„Supermanství“ je pro kněze zničující

Vydání: 2022/13 Papež navštívil zraněné děti, 22.3.2022, Autor: Tereza Zavadilová

O dnešních výzvách kněžského povolání jsme hovořili s P. JANEM KOTASEM, rektorem Arcibiskupského semináře Praha a farářem u Sv. Vojtěcha v Dejvicích.


Pokud se od kandidátů kněžství očekává osamělé „supermanství“, dříve nebo později je to zlomí – varuje P. Kotas. Společenství je v životě stejně důležité jako na laně při horských výstupech. Fotografie z jedné takové túry byla použita i na obálce knihy „Jak se žije v semináři“ (KNA 2021) redakčního kolegy Tomáše Kutila. Snímek archiv pražského semináře
 
Mění se role a identita kněze vzhledem k proměnám světa?

Jeho identita se nemění, vždy to byl a bude člověk povolaný Kristem, aby o něm vydával svědectví a budoval komunitu. Určitě se však mění okolnosti, lidské nároky na pastýřskou roli i způsoby, jak ji dobře naplnit. Mám za to, že kněz musí být Božím přítelem a znát Pána zblízka a zároveň musí mít rád Boží lid, dobře ho znát a objevovat jeho potenciál. A pak kněz musí mít rád, jako koneckonců celá Kristova církev, Boží zázrak života, lidi a svět (srov. Jan 3, 16) – má k nim vycházet s misií. A pracovat na Božím díle pokorně spolu s druhými.

Přináší 21. století nějakou specifickou výzvu?

Úkol, který nám Pán dal, splníme jenom společně, nikdo na to nestačíme sám! S 20. stoletím odezněla epocha, v níž se – v rozporu se starší zkušeností – běžně mělo za to, že vykonavatelem veškeré podstatné práce v církvi je kněz. Před Druhým vatikánským koncilem i po něm se už hojně přemýšlelo a mluvilo o úkolech laiků, i když rozšířená lidová představa je viděla stále jako „pomocníky kněží“ – ať se zapojí tam, kde kněží nestíhají nebo kam nedosáhnou. Církev však ve výzvách života zrála dál a vynesla znovu na světlo i své staré poklady, např. synodalitu. Na nedávném římském sympoziu o křestním a služebném kněžství, které vedl kardinál Marc Ouellet, opakovaně a s jistotou zaznívala tato myšlenka: Biskup se sborem kněží jsou jistě nositeli apoštolské služby a mají „pást církev“ – to ale vůbec nemá znamenat, že musejí výlučně řídit a spravovat všechny dimenze jejího každodenního života. Plnohodnotný podíl na úkolech církve má mít mnoho věřících žen a mužů podle charismat, která jim Kristus svěřil. Pastýřská služba totiž není samospasitelná a nepřináší ovoce, pokud společně s ní nepřinášejí v církvi ovoce i další služby a charismata.

Společné nesení odpovědnosti je i „sebezáchovné“...

Ano, aby apoštolská služba nechátrala a netrpěla kvůli tomu věc evangelia, potřebujeme biskupy a kněze svobodné pro skutečně apoštolskou práci. Mnoho věcí, které dnes čekáme od kněží, mají ve skutečnosti dělat jiní členové Boží obce – ne proto, že to kněží nestihnou, ale proto, že ostatní k tomu mají plnohodnotné povolání a dary od Pána (a budou to dělat i lépe než kněží). V mnoha záležitostech mají každodenní život i misii farní obce animovat, spravovat a naplňovat laici. Kněz je apoštol a pastýř, on garantuje, že společenství věřících je stále spojené s Kristem, že žije z jeho slova a svátostí a věrně ho následuje a hlásá. Na zmíněném římském sympoziu také zaznívalo, že hierarchická povaha církve znamená právě tuto živou zakotvenost v Kristu (řec. hieros arché, svatý princip, vláda – pozn. red.), a nikoliv, že by církev musela své věci jednou provždy spravovat metodami absolutistických monarchií, jak je zdědila z 18. a 19. století. Vždyť má od počátku řadu zkušeností se spoluúčastí při rozhodování i práci, subsidiaritou, demokratickými nástroji správy. Podívejme se na Ježíšovo vysílání apoštolů po dvou, první apoštolský sněm v Jeruzalémě a celou starobylou praxi koncilů, volbu římského biskupa, rozhodovací procesy v řeholích, kapitulách, na církevních univerzitách, na správu novověkých církevních nadací atd. Církevní společenství není schopné dostát svému úkolu, pokud nevyužije charismata všech svých členů – svěcených i laiků, mužů i žen, řeholníků i rodin.

A ještě jedna myšlenka ze sympozia: Každý v životě narazí na vlastní limity, nikdo není všestranným „supermanem“. Tyto hranice však nejsou důvodem ke smutku, frustraci nebo i závisti – je to příležitost pro uplatnění druhého a pro vzájemnost. Lidé jsou Bohem „odsouzeni“ k nesoběstačnosti. Podle sv. Kateřiny Sienské si nerovnoměrnost darů přál sám Bůh, abychom si navzájem v lásce pomáhali a doplňovali se, což je víc než výkon „dokonalých“ jednotlivců! Je to obraz Boží Trojice v nás: nikdo svůj úkol nenaplňuje sám.

Papež Benedikt XVI. svého času napsal, že opravdová láska mezi knězem a jeho farníky začíná právě tam, kde narazí na své hranice. Také papež František říká, že „supermanství“ je zničující. Ani kandidáti kněžství nejsou supermani, a pokud to od nich budeme očekávat, dříve či později je to zlomí. V našem semináři, i když je malý (asi 15 studentů), záměrně žije malá komunita kněží-formátorů, aby bohoslovci zažívali kněžství jako sdílenou, nesolitérní službu.

Bojí se seminaristé samoty na farách?

Mají-li z něčeho obavy, je to skutečně lidská osamocenost spojená s nadlidskými úkoly. Doznívající tereziánská farní správa a nedostatek kněží tlačí biskupy, aby své kněze rozesílali do různých míst jednotlivě. Všichni ale cítí, že to nemá budoucnost a že to není pro kněze dobře. Kde chybí aspoň malá živá komunita, sám jednotlivec zázrak Božího království většinou nezpřítomní. Inspirujme se staletou zkušeností řeholí – když někde zakládají klášter, vždy tam pošlou malou komunitu, ne jednoho řeholníka.

Jací jsou dnešní kandidáti a co jim chcete předat?

Přicházejí z velmi rozmanitých prostředí, s odlišnou osobní zkušeností, s nejrůznějšími přednostmi i břemeny. Dříve samozřejmé očekávání, že v semináři se stačí společně modlit, studovat a sdílet komunitní život, aby se člověk stal dobrým knězem, již delší dobu neplatí. Už jen proto ne, že lidé dnes dozrávají výrazně déle a mnozí nezažili funkční vztahy v rodinách. A pak – v pastoraci čeká budoucí kněze spousta mnohostranných nároků, pro které potřebují být dobře lidsky a duchovně ukotveni a zároveň potřebují velký balík praktických dovedností, které jim dnešní fakulta ani seminář samy o sobě nedají. S tím, jak se obecně rozvinuly metody práce v pomáhajících profesích (a kněžství mezi ně v jistém smyslu patří), klade se mnohem větší důraz na lidskou zralost těch, kteří je vykonávají. To leží na srdci i církvi, jak je vidět z textů posledních papežů i římského direktáře pro přípravu ke kněžství. Zralost zahrnuje solidní sebepoznání, schopnost vstupovat správně do vztahů, dobře rozumět vlastnímu úkolu, umění nasadit se i respektovat zdravé hranice. V pomáhajících profesích na to existují osvědčené metody výcviku a my se musíme naučit je adekvátně využívat. A zrovna tak je v semináři důležitý rozvoj osobního života s Bohem. K čemu by byl kněz dokonale vyškolený, když nebude znát Boha zblízka? Kněz je svědkem živé Kristovy přítomnosti a ta vede člověka mnohem dál, než kam dosáhnou profesionálové. Z války k nám teď utíkají ukrajinské mámy s dětmi, nesou si traumata a je jistě potřeba, aby se jim věnovali terapeuti. Ale na některé bolestné otázky mohou najít odpověď jen v Boží blízkosti.

O co jako rektor semináře hlavně usilujete?

Aby příští formátoři byli lépe připraveni než my. Jistě, jsme nedokonalí lidé, žijeme v nedokonalém světě a vychováváme nedokonalé lidi – ale příprava formátorů se nesmí brát na lehkou váhu. Snažíme se zapojovat do formace i laiky, muže i ženy – mají mnohdy hlubší zkušenosti než my. A pak bych rád, aby tu bohoslovci zažívali prostředí úcty, důvěry a bázně před Bohem. Myslím, že pak mohou zápasit se svými stíny, objevit naději, učit se… a v pravý čas požehnaně vstoupit do služby.

TEREZA ZAVADILOVÁ




 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články



Aktuální číslo 39 20. – 26. září 2022

Posvátno se nesmí opírat o moc

„Nastala hodina, kdy je třeba se probudit z fanatismu, který znesvěcuje a porušuje každé náboženské vyznání,“ zdůraznil papež před účastníky mezináboženského…

celý článek


První bazilika sv. Ludmily

V pořadí šestnáctou basilikou minor v Česku (v Praze pátou) se v pátek 16. září stal chrám sv. Ludmily v Praze na Vinohradech. Mši svatou spojenou se slavnostním vyhlášením…

celý článek


Papežský almužník na frontové linii

„Upevnit ve víře, dát naději, být nablízku“ – to vedlo papeže Františka, aby už počtvrté vyslal na trpící Ukrajinu svého almužníka kardinála Konrada Krajewského.

celý článek


Jak je důležitý sociální smír

Nadcházející zima patrně bude testem soudržnosti naší společnosti a také toho, jak dokáže řešit konflikty. Uvědomujeme si vůbec, jak je sociální smír důležitý?

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay