26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Šťourat se v minulosti není moje hobby…

6. 5. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/19 Studentský Velehrad, 6.5.2010, Autor: Michal Šimek

Příloha: Perspektivy

V triptychu Olgy Sommerové 21 mluvčích Charty 77 vysílaném ČT letos v lednu vystupuje také bývalý mluvčí Jan Kozlík. V současnosti je tento absolvent Evangelické teologické fakulty pracovníkem Bezpečnostní informační služby. Na víkendy dojíždí z Prahy do Mšena, kde působí jako kurátor místního sboru Českobratrské církve evangelické.

Stal jste se jedním z mluvčích Charty 77. Kdy to bylo a s kým?

V roce 1983 v trojici s paní Annou Marvanovou, bývalou zpravodajkou Českého rozhlasu, neobyčejně pracovitou a obětavou ženou, která dělala mluvčí již rok předtím a nenašla se za ni náhrada, a také paní Marií Rút Křížkovou, takřka katolickou světicí. Ta si předtím vyžádala od kardinála Tomáška požehnání pro svou práci. Mluvčí se střídali vždy k prvnímu lednu. Během roku vymýšleli, k čemu by Charta měla vydat prohlášení a kdo nám to napíše, pokud šlo o významnější text. Dodaný text pak muselo vidět několik lidí, aby byl přijat všemi třemi skupinami Charty: exkomunisty, křesťany a umělci. Pak už šlo jen o podpisy mluvčích. Moc vymýšlet jsme nemuseli, v Chartě bylo dost lidí, kteří nám iniciativně přinášeli návrhy na dokumenty. Například nejkultivovanější texty mezinárodně právního charakteru psal exministr Jiří Hájek, který je nabízel s neobyčejnou pokorou až stydlivostí. Na jaře 1983 se vrátil z vězení Václav Havel a začal nás náměty přímo zahlcovat.

Byl jste sledován Státní bezpečností, chodil jste na výslechy. Měl jste strach? Jak se vám dařilo jej překonat?

Vůbec největší strach jsem měl, když někdo v neobvyklou dobu zazvonil u dveří. Pokud jde o výslechy, čím jsou častější, tím víc si na ně zvyknete. Obzvlášť když vás vodí titíž lidé do stejné budovy a do stejné kanceláře. Pak se člověk lekne, jen když udělají změnu. Pomáhalo mi hlavně vědomí, že v tom nejsem sám.

Organizoval jste také bytové semináře, kde jste získal kvalitní vzdělání…

Bytové semináře byly v těch „ztracených letech“ hlavní náplní mého života. V našem bytě to byl hlavně teologický seminář Jakuba Trojana a hodně přednášejících ze zahraničí. Takže pro mě to rozhodně nebyly ztracené roky. Nikdy po listopadu 1989 jsem už tak bohatě teologií a filozofií saturován nebyl.

Jak podle vás doba normalizace ovlivnila obyvatele Československa? Dalo se vnějšímu tlaku nějak bránit?

Jistě víc, než si uvědomujeme nebo než jsme ochotni si přiznat. Zřejmě ale víc postihla úředníky, učitele, vědce, techniky, zkrátka nedělnické profese. Vždyť normalizace začala masivními prověrkami, kde museli lhát, zapírat, vykrucovat se ze svých postojů a názorů, které zastávali o rok nebo dva dříve – a to jen proto, aby směli zůstat na svém postu. To dělníky nepotkalo, ale i u nich zavládla hluboká skepse. Vyjadřovali se však mnohem otevřeněji. Znakem občanské ctnosti se stalo „nelézt jim (komunistům, papalášům) do zadku“, mnozí to dodrželi, mnozí ne. Potom jsem ovšem pozoroval velký posun. Ukázalo se, že komunistickým funkcionářům o politiku vůbec nejde, že to pouze předstírají – a že jim jde hlavně o peníze. A lidem, kterým normalizace vzala všechny ideály, šlo také hlavně o peníze. Vznikl tak zvláštní, ale hnusný „politický smír“ a společný cíl: rozkrademe ze státního, každý jak může a co může. Taková byla společenská atmosféra od poloviny sedmdesátých let.

S jakými pocity jste prožíval rok 1989 končící listopadovým převratem?

Jako každý, s nadějemi. Zejména proto, že sousední země – Německo, Polsko a Maďarsko – se už daly do pohybu. Bylo jasné, že systém se hroutí. I u nás, sice jen ve městech, vznikaly další nezávislé iniciativy a každá si vydávala své tiskoviny. A ti chytřejší estébáci věděli, kolik uhodilo, poslední ze starých kádrů vedl přede mnou úvahy o tom, „co by bylo, kdyby“, a na poslední výslech nasadili mladíčka, který otázky četl z pootevřeného šuplíku a při tom se červenal.

Stál jste na začátku roku 1990 u zrodu Úřadu na ochranu ústavy (dnešní Bezpečnostní informační služba). Proč padla volba zrovna na vás?

Tu otázku si kladu dodnes. Byla to náhoda. V únoru 1990 byl už můj přítel Ladislav Lis předsedou branného a bezpečnostního výboru a potřeboval dosadit nějaké lidi na ministerstvo vnitra do prověrkových komisí. Z komise do funkce po náčelníkovi 4. správy SNB (sledování) mě ani moc přemlouvat nemuseli. Byl jsem přesvědčen, že to má smysl.

Během svého působení při vzniku této zpravodajské služby jste se nejen setkával, ale i osobně hovořil s vrcholnými exponenty StB. Co to bylo za lidi? Jak oni vnímali listopadový převrat?

Ty skutečně vrcholné exponenty jsem potkal jen u prověrek. Byli to už starší pánové a my jsme si jen mohli představovat, co všechno museli udělat, aby se dostali tak vysoko. Moc nemluvili, většinou jen zdůraznili, že s politikou strany se vnitřně neztotožňovali. Věděli, že musí odejít. Pohovory za moc nestály. Odcházející náčelník 4. správy mi na rozloučenou řekl: „Moje propuštění je protiprávní a každý soud by mi dal za pravdu. Ale soudit se nebudu. Stejně tak jsme obsazovali vnitro my v osmačtyřicátém. Kdo má moc, má i právo.“

Jak se díváte na lidi, kteří spolupracovali se Státní bezpečností? Máme je zatracovat? Mohou se polepšit?

Když jsem nastoupil do funkce, přinesli mi jako dárek kopii spisu, který na mě StB vedla. Začetl jsem se do výpovědí asi devíti spolupracovníků. Byla tam pochopitelně jen krycí jména. Jednoho (jednu) jsem poznal hned, ale to, co vyprávěla, byly takové hlouposti, které mi nemohly ublížit. Přitom věděla mnohem víc. Pak tam vystupuje jakýsi spolužák z průmyslovky, kterému dali za úkol navázat se mnou styky. Ani nevím, zda za mnou vůbec byl, ale vypověděl, že schůzka se nezdařila, protože k němu nemám důvěru. Jedinou nebezpečnou výpověď učinil někdo z nemocnice, kde jsem pracoval. Co s tím? Pak se mě zeptali, jestli chci znát jména. Řekl jsem, že ne, že mě to nezajímá. Co bych s tím dělal? Šel do nemocnice a někomu řekl „ty parchante“? Proč o tom mluvím? Viděl jsem později několik desítek spisů agentů, ale ani jeden nepřišel dobrovolně s úmyslem někoho zradit. Jednoho dostali na to, že byl homosexuál, což před manželkou tajil. Jeden v opilosti boural a někoho zranil. Dali mu na vybranou: kriminál, nebo spolupráci. Agent získaný na „kompro“ není dobrý agent, spolupráci se vyhýbá a vymlouvá se. To už mluvím jako profík. Kdo se chce fenoménem agentství skutečně zabývat, pozná hodně lidských tragédií, pak spoustu těch, kdo zabředli z lehkomyslnosti, pak několik hloupých fracků, kteří si mysleli, že s StB si budou jen hrát, a teprve nakonec pár bezcharakterních jedinců. Šťourat se v tom ale není moje hobby.

Po dvaceti letech od převratu převažuje v české společnosti zklamání z polistopadového vývoje. Čím si to vysvětlujete? Stala se někde chyba?

Chyb bylo jistě více. Po počátečním nadšení a po slibných začátcích převládla znovu stará mentalita z let normalizace. Že politika je jen o tom, jak se dostat k penězům. Asi jsme si nevšimli, že někteří, kteří spolu s námi volali po svobodě, přitom mysleli jen na peníze. Ti rychle ovládli systém, protože věděli, co chtějí. Dokonce nás přesvědčili, že je to tak správně.

V souvislosti s jednáním Občanského fóra je silně kritizován, mnohdy až dehonestován Václav Havel. Objevují se dokonce i názory, že i on s režimem nějak spolupracoval…

Že je, nebo spíš byl, Václav Havel některými lidmi dehonestován, vím, ale to je spíš otázka pro psychologa, proč někteří lidé přímo nesnášejí, když je jim někdo představen jako morální autorita, a mají přímo nutkavou potřebu odhalit ho jako pokrytce. Jiná věc je vážně míněná kritika. V souvislosti s jednáním OF v oněch kritických dnech je – a ještě bude – kritiků dost a dost. Václav Havel byl klíčovou postavou, takže kritika bude vždy, ať už oprávněně, nebo neoprávněně, mířena na jeho hlavu. Kritické rozbory si vždy rád přečtu. Vaše narážka na „spolupracovnictví“ však dává tušit, že máte na mysli ty „kritiky“, kteří tvrdí, že „Havel šel komunistům na ruku“, že s nimi nezatočil, jak by s nimi zatočili oni, kdyby byli na jeho místě. Tak to je přinejmenším hloupé. Věcně k tomu připomínám, že OF začalo, podobně jako Charta, coby „protestní hnutí“, které vyzývalo moc k dialogu, nikoli k předání moci. Stačí si přečíst první prohlášení z 23. listopadu 1989 a výzvu nazvanou Co chceme. A 26. listopadu 1989 zasedá předseda vlády Adamec poprvé za jeden stůl se zástupci OF a po generální (dvouhodinové!) stávce 27. listopadu začíná OF jednat o „podílu na moci“. O dva týdny později vzniká nová vláda, kde už OF fakticky „moc přebírá“. Od této chvíle za všechny chyby odpovídá OF, nikoli (jen) Václav Havel. Jestli se to někomu zdá málo, tak mně se to naopak zdá až moc. Dnes bych se přidal k těm několika málo lidem z vedení OF, kteří chtěli zůstat opoziční „nátlakovou“ stranou až do voleb a odpovědnost nechat na stranách tehdejší Národní fronty (které se mimochodem také rychle zreformovaly). To je ovšem můj názor založený na zkušenostech, které jsem získal až později.

Charta 77 bývá někdy označována jako spolek opilců a intelektuálů, kteří v době normalizace neměli kontakt s ostatními lidmi. Údajně prý neměla pro převrat žádný význam… Bylo to skutečně tak, nebo je to jen propagandistická hra bývalých estébáků?

Hra bývalých estébáků to nemůže být. Pro ně měla Charta význam přímo zásadní. Spíš to říkají ti, kteří se od ní tehdy distancovali nebo na ni jednoduše kašlali – a těch byla opravdu většina. Dávají tak za pravdu sami sobě.

Měla být zakázána komunistická strana?

Ne. Byl by to důkaz naší slabosti, nikoliv síly.

V poslední době se stále víc mluví o korupci. O její existenci nikdo nepochybuje. Pokud by tento vývoj pokračoval, může nás to nějak ohrozit?

Mluví se o ní stále víc, protože už je zjevné, že může zardousit samotnou podstatu demokracie, právní stát, smysl politických stran, rovnost před zákonem, a tedy i svobodu. Korupce ale nespadla z nebe. Byla tu za komunistů, pamětníci říkají, že kvetla za protektorátu i před válkou. Sklon ke korupčnímu jednání jsme si vypěstovali, proto jsme k ní shovívaví a vadí nám, jen když překročí určité meze. Ty meze byly mnohonásobně překročeny, protože moc peněz je obrovská. Korupce je nefér hra, švindl, podvod na ostatní hráče. Švindl kazí hru, s tím, kdo švindluje, nikdo hrát nechce. U nás se stalo něco jiného. U stolu zasedli švindlíři, kdo hraje fér, je vyřízen. Musíme tedy švindlovat také. Jenomže jen samotní podvodníci hrát nemůžou, proto nás neustále zvou ke stolu s tím, že (tentokrát) se bude hrát poctivě. Záleží na nás, jestli jim uvěříme.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou