Stojíme před reformou
Vydání: 2020/7 Nedělní účast 375 tisíc lidí, 11.2.2020, Autor: Jiří Macháně
Příloha: Diecézní zpravodajství - Pražská arcidiecéze
Nedávno jmenovaný pražský generální vikář Mons. JAN BALÍK dostal od arcibiskupa Dominika Duky úkol otevřít dialog s kněžími i laiky a hledat nový způsob života i financování církve.
Mons. Jan Balík. Snímek Zdeněk Ovčáčik/Člověk a Víra
Proč otevíráte dialog o financování církve?
Ukazuje se, že z majetku a finanční náhrady získané z majetkového narovnání se nejspíš nepodaří vygenerovat takový zisk, aby z něj mohla místní církev žít. Musíme uvažovat, jak získat finance, abychom dokázali plnit naše hlavní poslání – hlásání evangelia. K tomu je třeba slyšet hlas kněží i laiků. Pan kardinál si přeje rozvinout širší dialog. Můžeme se inspirovat v královéhradecké diecézi, kde už přes rok probíhá.
Co to konkrétně znamená?
Bude třeba vytipovat, které budovy a objekty si ponecháme ve vlastnictví, které farnosti budeme i nadále obsazovat a kde vznikne misijní území. Církev je držitelkou bohatství v budovách, které ale ke své činnosti z velké části nepotřebuje. V pražské arcidiecézi připadá jeden kostel na 39 nedělních návštěvníků bohoslužeb. Jejich údržba spotřebovává finance, které chybí na evangelizaci, tedy na hlavní důvod existence církve. Kde vzít peníze, kdybychom například chtěli pravidelně pro děti natáčet křesťanské pořady na YouTube? Místo toho vybereme peníze na střechu nebo seženeme grant na opravu kostela, kam ovšem nikdo během roku nepřijde. Musíme mít odvahu moudře se zbavovat majetku, který je neproduktivní a nemá přímou souvislost s evangelizací. Nejsme však barbaři a víme, že pečujeme o mnoho historických, kulturních i národních památek mimořádné hodnoty. Budeme hledat způsob jejich údržby a záchrany. Musíme také najít formu udržení základní církevní správy na venkově, abychom se nestali další z institucí, která jej opouští. O těchto a dalších církev přesahujících záležitostech musíme jednat s představiteli samospráv, státu a kulturních institucí.
Takže vrácený majetek i prostředky z majetkového narovnání nebudou stačit?
Ekonomové, s nimiž jsem mluvil, jsou spíše skeptičtí a říkají, že bez spolupodílnictví věřících se nedá předpokládat, že by se podařilo život pražské arcidiecéze ufinancovat. Například v rakovnickém vikariátu, kde působí čtyři kněží, máme
56 kostelů. Dvacet z nich se během roku vůbec neotevře. Možná by se o ně lépe starala obec nebo spolek, zatímco církev by mohla hledat způsoby, jak zde lidem přiblížit Pána Boha. Nedávno jsem navštívil kněze na Kolínsku. Ve správě má 24 budov. Není potom více správcem majetku než duchovním? Zbývá mu dostatek sil na kněžskou službu? V rámci vikariátu má sice na pomoc stavebního technika, ale ta je jen dílčí. Stojíme zkrátka před reformou racionalizující současnou církevní správu, jejíž model vznikal koncem 18. století, a to za zcela jiné situace. Je jisté, že změna je nutná, a čím dřív ji rozvážně a řízeně provedeme, tím lépe.
Bude tedy věřící lid více přispívat na chod církve?
Podílí se na něm už dnes a vůbec ne málo v kostelních sbírkách i dalšími dary. Pomáhají nám i lidé, kteří nejsou pravidelnými návštěvníky bohoslužeb. V našich poměrech by i nadále mělo jít o dobrovolnost. Pokud budou lidé chtít, aby jejich farnost prosperovala, jejich účast na nákladech se bude muset zvýšit. Farníci se pak budou podílet i na rozhodování, do čeho bude investováno. Varianty řešení budeme hledat v dialogu, k němuž vyzývá pan arcibiskup Duka.
Promění se i duchovní správa?
Své zkušenosti by k tomu měli říci kněží. Před několika lety jsem stál spolu s dalšími u nápadu rozlišit v diecézi farnosti komplexní, to znamená soběstačné, dále nekomplexní, které chceme zachovat a podporovat, a nakonec misijní střediska. Tento způsob by byl založen na spolupráci, které se my kněží a laici musíme navzájem učit.
Chystá se změna strategie, jak vydělat na život církve?
V pražské arcidiecézi byly stanoveny tři pilíře financování: lesy, nemovitosti a pohostinství. Pan kardinál poznamenal, že s kůrovcem, který napadl lesy, jsme dostali starozákonní ťafku. Spoléhali jsme více na lesy než na Pána Boha. Co se týče nemovitostí a pozemků, je nutné hledat způsoby zefektivnění jejich správy. Restauratérství se pak ukazuje jako slepá ulička. Investiční možností se v Praze jeví nájemní bydlení. K dalším inspiracím jsme otevřeni.
Domnívám se, že bychom měli dospět ke kooperačnímu modelu financování, kdy část nákladů ponese diecéze, část farnost, část samospráva a stát. Ten už nyní podporuje církev v oblasti charity, školství, zdravotnictví i památek. Jen spojenými silami budeme schopni rozvíjet duchovní činnost, v níž nemáme zastoupení, a vykonávat další společensky potřebné služby a aktivity.
JIŘÍ MACHÁNĚ
