26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Štěstí našich dětí

5. 9. 2004

|
Tisk
|

Vydání: 2004/13 Aby děti byly šťastné, 5.9.2004, Autor: Renáta Holčáková-Masto

ROZHOVOR S PSYCHOLOGEM JIŘÍM KOVAŘÍKEM
'Jó, za našich časů to bylo všechno jiné. Byla chudoba, ale žilo se šťastněji,' nechávají se slyšet naši rodičové a prarodičové. Prý i děti byly bez počítačů, televize a reklamy mnohem spokojenější. Říká se, že na každém šprochu je pravdy trochu. A tak jsme si nejen o štěstí dětí povídali s psychologem Jiřím Kovaříkem. Je pochopitelné, že se nejedná o nějakou psychologickou či sociologickou studii, na to bohužel v Katolickém týdeníku není dostatek místa, neboť záběr je široký. I proto jsme se pro dnešek rozhodli věnovat dětem do šesti let. V některém z příštích vydání KT to budou děti starší.


Půjdu na to od lesa a zeptám se: Jsou podle vašeho názoru dnes děti méně šťastné?
S odpovědí na tuto otázku mohu začít tím, že se sám sebe zeptám, jak poznám, že jsou mé děti šťastné. A jak to poznám u dětí, s nimiž se setkám při své práci psychologa? Ale nejen zde - jak a co poznám u dětí svých dětí, u dětí svých přátel a známých? Jednou z prvních věcí, jichž si každý z nás povšimne, je tvář druhého, s nímž se setkávám, v tomto případě tvář dítěte. Jaká je? Co se v ní zračí? Napětí? Strach či úzkost? Obavy a nedůvěra? Nezájem? Pohrdání? Obdiv? Radost? Uvolnění a úžas? Jak znám tyto 'stavy své duše' u sebe samého? Jak jim rozumím? A kdy a kde jsem je (prvně či opakovaně) zakusil? Ovšem nehovoří jen tvář, ale celý postoj a gesta dítěte. Jeho chování. Co vyjadřují a jak jim rozumím? V každodenním životě přece poměrně snadno, ba takřka bez přemýšlení, intuitivně vnímám a rozumím tomu, co ten druhý - co dítě - prožívá a zakouší. Rezonuje to - bez velkého úsilí, byť kdesi v hloubce - s mými vlastními zkušenostmi. Kdy a kde se cítím dobře, uvolněně, vyrovnaně? Kdy se cítím šťastný? A kdy a jak jsem zažil tento stav, tuto radost - to, že teď a tady jsem šťastný? Kdo tam byl a co se přitom dělo? A kdy a kde jsem zažil či zažívám naprostý opak? Co mě dnes deptá a trýzní - a co mě v minulosti deptalo, ubíjelo a trýznilo? Co to vyvolalo? A kdy a jak se mi to v mém životě připomíná a vybavuje?

Druhému, a dítěti především můžeme snáze a hlouběji porozumět tam, kde jsme porozuměli sobě samým. Tam, kde sobě samým dosud nerozumíme, tam je naše uzamčená 'třináctá' komnata.

Kdy je tedy dítě šťastné?
Má psychologická praxe v 'učednické dílně' profesora Matějčka mě naučila uvědomit si jednu důležitou okolnost, kterou všichni dobří rodiče intuitivně znají, a ti rodiče, jimž se příliš nedaří, alespoň tuší: dítě může být, a je, šťastné, jsou-li šťastni jeho rodiče (a u malého dítěte především matka či ten, kdo se k dítěti jako matka chová). Zejména tehdy, když svou radost a štěstí sdílejí - když je dítě radostí a štěstím rodičů a rodiče jsou radostí a štěstím dětí. Je to zdánlivě prosté a jednoduché. Ale zároveň i náročné a obtížné.

Mám-li se tedy vrátit k původní otázce, mohu říci, že jak v minulosti našeho dětství, tak v přítomnosti dětství našich dětí a vnoučat, vždy byly příležitosti pro to, abychom byli společně šťastní. A zároveň tomu stála a stojí v cestě řada překážek, které to znesnadňují, a mnohdy dokonce znemožňují. A zdá se mi, že v minulosti bylo překážek - zejména těch, které jsme si nepostavili sami a s kterými jsme sami nemohli mnohdy pohnout - více. Ano, myslím si, že dnes je sice možná více překážek, požadavků a svodů, ale je v našich schopnostech, v našich osobních a rodinných možnostech, s nimi pohnout. Ba co víc, jejich odstraňování je naší osobní a rodinnou odpovědností.

