Vydání: 2015/33 Jak odpočívají duchovní?, 11.8.2015, Autor: Christian M. Pšenička

Příloha: Perspektivy 33

Štědrovečerní atmosféru svého dětství mám nerozlučně spjatou s hudbou z gramofonové desky s prostým názvem České koledy. Byla to jediná deska s koledami, jakou jsme doma měli. Až o mnoho let později jsem zjistil, že ji nahrál soubor Noví pěvci madrigalů a komorní hudby pod Venhodovým vedením.
Jedinečný hudební talent a tvůrčí nadání tohoto umělce se projevily velmi záhy. Roku 1930 přišel za Venhodovými rodiči pan farář v rodných Moravských Budějovicích se slovy: „Vy máte toho chlapca tak šikovného, nevzal by on to varhanictví?“ Přes prvotní námitky rodičů se po varhaníkovi odvedeném na vojnu ujal ve svých patnácti letech (!) funkce regenschoriho v místním kostele, a zajišťoval tak veškerý hudební „servis“ tamějšího kůru.
Po maturitě v roce 1934 zahájil studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Na počátku svých vysokoškolských let se však věnoval především studiu literatury na lingvistickém ústavu a ústavu literární historie. Teprve později si zapsal předměty z hudební vědy. Tehdy jej ovlivnili především profesoři Metod Doležil (dirigování) a Josef Bohuslav Foerster (skladba).
Studium v Římě a obnova chorálu u nás
Zásadní životní zkušeností se pro Venhodu stal krátký studijní pobyt v Římě: studium interpretace gregoriánského chorálu na Papežském institutu pro posvátnou hudbu a seznámení s reformami církevní hudby posledních papežů. Vzdělával se u věhlasného Gregora M. Sunyoly, který studoval u solesmeských choralistů J. Pothiera a A. Mocquereaua. V umění vokální polyfonie se stal žákem Raphaela Casimiriho, znalce díla Palestrinova a Lassova. Po letech vzpomínal na jeho římský pobyt Anastáz Opasek: „Kdy jsme se uviděli poprvé, netroufám si s jistotou říci, možná že v tom hrála roli Stará Říše. Když jsem studoval na benediktinské koleji svatého Anselma v Římě v letech 1935–1938, byl Mirek na papežské univerzitě Musica sacra, kde se přednášel gregoriánský chorál. Mirek mne i tehdejšího emauzského klerika Maura Verzicha navštěvoval na Aventinu a hovořil s námi o renesanci chorálu u nás. V té době byly Emauzy slavné právě tímto zpěvem, u svaté Markéty v Břevnově byl teprve v počátcích“ (Monika Elšíková, Dobré dílo Anastáze Opaska, Praha 1999).
V září 1939 přichází na Břevnov prvních šest zpěváčků Scholy cantorum, tělesa založeného podle pokynů Mota propria papeže Pia X., vyzývajícího k obnově liturgické hudby „dle prastarého obyčeje církve“. Svou představu tehdy popsal Venhoda takto: „Měly se zpívat při nedělních bohoslužbách figurální mše. Protože jsem měl jasnou představu dokonalého církevního sboru z četby apoštolských konstitucí a zejména po krátkém studijním pobytu v Římě, nemohl jsem přenést přes srdce práci se sborem zpěváků a zpěvaček, nemajících nejmenšího poměru k oltáři. Shledal jsem chlapce, se kterými jsem se dal do cvičení. Klukům se to velmi líbilo a v kostele samém se to líbilo také. Zpíval se chorál a pustili jsme se do klasické polyfonie. Bylo nutno hodně cvičit, protože se zpívalo každou neděli. Skladbám se učili chlapci zpaměti. Rozhodl jsem se tedy, že je vyučím čtení z listu, k čemuž bylo nezbytně potřeba každodenního cvičení a také co nejbližšího styku s učitelem. Tak vznikl malý internát šesti hochů v domácnosti ředitele kůru“ (Věstník jednot duchovenstva, Brno 1940). Soubor se stal určující životní zkušeností pro zhruba šedesát chlapců, kteří zde mezi lety 1939 a 1950 zráli hudebně i lidsky. Za všechny jmenujme alespoň J. Orla, P. Jurkoviče, S. Pešičku, R. Valíka OSB, Josefa a Leoše Friedlovy, bratry Stiborovy.
Absolutním zlomem nejen pro Scholu cantorum, ale i pro Miroslava Venhodu bylo násilné zrušení klášterů v dubnu 1950. Vyhnání premonstrátů ze Strahovského kláštera zničilo zdárně rozvíjející se soubor, který zde právě našel útočiště a smlouvu na deset let činnosti. Na základě pozdější Venhodovy umělecké dráhy lze dnes jen spekulovat, jaké dílo by Schola cantorum vybudovala.
Otevření pokladů staré hudby
Venhodovu činorodost nezlomila ani krutá nepřízeň padesátých let. Po dvou letech manuální práce se mu postupně podařilo stát se sbormistrem Hlaholu a hudebním redaktorem a režisérem Supraphonu. V roce 1956 se stal vedoucím Pěveckého sboru pražských učitelů, z něhož se později zrodil jeho vlastní soubor Noví pěvci madrigalů a komorní hudby, od roku 1967 přeměněný na soubor Pražští madrigalisté. „Noví pěvci, nový přístup, nový výklad, nová tvorba“ – takto lapidárně charakterizoval uměleckou činnost nového tělesa. Čtvrtstoletí práce tohoto souboru patří mezi slavné kapitoly českého hudebního života minulého století.
Pražští madrigalisté natočili pod Venhodovým vedením na šest desítek gramofonových desek. Většina z nich se již v době svého vzniku dostala za hranice naší země a těšila se značné oblibě. Soubor získal rovněž řadu významných mezinárodních ocenění, za všechny jmenujme francouzskou cenu Grand Prix v roce 1966 a belgickou Grand Prix v roce 1967 za nahrávky děl Jacoba Ockeghema. O jedinečném celoživotním díle svědčí i řada pochval kritiků jejich koncertů z celého světa. A to nejen na adresu muzikálnosti tohoto souboru, ale pochvaly se dostalo i samotnému Miroslavu Venhodovi († 10. května 1987 v Praze), jeho erudovanému vztahu k práci, umění a stylové čistotě. Za tím vším stojí celá řada uměleckých cen, společenských ocenění a pamětní medaile UNESCO.
Před sto lety se narodil vynalézavý, svérázný a úžasně pracovitý člověk, jehož odkaz můžeme označit za pionýrské a geniální otevření pokladů staré hudby pro naši současnost.