26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Sto let ekumenického hnutí

25. 11. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/48 Začíná advent, 25.11.2010, Autor: Pavel Filipi

Příloha: Perspektivy

Letos uplynulo sto let od události, která je svorně pokládána za počátek ekumenického hnutí. Byla jí Světová misijní konference ve skotském Edinburku v červnu 1910. Odtud vyšly rozhodující podněty, které o málo později povedou ke vzniku organizovaných forem k realizaci ekumenické myšlenky v celosvětovém rozsahu.

Co rozumíme ekumenickou myšlenkou? Je to reakce na situaci, že Kristova církev je fakticky rozdělena na množství útvarů navzájem odlišných, navzájem nespolupracujících – ano, někdy i navzájem nepřátelských. Je to, obráceně řečeno, výraz přesvědčení, že tuto situaci lze změnit cílevědomým úsilím o jejich sblížení a spolupráci – nebo dokonce o jejich jednotu. Ekumenická myšlenka je ovšem starší než edinburská konference. Kdybychom pátrali hlouběji v minulosti, neunikla by nám mohutná vize jednoty křesťanských církví i celé lidské rodiny v díle J. A. Komenského. Mezi předky ekumenismu lze rovněž počítat E. Rotterdamského a po něm osvícenské myslitele, jimž rozdělení církví bylo nedůstojné věku rozumu a tolerance. Zcela jistě můžeme počátky ekumenických snah hledat a nalézt v probuzeneckých hnutích 18. a 19. století; byl to „ekumenismus hlav a srdcí“ přes hranice konfesí a národů a vydal ze sebe již první mezinárodní ekumenickou organizaci: Evangelickou alianci (založenou 1846). Nový impulz přišel v 19. století z misijních oblastí, kde se čím dál naléhavěji ukazovalo, že rozdělení církví je brzdou a překážkou misijní práce. Domorodý křesťan v Africe nebo Asii nejen nechápal, nýbrž přímo odmítal pochopit, proč má přijmout Krista ve verzi té či oné cír- kve a proč by měl respektovat rozdíly mezi nimi, jež vznikly v dějinách evropských. Na tomto pozadí se sešla edinburská misijní konference. Účastnit se jí směli toliko pověření delegáti organizací, které aktivně působily v nekřesťanských zemích. Pozváni nebyli katolíci a pravoslavní. Jen nepatrným procentem se konference účastnili zástupci (domorodých) církví, které z misie vznikly, třebaže jim konference adresovala jedno ze svých dvou oficiálních poselství s výzvou: „Jen vy sami můžete v posledu toto dílo dokončit.“ Zamýšleným a posléze (v roce 1921) realizovaným výstupem konference bylo založení Mezinárodní misijní rady.

Ale nezůstalo u toho

Oblasti, kde se měly uskutečňovat ekumenické snahy, se ukázaly již v Edinburku jako širší. Zahrnuly jednak sféru možností praktické spolupráce církví v sociálních úkolech. Roku 1919 bylo z tohoto podnětu založeno hnutí pro Praktické křesťanství (Life and Work); jeho první světové konference v roce 1925 se zúčastnili i delegáti církví pravoslavných, jež k účasti vyzval cařihradský ekumenický patriarcha okružním listem. Pravoslavní se rovněž zapojili do hnutí pro Víru a církevní řád (Faith and Order), které bylo založeno v roce 1920 s tím, že ekumenické snahy budou stát na mělkých základech, pokud nebude pozornost věnována shodám a rozdílům v nauce církví. Všechny tyto tři proudy se posléze spojily ve Světové radě církví, založené v Amsterdamu roku 1948 (Mezinárodní misijní rada se připojila až v roce 1961). Tuto organizaci v současnosti tvoří 349 členských církví.

