Středa, které dal jméno popel
Vydání: 2009/9 Různé tváře pouště, 24.2.2009
Je prvním dnem čtyřicetidenního postu. A církev ji slaví už čtrnáct století: Popeleční středa. Den uprostřed týdne získal privilegium být prvním postním proto, aby čtyři následující neděle, tedy dny, jež jsou připomínkou Kristova zmrtvýchvstání, nebyly součástí postu.
„Sypání popelem je znamením patřícím původně kajícníkům, kteří se dopustili veřejného hříchu a chtěli se vrátit zpět do společenství církve,“ vysvětluje pastorální teolog P. Jan Kotas. Jak říká, původně se používalo mnohem větší množství popela, který se skutečně sypal na hlavu kajícníků. V symbolické rovině se toto znamení zachovalo ve dvou podobách: jako znamení kříže na čele nebo posypání hlavy nepatrným množstvím popela.
KDE SE BERE POPEL?
Šlapanice u Brna jsou živá farnost, kde se udílení popelce při dvou bohoslužbách na Popeleční středu zúčastňuje zhruba šest set věřících. „Na takové množství je nutný přibližně jeden decilitr popela,“ odhaduje Anna Hlávková, která má přípravu popela ve farnosti na starosti. „Když jsem byla asi dvacetileté děvče, ráda jsem chodila pomáhat kostelníkovi. Jednou starý pán náhle onemocněl. Bylo to na prahu postní doby a nikdo nevěděl, jak se vlastně takový popel zhotovuje. Nebála jsem se to zkusit a podařilo se. Od té doby uplynuly bezmála tři desítky let, avšak úkol pálení jívových ratolestí, tedy kočiček, mi už zůstal. Popel chystám pro farnost dodnes,“ usmívá se Anna Hlávková a dodává, že příprava není žádným tajemstvím: pálí je ve starém kotli na dvorku svého domu. Spálené ratolesti pak dvakrát prosívá, aby výsledek byl co nejjemnější. Popel důkladně uzavře do skleněné nádoby, kde může vydržet hodně dlouho. „Někdy nadělám takovou zásobu, že mohu pálení jeden rok vynechat,“ dodává Anna Hlávková. Zdůrazňuje, že se jedná o kočičky, které byly požehnány před rokem na Květnou neděli. „Stále méně lidí má přístup k otevřenému ohni a házet – byť už staré a nepěkné – požehnané kočičky do odpadu se jim nelíbí. Kolem Vánoc proto dávám do kostela krabici, kam mi je lidé rádi přinesou.“
A CO SE ZBYTKY?
„Zbylý popel se znovu hodí do ohně na Bílou sobotu. Ale až další rok, protože nikdy nevím, zda bude dostatek kočiček. Vždycky si počkám, až lidé od ohně odejdou do kostela, a pak přijde má chvíle,“ prozrazuje Antonín Kučera, kostelník z olomoucké katedrály. V některých kostelích je podle něj zvykem sypat zbytky popela do sakrária – malé nádržky, jež je obvykle v podlaze za hlavním oltářem a do níž se vylévá svěcená voda či oleje.
DVOJÍ NABÁDÁNÍ
Při udělování popelce mohou dnes věřící slyšet z úst kněze dvě napomenutí: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš“ (Gn 3,19) nebo „Čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Mk 1,15). „Obě výzvy mají něco do sebe,“ odpovídá provinciál dominikánů P. Benedikt Mohleník na otázku, která z nich je vhodnější. „Ta první je údernější a proniká do morku kostí. Připomene člověku, co vlastně je. Odkazuje též na prastarý stav kajícníků ve starokřesťanských dobách. Je tedy velmi posvěcená tradicí,“ vysvětluje P. Mohelník. Druhá, novozákonní výzva, pak přibyla po Druhém vatikánském koncilu. „Má zdůraznit pouť k obrácení, kterou má každý křesťan během postní doby projít,“ uzavírá P. Jan Kotas.
Sekce: Bůh v mém životě, Ostatní, Články
