Sv. Prokop - ten, který hlídá ďábla na řetěze
Vydání: 2004/29 Co v nás konkuruje Bohu?, 1.9.2004, Autor: Prokop Siostrzonek
Aby nás naše země ještě uneslaO první červencové neděli jsme oslavili neuvěřitelných osm set let od kanonizace prvního českého národního světce - sv. Prokopa. Mám pocit, že záři tohoto muže na nebi českých národních světců věřící (alespoň v našem kraji) poněkud přehlížejí. Můžete na stránkách Katolického týdeníku přiblížit jeho osobnost a význam pro dobu, ve které žil, ale hlavně čím může být inspirací pro nás - lidi začátku 21. století, časů tak vzdálených a odlišných od hlubokého středověku?
J. N., plzeňská diecéze
Poprvé jsem se důvěrněji setkal se sv. Prokopem na počátku osmdesátých let minulého století, kdy mi toto jméno tajně z exilu svěřil arciopat Anastáz Opasek jako životní úkol břevnovského mnicha. Tehdy jsem si také poprvé přečetl opatovy verše o svém řeholním patronovi: „Můžeš se prokopat k lidskému srdci - a zemi zkypřit svou motykou - ty, který hlídáš ďábla na řetěze - ty, který ho z řetězu jako jiní nepouštíš - země by to již neunesla.” Denně mám před sebou v břevnovské bazilice Brandlův obraz sv. Prokopa - světce, který „hlídá ďábla na řetěze". Tak ho známe z duchovních dějin našeho národa. Je to překonané poselství?
V posledním desetiletí 20. století se mnoha milionů obyvatel naší planety dotkl dopis znásilněné bosenské novicky, která své generální představené v Římě mimo jiné píše: „Musí přece někdo začít lámat řetěz nenávisti, který tak hyzdí naše země. A dítě, které přijde, přijde-li, budu učit jen a jen lásce. Ono pak, narozené z násilí, bude vedle mne svědčit, že člověk je velký jen jedním, a to odpuštěním."
Síly zla je nutno i na prahu 21. století zapojit do služeb dobra. Nad zlem se dá vítězit, jinak by to „země již neunesla".
Myslím, že to byla hlavní touha početných zástupů mnichů, kteří už od konce 3. století zalidňovali pustá místa křesťanského Východu, posléze i Západu. Mnišský boj byl především bojem se zlem v srdci a se Zlým ve světě. To byla také touha, která vedla Prokopa, syna zemanského rodu ze vsi Chotouně u Kouřimi. Už jako kněz (ženatý a otec syna Jimrama – celibát nebyl v té době ještě povinný) vstoupil pravděpodobně do břevnovského kláštera, aby posléze jako osvědčený ve společném životě mohl být poslán do ticha sázavské samoty. Nebyl jediný, kdo šel za touto touhou, a proto poblíž své samoty zakládá roku 1032 klášter, proslulý především slovanskou bohoslužbou. Když 25. 3. 1053 umírá, zanechává po sobě životaschopnou benediktinskou komunitu, pro niž vždy byl „pastýřem tak radostně vlídným a laskavě dobrotivým, že ho poddaní více milovali, než se ho báli”, jak praví jeden životopisec. To bylo věrné naplnění požadavku Benediktovy Řehole na opata: „magis prodesse quam praeesse” – „spíše pomáhat než vládnout”. To je stále aktuální požadavek pro všechny, kdo zastávají jakoukoli vedoucí pozici v kterémkoliv společenství, především v církevním.
Snažit se držet zlo na uzdě a naplňovat důsledně princip pravého otcovství, to je Prokopovo poselství pro naše století, aby nás naše země ještě unesla.
Svatý Prokop nebyl jediný, kdo chtěl jít za tichem samoty, a proto zakládá roku 1032 klášter, proslulý především slovanskou bohoslužbou
Sdílet článek na:
