Strach je jako cit v prstech...
Vydání: 2016/39 Tisíce žáků porovnají své znalosti Bible, 20.9.2016, Autor: Jaroslav Šubrt
Citát Jana Wericha použitý v titulku přesně vystihuje podstatu této „nelibé emoce“, kterou dnes a denně v různé podobě zažívá většina z nás. Psychoterapeuta JAKUBA HUČÍNA jsme se zeptali, jak vzniká, co ji podmiňuje nebo také jak může ovlivňovat naše duchovní zrání.
Celkovou náladu ve společnosti dnes z větší míry ovlivňují média.Ilustrační snímek Shutterstock
Strach a úzkost je dnes údajně nejrozšířenější životní pocit mnoha našich současníků, občas se hovoří dokonce o epidemii strachu. Potvrzuje to i vaše praxe?
Dlouhodobé výzkumy ukazují, že pocit úzkosti patří k těm nejčastějším a nejrozšířenějším životním pocitům člověka v celé jeho životní historii. A je pravda, že u každého, kdo dnes přichází do terapeutické ordinace prakticky s jakýmkoli tématem, je vždy jeho životní situace nějak propojená i s prožitkem strachu nebo úzkosti.
Můžete říct, jaké faktory dnes tyto pocity nejčastěji vyvolávají?
Hlavními pohnutkami, které u člověka strach či úzkost vyvolávají, jsou především jeho osobní důvody, těžká nebo náročná životní situace, jako je rozpad vztahu, ztráta někoho blízkého, ztráta zaměstnání nebo podobné ohrožující situace. Společenské příčiny, například komplikovanost společnosti nebo aktuální situace kolem uprchlické krize, se v terapii jako takové moc neobjevují. Tento typ strachu se promítá spíš do celkové atmosféry společnosti a je velice silně posilovaný médii.
Není naproti tomu představa života zbaveného strachu jednou z nejčastějších iluzí současných lidí?
Samozřejmě. A zase – v historii to tak bylo vždycky. Rádi bychom žili v ideálním světě, kde vládnou ideální vztahy (obdobně iluzorní je třeba představa ideálního partnerského vztahu), kde se nemusíme nikoho a ničeho bát. Je to naše přání, pochopitelné přání. Ale neodráží realitu života.
Nemohou se pocity strachu stát v některých případech i pozitivním stimulem pro naši vnitřní rovnováhu, když se nám například podaří vyrovnat s něčím, co v nás původně strach a úzkost vyvolávalo?
Překonávání strachu může vést k osobnostnímu růstu. Je ale třeba říci, že strach je potřebná a důležitá emoce, její základní funkcí je chránit člověka před nebezpečím. Jak píše Jan Werich ve Fimfáru: „Strach je jako cit v prstech...“ Tedy cílem není strach vymazat, zcela se ho zbavit, ale naučit se správně vnímat míru ohrožení. Velmi často se nám totiž stává, že se bojíme něčeho, čeho bychom se bát nemuseli, a naopak se nebojíme, čeho bychom se bát třeba měli.
Na druhou stranu jsme dnes svědky určitého protipohybu – jako by někteří lidé tento přirozený pocit úplně ztráceli (divoké honičky autem atd.). Dokážete si představit, co by se stalo, kdybychom byli o pocit strachu ochuzeni?
Důvody, proč se někteří lidé vědomě vystavují nebezpečí při různých adrenalinových aktivitách, jsou trochu jiné. Souvisí podle mě s emocionální nevyrovnaností naší západní společnosti – obecně jsme vedeni k tomu emoce příliš neprojevovat, být „rozumní“, racionální, výkonní atd. Pro emoce nemáme v našem prožívání příliš místa, hromadí se v nás, vzniká emoční přetlak, a tak si hledají cestu ven samy. Kdybychom nepociťovali strach, je dost dobře možné, že svět by byl mnohem nebezpečnější, než je nyní.
Nakolik souvisí různé naše úzkostné stavy například s naším nízkým sebehodnocením či chatrným vědomím smyslu vlastního života?
Strach je prožitek ztráty opory. Nemám-li se o co opřít, ztrácím pevnou půdu pod nohama a padám do propasti strachu. Mezi základní opory patří vztahy, smysluplná činnost, kterou člověk dělá, jeho práce, může to být samozřejmě i víra. Oporou si je i člověk sám. Ale pokud si nevěřím a nemohu se o sebe opřít, chybí mi jedna ze základních životních jistot a přichází úzkost – nejčastěji jako strach ze selhání, strach z toho, jestli život vůbec zvládnu.
Kdy se obyčejný, přirozený strach mění v nebezpečnou patologii a jakým způsobem může výskyt této krajní podoby ovlivňovat všeobecnou atmosféru ve společnosti?
Obecně mluvíme o patologii nebo o poruše tehdy, pokud nám něco v nás začne bránit ve schopnosti žít, pokud něco začne náš život blokovat. Například když kvůli strachu nejsem schopný vyjít ze svého bytu nebo používat dopravní prostředky. Nebo také když mi strach začne bránit ve vztazích a mezilidské komunikaci. A takový strach se může zrodit třeba při hrozbě teroristického útoku. Na druhou stranu podobné ohrožující situace vždycky ve společnosti nějak existovaly – mám na mysli třeba strach z politických procesů za totality nebo riziko válečného konfliktu.
Jak může strach a úzkost pozitivně nebo negativně působit v rovině našeho duchovního zrání?
Takových situací může být celá řada, ale v tuto chvíli mě napadají dva příklady. Strach a úzkost nám opakovaně ukazuje křehkost a nesamozřejmost našeho života, ono biblické „prach jsi a v prach se navrátíš“. Vědomí křehkosti nám může pomoci k tomu, abychom byli za svůj život a za hodnoty, které v něm máme, vděční a abychom o svůj život dobře pečovali.
Kde ale vnímám strach jako velkého nepřítele duchovního růstu, to je jeho spojování s osobou Boha – pěstování představy přísného a trestajícího Boha ve věřících a zejména v dětech.
Co může normální člověk dělat proti tomu, aby strach ze všech možných i nemožných nebezpečí neochromil jeho schopnost střízlivě vnímat reálný stav našeho světa?
Napadají mě opět dvě věci: Za prvé posilovat vědomí dobrého života „tady a teď“, tedy života v přítomnosti. Pravděpodobně v tuto chvíli neovlivním, jestli se někde v naší zemi nebo v její blízkosti nechystá třeba teroristický útok, ale mohu ovlivnit to, jak bude vypadat můj dnešní den a co dobrého mohu dnes do veřejného prostoru přinést já osobně. A za druhé vnímat, co dobrého dělají druzí lidé ve prospěch svého okolí. A věřím tomu, že toho dobrého je ve světě nakonec víc než toho zlého.
Musel jste se vy sám někdy potýkat s paralyzující mocí vlastního strachu?
Nepochybně. Byly to situace, kdy jsem prožíval velké ohrožení ve smyslu ztráty práce nebo rozpadu vztahu. V takových chvílích jsem měl pocit, že vůbec nevím, jak můj život bude pokračovat dál a jestli vůbec nějak dál bude pokračovat. Nejvíc mi asi pomohlo, když jsem počkal, až první a nejhorší vlna strachu opadne, protože teprve potom jsem dokázal vnímat, že nějaké řešení se určitě naskytne. Od té doby se snažím v každé podobné situaci tímto pravidlem řídit.