Nečekaná podpora

Až dosud se na těchto snahách podílely církve protestantské, anglikánské, pravoslavné. Katolická církev se k nim stavěla odmítavě. To se změnilo posledním koncilem. Shromáždění všech biskupů se tehdy usneslo, že touha po jednotě Kristových učedníků a snahy přiblížit se k ní jsou autentickou výzvou naší doby a že katolická církev na tuto výzvu odpoví spolu s ostatními křesťany svou účastí ve společném ekumenickém hnutí. Koncil přijal k této věci i zvláštní dokument, kde je vyloženo, že katolická církev chápe jednotu s ostatními křesťany a jejich církvemi jako jednotu v Kristu již darovanou, nicméně jednotu ještě nedokonalou, jejíž prohlubování je trvalým úkolem. To je něco jiného než dříve zastávaný tzv. „ekumenismus návratu“, totiž představa, že jednoty bude dosaženo tím, když všichni ostatní se navrátí do katolické církve. Závazek ekumenismu byl potom mnohokrát potvrzen i z úst a usnesení papežů jako závazek nezvratný. Katolická církev sice nepřijala členství ve Světové radě církví (je oficiálně zastoupena jen v její Komisi pro víru a řád), ale na ekumenickém dění se podílí mnoha způsoby. Svým věřícím na různých úrovních poskytla formou tzv. ekumenických direktářů a směrnicemi biskupských konferencí i konkrétní pokyny, jak svou účast na ekumenických snahách mohou a mají uskutečňovat. Na nejvyšší úrovni vznikla Papežská rada pro jednotu křesťanů a doporučuje se, aby podobná grémia byla zřizována i na úrovni jednotlivých biskupství.

Oblasti, metody a těžiska

Ekumenické snahy jsou mnohotvaré a zasahují do řady oblastí. Zdůrazněna je základní rovina duchovní vyjadřovaná ve společných modlitebních a bohoslužebných shromážděních. Nebylo vždy samozřejmé, že se křesťané různé církevní příslušnosti mohou společně modlit a slavit bohoslužbu, jako by modlitba nebyla právě tou situací, kdy vychází najevo, že se společenství Kristových učedníků obrací ke svému Pánu přímo, bez prostřednictví církevní doktríny. To se změnilo a společná bohoslužba a modlitba se pevně vklínily do ekumenických snah na všech úrovních – pravda, zatím s markantním deficitem, že ne vždy je možno se dovoleně sejít ke stolu Kristovu. V oblasti rozdílů v nauce se jako jediná účinná metoda uplatnila metoda dialogu. Těchto dialogů se za poslední století odehrálo nepočítaně, dvoustranných i mnohostranných, zaměřených na dílčí problém i na celou plochu rozdílů v učení. Zpravidla vyústily do textů přijatých oběma (všemi) stranami, v nichž byla konstatována někdy plná shoda, jindy shoda s výhradou (tzv. „diferencovaný konsenzus“, například Společné prohlášení o ospravedlnění mezi katolickou a luterskou církví z roku 2000), jindy byla aspoň konstatována „ekumenická konvergence“ (například významný dokument Komise pro víru a řád o křtu, večeři Páně a ordinovaném úřadu z roku 1982 – Limský dokument). Dědictví hnutí pro Praktické křesťanství je znovu naléhavě aktualizováno výzvou ke společnému svědectví a službě potřebným. Otázky se kladou nově nejen v sekulárních společnostech západního světa, nýbrž také v pohledu globálním: Patří problémy, jež zmítají současným lidstvem – zápas o důstojnost člověka, o lidská práva, boj proti nespravedlivým pořádkům, proti hladu, analfabetismu, rasismu, vykořisťování atd. – též ke svědectví a službě církve? I na tyto otázky hledá ekumenické hnutí odpovědi společně. Pro uskutečňování ekumenických snah vznikají i organizační struktury. O Světové radě církví, jež působí celosvětově, byla již zmínka. Podobné útvary vznikají však i na úrovních kontinentálních, regionálních a místních. Nazývají se často „ekumenické rady církví“ a spočívají na principu federace, tj. disponují jen tolika pravomocemi, které jim členské církve dobrovolně svěří.

Ekumenická zima?

Pozorovatelé zjišťují, že rozvoj ekumenického impulzu po II. Vaticanu se v posledních letech jakoby zpomalil. Světové ekumenické instituce zbytněly cestou všelikých institucí a potýkají se s problémy financování svých projektů. Katolická církev musí brát ohled na své „zadní voje“, které žárlivě střeží tradiční katolickou identitu, upozorňují na její domnělý výprodej a rychlému postupu nestačí. Opakovaně se mluví o „ekumenické zimě“, nebo dokonce „době ledové“. Tato retardace je opravdu pozorovatelná. Doufejme, že měl pravdu kardinál Walter Kasper, donedávna prezident Papežské rady pro jednotu, když ujistil, že nejde o žádnou ekumenickou zimu, nýbrž o přechod z ekumenického jara do ekumenického léta: tam se vždy objevují tři chladné dny, Pankrác, Servác, Bonifác, které připomínají, že léto přijde a „Žofie zatopí“.

Generalita bez vojska?

Ekumenické snahy jsou nezvratné. Nejen proto, že to bylo opakovaně církevními představiteli vyhlašováno, ale hlavně proto, že zde církve vstupují do modlitby svého Pána („aby všichni byli jedno“) pod vedením Svatého Ducha. Tento kategorický imperativ podtrhují zejména katoličtí bohoslovci. Přesto se zdá, že ovoce těchto snah je zatím spíš chabé. Uvážíme-li, kolik intelektuální i jiné energie bylo za sto let vloženo do ekumenických dialogů, kolika konsenzů se již dosáhlo, kolik projektů již bylo realizováno, a srovnáme-li tuto obrovskou sumu s praktickými dopady v konkrétním životě církví, zmocňuje se nejednoho z nás pocit zmarnění přehnaných nadějí. Není to celé jen záležitostí expertů, kteří se v tom vyžívají a jejichž výsledky (dokumenty) nejsou recipovány ani na úrovni vedení církví, neřku-li na úrovni místních obcí, kde církev žije? Nejsou to jen generálové bez vojska? Ano, teologická a ekumenická práce na vyšších úrovních jen sotva kdy pohne církevními strukturami, neovlivní rozhodovací procesy v církvích, nesníží sílu setrvačnosti bohoslužebných forem. Ale nedejme se mýlit. Toto vše jistě platí. Ale církve již žijí ve změněné atmosféře, kterou ekumenické hnutí vyvolalo. Evangelický křesťan již nemá obavu z infekce, když se zúčastní katolické mše – a naopak. Ekumenické bohoslužby se jako pravidelné události ujaly i na mnoha místech naší vlasti. Lednové týdny modliteb za jednotu křesťanů se těší zasloužené pozornosti – ne sice všude, ale se zájmem účastníků, kteří – potkají-li se druhý den na náměstí nebo v samoobsluze – vědí: patříme do téže rodiny. Dohody místních církví o společném užívání objektů, o společném postupu v oblasti charitativní nebo ve vztahu k občanské společnosti a k orgánům samosprávy jsou už jen jakousi nadstavbou nad touto základnou duchovního sdílení. Zatím zdaleka nebylo využito všech možností, které ekumenické dohody – i oficiálně – nabízejí. Ale důležité je, že je jich využíváno tam, kde církev vskutku žije. Kdyby toho nebylo, kdyby ekumenické strategie církevní lid odmítal, bylo by ekumenické hnutí opravdu generalitou bez vojska. Ale Bohu díky není tomu tak. Snad se ekumenická myšlenka „na bázi“ realizuje jinak, než předvídali generálové. Budoucí cesta ekumenismu se však zcela jistě bude ubírat touto cestou, realitami, jež vznikají tam, kde církev opravdu žije; a generálové to posléze vezmou na vědomí a své strategie tomu přizpůsobí.

 

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou