát je to svatost, která na nás čeká u ‚našich dveří‘, svatost těch, kteří žijí vedle nás a kteří jsou odrazem Boží přítomnosti. Můžeme jim říkat ‚střední třída svatosti‘.“
Ne, nebudu pomlouvat
Sousedé nás tak mohou inspirovat, ukazovat kudy dál anebo kudy nepostupovat. Ale většinou nás spojuje to, co je nám společné, o co můžeme dál společně pečovat. Ať už jde o společný vchod, zahradu, cestu, místo pro setkávání, společný
dům…
A jako každý jiný vztah, i tento je nesen prací a námahou. Papež František ve své exhortaci dále povzbuzuje i k těm nejdrobnějším, zdánlivě banálním momentům: „Tato svatost, k níž tě Pán volá, roste postupně skrze drobné úkony. Například nějaká paní jde nakupovat na tržnici, potká tam sousedku, dá se s ní do řeči a začnou pomlouvat. Ta žena si ale uvnitř řekne: ‚Ne, nebudu o nikom mluvit špatně.‘ To je jeden krok ke svatosti.“ Ne náhodou se papež František vyznal z obdivu k dánskému filmu Babetina hostina.
V 19. století se v Dánsku dvě dcery protestantského pastora vzdaly svého soukromého života kvůli službě v otcově farnosti. V malé vesnici podporují dobré vztahy místních svým dobrodiním. Když pak přijmou francouzskou uprchlici Babetu, která jim začne pomáhat s vařením, teprve naplno vidíme plody letité snahy o nenápadnou, vytrvalou lásku k těm druhým. Film vrcholí krásným sousedským setkáním, hostinou, na kterou se nezapomíná.
Ani když je jen ve filmu.
KAROLÍNA PEROUTKOVÁ
Sdílet článek na:
