Vydání: 2016/38 Papež dostal sochu sv. Anežky, 13.9.2016, Autor: Radek Gális

Příloha: Diecézní zpravodajství - Českobudějovická diecéze

Ano, jako ředitelka jsem mohla zrealizovat pomoc potřebným, která byla obrovská a týkala se všech skupin klientů. Práci v charitě jsem nevykonávala sama, spolu se mnou se na ní podílela spousta lidí. Začínali jsme v pěti, pak nás byly desítky. Teď je charitních zaměstnanců k pětistovce. Jsem ráda, že se nám podařilo uskutečnit projekty, které vycházely z praktické potřeby lidí.
Možná mám velký dluh vůči našim střediskům pečovatelské a ošetřovatelské služby, kdy jsem nebojovala se soukromými organizacemi ani s VZP a nechala všemu volný průběh. Snažila jsem se i v ošetřovatelské službě spojovat různé ruce. Chtěla jsem, aby tuhle službu zajišťoval někdo v místě, aby nemusela vždycky všechno za každou cenu dělat naše charita.
Samozřejmě, že do skupiny lidí, kteří se na nás obrátili o pomoc, patřili i cizinci. S těmi jsme se setkávali intenzivně hned od počátku 90. let, kdy byla válka v Jugoslávii. Postupně k nám chodili Chorvati, pak muslimové a další obyvatelé z bývalých států Jugoslávie. Práce s nimi byla zajímavá, poučná a někdy i děsivá. Podařilo se nám ale hodně, i když jsme měli velmi málo peněz.
Teď je zase situace s uprchlíky jiná, úplně jí nerozumím a s pomocí bez regulí nesouhlasím. Chci dělat práci, se kterou se plně identifikuji, a u současných uprchlíků je víc otazníků a neznámých. Na druhé straně se nám daří realizovat humanitární pomoc v zahraničí, například v Zimbabwe, Bělorusku, Rumunsku či Bulharsku. Je to radostná práce, která mě baví a těší.
Nadále zůstávám ředitelkou Farní charity Jindřichův Hradec, kde je spousta práce. Po svém uzdravení se nebráním ani tomu založit nějakou neziskovou organizaci, které bude potřeba. Mám ještě stále mnoho tvůrčích sil.
Ředitelku Michaelu Čermákovu vystřídal JIŘÍ KOHOUT (39), absolvent filozoficko-teologické školy v Rakousku, který má manažerské zkušenosti z nestátního zdravotnického zařízení i rakouských a německých firem.
Uvědomil jsem si, že bych rád dělal něco smysluplného. Práce, které jsem se věnoval naplno a dařilo se mi v ní, mi sice přinášela radost, ale chyběl mi pocit většího vnitřního naplnění. Manželka o mé touze věděla, a když jsem jednou v dubnu přišel z práce domů, tak mi hned mezi dveřmi říká, že na stránkách biskupství našla nabídku práce, která by byla pro mě. Když jsem se poté z úst biskupa i generálního vikáře dozvěděl, že jsem ve výběrovém řízení uspěl, příjemně mě to zahřálo. Zároveň jsem stál před rozhodnutím opustit dobře placené místo a jít do něčeho neznámého s mnohem větší odpovědností.
Rád bych udržel dílo ředitelky Michaely Čermákové tak, jak je, navázal na ně a pokusil se ještě zlepšit vztahy se spolupracujícími úřady, organizacemi a partnery – ať už soukromými dárci nebo firmami. Chtěl bych udržet a zajistit finance na provoz a pokud možno je ještě rozšířit. Mám kontakty z minulých zaměstnání na různé společnosti, které bych do financování charity rád zapojil, ale nevím, jak se to podaří. Klíčová je pro mě i spolupráce s českobudějovickým biskupstvím jako zřizovatelem a jednotlivými farnostmi a duchovními správci.
Určitě bych rád udržel dlouholeté kontakty s charitami v Linci a Pasově a využil i jejich možností, rad a zkušeností. Přicházím z úplně jiného prostředí, takže zkušenosti z působení v sociální oblasti nemám. Proto se chci v nejbližší době v problematice zorientovat. Máme v diecézi 38 městských, farních a oblastních charit, které zasahují do čtyř krajů. Mým prvním úkolem bude tedy seznámit se s pracovníky, jednotlivými charitami i službami.
Byl bych nerad, pokud by mě někdo obcházel a nejednal na rovinu. Od svých nových kolegů bych chtěl upřímnost, abychom spolu navázali dobrý vztah a byli schopni v týmu dobře pracovat.