Co především podle vás ovlivňuje to, zda dítě je, či není šťastné?
Myslím si, že jsou to právě ty věci, které máme nejvíce ve vlastních rukou - to, co nemůžeme svádět pouze na obtíže a překážky, které nám na naší životní cestě navršili ti druzí.

To, co ovlivňuje štěstí našich dětí, je náš postoj a vztah k nim jakožto jedinečným, svérázným lidským bytostem, které si nás za své rodiče nevybraly. Závisí tedy na tom, zda je naše dítě chtěné a přijímané, popřípadě třeba i neplánované, ale přijaté a přijímané, bez skryté výčitky v pozadí 'tys mi zkazilo život', 'ty jsi příčinou mého neštěstí'. Pokud má někdo s tímto svým postojem potíže a zároveň cítí, že to promítá do svého stavu a jednání s dítětem - a pokud s tím chce něco dělat - měl by se obrátit na zkušeného a doporučeného odborníka. Není totiž mnohdy v silách jedince - a zde mluvím především, o matkách - kterému se dítě narodilo v době, kdy na to nebyl připraven a kdy sám do svého rodičovství nedozrál.

Mohl byste být konkrétnější?
U zcela malého - ale i staršího - dítěte jeho šťastný život ovlivňuje především to, zda se v jednotlivých každodenních situacích cítí bezpečně a dobře. Že se necítí ohrožené, zmatené, nejisté. Jak toho docílit? Jako nejjednodušší odpověď se mi v této souvislosti vybavuje jeden z principů rodinné výchovy, které razil a razí Zdeněk Matějček: 'Má-li se dítě zdravě a zdárně vyvíjet, musí vyrůstat v prostředí stálém, emočně vřelém a - dodávám - dítěti srozumitelném.'

To je sice hezké, výstižné a prosté, ale co s tím?
Vyrůstá-li dítě mezi 'svými lidmi', kteří dovedou citlivě a vřele odpovědět na jeho pláč či křik, kteří dovedou odstranit nejistotu a nepohodlí, jsou k dispozici vždy, když je malé dítě potřebuje, stávají se jeho oporami v orientaci v neznámém a stále se rozšiřujícím světě. Vzbuzují důvěru. Tam, kde se prostředí a lidé v něm často střídají a mění, tam, kde jednou někdo na pláč dítěte zareaguje klidně a účinně, ale jindy s křikem, výhrůžkami a bez účinné pomoci, popřípadě nezareaguje vůbec, tam se 'svět' stává nevyzpytatelným a ohrožujícím. Spolehlivé opory zde chybí.

Malé dítě má ovšem ve své výbavě jednu velmi silnou, odzbrojující 'zbraň', a tou je úsměv...
To máte pravdu. Když se takřka instinktivně objeví úsměv ve tváři dítěte, tak od nás dospělých přichází odpověď. Náš úsměv. Jedna tvář - tvář dítěte - se jakoby zrcadlí v druhé. Kanadští vědci provedli zajímavý pokus, při kterém sledovali tento takzvaný 'sociální úsměv' malého dítěte, které leželo v kočárku, kolem něhož chodili cizí lidé. Zjistili, že z tisíce lidí, na něž se dítě v kočárku instinktivně usmálo, se jich 999 usmálo zpět na dítě. Pouze jeden člověk z tisíce se neusmál! Tento projev emoční vřelosti, byť letmé a chvilkové, má hluboký význam pro obě strany. Posiluje sociální úsměv dítěte (včetně zpětné vazby, co to vlastně dítě samo dělá) a zároveň alespoň na okamžik prolomí emočně neutrální naladění cizích lidí vůči cizímu dítěti, a obdaří tak obě strany chvilkou vzájemně sdíleného štěstí. Oč více a častěji se tato vřelost může projevovat v dobré rodině, je zřejmé. A nejen to. Ten, kdo si s dítětem hraje, mazlí se s ním, má je na klíně a hledí si s ním do očí, opět rozehrává takřka zázračnou hru, na níž se stále více podílejí obě strany téměř rovnou měrou. Dítě udělá nějaký 'obličej', zatváří se, a matka (či někdo jiný) to po něm napodobí. Opět se zde zrcadlí jedna tvář v tváři druhé, a to tak, že tato hra postupně nabývá podoby určitého neverbálního, mimoslovního rozhovoru. A což teprve, když se objeví první artikulované zvuky, slabiky a slova. I ty matka 'zrcadlí' a napodobí a přitom jemně koriguje jednotlivé zvuky tak, aby se staly artikulovanějšími a někdy kolem roku dítěte nabyly podobu prvních slov-zvuků.

Při tom všem je ovšem ve hře ještě jiná, jakoby zcela samozřejmá věc, a to jsou vzájemné dotyky...
Každé dítě potřebuje to, čemu psychologie říká 'taktilní', dotyková stimulace. Ta nám všem - nejen dítěti - dělá dobře mj. proto, že kůže a nervový systém pocházejí z jednoho zárodečného listu - z ektodermu - a hmatové podněty tak podněcují a podporují zrání nervového systému, a tím i všeho toho, co na fungování nervového systému závisí. Ne nadarmo se vžilo přísloví: 'Když nás nikdo nehladí, začíná nám vysychat mícha.' To, co se dítě touto cestou učí, je to nejpodstatnější, nač navazuje veškeré učení a poznávání další. Učí se orientovat v sociálních a emočních vztazích, učí se buď základní důvěře ve svět (anebo - je-li svět ohrožující - základní nedůvěře). A tak již velmi brzy opírá své vztahy k autoritě buď o zmíněnou důvěru, anebo - v opačném případě - o strach, obavy a úzkost.

Odpověď na naši otázku bychom mohli formulovat i tak, že řekneme: 'Dítě je šťastné a spokojené tehdy, když jsou smysluplným způsobem naplňovány jeho základní životní potřeby - jak tělesné, tak duševní.' Ale nad tím se zamyslíme až v našem příštím povídání.

Jaké nejčastější chyby v tomto směru ve vztahu k dětem děláme?
Myslím, že nejčastější chybou je to, že si plně neuvědomujeme svůj význam a nezastupitelnost v životě dítěte. Další chybou je nedostatek trpělivosti, později důraz na dobrý výkon či výsledek, bez dostatečného ocenění snahy - tedy nadměrná náročnost.

Snad nejrozšířenější je ale nedostatek času, a (hlavně) neochota si čas udělat. Asi téměř všichni jsme už někdy (a zeptejme se, jak často to bylo) řekli dítěti: 'Teď počkej - nemám čas - později.' Jenže většinou žádné 'později' nebylo. Všichni jsme v pokušení stavět svou vlastní identitu na tom, co děláme, na své profesi. Nedoceněný význam rolí matky a otce - i ekonomicky nedoceněný - nám na jedné straně nahrává a na druhé svádí k napodobení... Vězme však, že jakožto rodiče jsme teď, v této chvíli, pro své děti nezastupitelní. Neuděláme-li si na ně čas, budou hledat někoho, kdo si ten čas najde.

Existují nějaké základní příznaky - fyzické nebo psychické, které by nás měly upozornit na to, že naše dítě není šťastné?
To je právě ono 'čtení v chování dítěte'. Dítě se povětšinou necítí dobře, když mu není věnován dostatek pozornosti, když si není jisté, zda ho rodiče mají rádi - popřípadě má pocit, že je mají rádi jen 'podmínečně', tedy tehdy, když se bude dobře chovat, nebude rušit dospělé, ihned udělá to, co se mu řekne, bez ohledu, zda tomu dobře rozumí, či nikoliv. Když je v tom zkrátka ponecháme samo. Stojí za to si uvědomit, že nejvíce vychováváme tehdy, když si myslíme, že vůbec nevychováváme. Tehdy, když jednáme spontánně, autenticky, když žijeme svůj běžný život. Zda a jak přitom bereme v úvahu děti, je pro ně kritériem toho, jak moc, nebo málo je milujeme. Naším problémem není to, že své děti nemilujeme. Téměř každý rodič miluje své dítě. Naším problémem je, že to svým dětem nedovedeme dát najevo tak, aby nám rozuměly. Potřebují jasné a hmatatelné důkazy naší lásky. Dokážeme si na ně udělat čas? Dokážeme jim věnovat soustředěnou pozornost? Dáváme jim i tělesně najevo, že je milujeme - pohlazením či poplácáním po zádech? Dobrým, ne stereotypně neautentickým zájmem o to, co dělají? Malým (ne nutně častým) dárkem jen tak pro radost? Upřímným prominutím něčeho, čím se provinily nebo udělaly špatně?

Tam, kde se dítěti zájmu nedostává, stává se často 'vlezlým', vnucuje se, provokuje, zlobí anebo se uzavře, přestává komunikovat, obrátí se do svého světa a zanevře na lidi. Málo se směje, častěji brečí, křičí, nadává a zlobí se...

Jak se zachovat, pokud zjistíme, že naše dítě není šťastné? Navštívit odborníka, snažit se věc napravit sám, zeptat se dítěte přímo?
Myslím, že mnohdy postačí, když se na chvíli zastavíme a zamyslíme. Nad svým dítětem i nad sebou samými. Někdy třeba i v širším rodinném kruhu a později třeba i s dítětem. Ovšem tak, aby se necítilo být 'na koberečku', na kterém se má zpovídat 'proč že není šťastné'. Někdy je dobré opustit rodinný kruh a požádat o radu někoho blízkého a důvěryhodného - někoho z našich přátel či vzdálených příbuzných, někoho, kdo může z potřebného odstupu zjistit, co se v naší rodině děje. Někdy se ovšem bez odborníka, jeho posouzení a rady neobejdeme. Když jinak poměrně snesitelné dítě začne být nesnesitelným, stojí za to - obrazně řečeno - vzít do ruky raději teploměr než rákosku. Příčiny toho, že se naše dítě necítí dobře a že je nešťastné, mohou být nejen psychické, ale i tělesné. Znám řadu případů, kdy dítě bylo doma i ve škole trestáno za to, že je pomalé a líné, a přitom nebyla včas rozpoznána zraková či sluchová vada.

Pokud si s dítětem chceme o našich problémech pohovořit, je třeba brát ho jako partnera a být ochotni vyslechnout i pár nepříjemných, ale upřímných slov. A vůbec - tam, kde jsme se naučili dělat něco společně s dětmi, tam bude taková participace a rozhovor snazší než tam, kde na to zapomínáme. Pamatujme proto včas i na tuto 'prevenci'.

Může být pomocí víra v Boha?
Myslím, že ano... Alespoň za určitých podmínek. Domnívám se, že kdyby se podařilo prokvasit naši společnost alespoň trochu výše zmíněnou důvěrou, trpělivostí a tolerancí, byla by celá atmosféra, která prostřednictvím rodin, škol a vrstevníků dopadá na děti, 'dětem přátelštější'. Tam, kde si lidé uvědomují, že jsou si navzájem 'darem' - i když jsou chvíle, kdy by se raději obešli bez daru - tam by mohlo být snazší vidět jedinečnost a nezastupitelnost každého z nás právě zde a v této rodině. Tam, kde chápeme Boha jako Otce, který je v prvé řadě milosrdný a milostivý - a nikoliv jako patriarchálního despotu - tam bude snazší odpuštění a radost z návratu 'ztracených synů'.

Jak se podle vás může podepsat to, že dítě v dětství nebylo šťastné, na jeho pozdějším vývoji? Díky dlouhodobým výzkumům a sledováním dětí, které neměly možnost vyrůstat v rodinném prostředí a od útlého dětství až do své zletilosti vyrůstaly v ústavech, si mohu - bohužel - dovolit určitá podložená zobecnění. I když některé děti (kterým je dnes kolem 40 let), dokázaly v životě zakotvit ve své nové rodině, nalezly bydlení a práci a jejich trestní rejstřík zůstal čistý, většině z nich se to nepodařilo. Měly minimum příležitostí k tomu, o čem jsme hovořili v předchozích řádcích - chyběly příležitosti, aby se naučily lásku přijímat i rozdávat. Chyběly důvěryhodné opory. Chyběl někdo, kdo by se průběžně radoval z jejich pokroku a úspěchů. Chyběl někdo, kdo by jim nastavoval zrcadlo lidské tváře, kdo by je plně přijal, kdo by položil základy jejich životní důvěry a sebedůvěry. A to vše se později u mnohých z nich projevilo: neúspěchy ve škole, nezaměstnanost, nezdařilé pokusy o založení rodiny, vyšší výskyt tělesných a duševních potíží, často značně zaplněný trestní rejstřík (téměř u 60 % chlapců a 20 % děvčat), kouření, alkoholismus...

Protože nezakusily mnoho okamžiků štěstí, nenaučily se ani čerpat radost a štěstí z toho, že činíme druhé šťastnými, a přitom je citově nevydíráme. V jejich životech je patrná, jen obtížně se zacelující jizva na duši. A pro mnohé z nich se stala jejich minulost onou uzamčenou třináctou komnatou, do které si samy zakázaly přístup.

Ilustrační snímek

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou