Přiznejme si to: po celý první stupeň balíme zavazadla dětem my rodiče. Škola v přírodě (ŠvP) není výjimkou, jen oblíbené seznamy na víku kufru už jsou slovní, a ne obrázkové jako ve školce. Avšak zatímco tepláky, pláštěnka nebo nepromokavá bunda jsou bezproblémovými položkami, neplatí to pro mobilní telefon či pro kapesné, které dítěti v jistém smyslu pomáhají mezi ostatními obstát i bez rodičů za zády. „V první třídě jsem synovi dala s sebou sto korun, jak doporučila paní učitelka, ale byl mezi dětmi za ‚socku‘. Takže od té doby dávám všem dětem dvě nebo tři sta, přestože na škole v přírodě skoro není za co utrácet. Je ovšem pravda, že to pokaždé nějak dokážou a zpátky nedovezou nic,“ poznamenává maminka dvou školáků Anna.

 

Podobné starosti jsou s mobilními telefony. Žákům nižších tříd je školy na ŠvP obvykle zakazují, aby si s nimi místo společných aktivit nehráli nebo drahé přístroje neztratili. „Kupodivu s mobily souvisí dětské stýskání, a to i na druhém stupni,“ podotýká učitel Ondřej Balík. „Dítě je celý den veselé a v pohodě, ale večer zavolá maminka a ono se sesype steskem. Podle mé zkušenosti si pobyt lépe užijí bez mobilu. U starších už to nehraje takovou roli, ostatně puberťáci si telefon rozhodně nepřibalí proto, aby si volali s rodiči,“ směje se učitel. Potřebují-li rodiče dítě kontaktovat nebo zjistit, jak se mu daří, jsou jim obvykle k dispozici na svých telefonních číslech učitelé. „Stejně tak má paní učitelka kontakt na nás rodiče, kdyby se něco dělo, ale mladá si na mě stejně nikdy po celý týden nevzpomněla,“ dodává maminka třeťačky Kateřina.

 

Pohledy lze napsat předem

 

Menší děti ocení dopis nebo pohled z domova – zvykem je v posledních letech také pohledy napsat předem a schovat je u pedagogů, aby je mezi děti každý den rozdali. Tak se lze vyhnout zklamání, že se dopis zpozdil – podle Ondřeje Balíka je tak však možné „šidit“ nanejvýš osmileté děti. „Ono taky záleží na povaze,“ poučil mě desetiletý školák Adam. „Někdo je celou dobu smutný, jiný píše domů, jen když ho paní učitelka přinutí.“ Devítiletá Nikola přidává: „S dětmi, co se jim stýská, máme s holkami hroznou práci. Leonce se na škole v přírodě tak stýskalo, že každý večer brečela a já jsem musela slézt z palandy a jít hledat paní učitelku, aby ji utěšila.“ Ale i druhačka Nikola se prý každé ráno těšila, že v hromádce dopisů od rodičů bude aspoň jeden pro ni. „Ale čím déle jsi na škole v přírodě, tím méně se ti stýská, protože si zvykneš,“ doplňuje Adam.

 

Školy dávají možnost sledovat průběh pobytu prostřednictvím internetových fotogalerií, někdy se posílají e-mailem také krátké denní zprávy: Navštívili jsme ZOO. Byli jsme v bazénu. Projeli jsme se na lodičkách.

 

Spolužáka neprozradili

 

„Na chodbě hotelu, kde jsme bydleli loni, byly takové stolečky, kam jsem si pokaždé sednul a napsal domů,“ tvrdí Adam. Nikola domů nepsala: „Pořád jsme něco dělali, a tak nebyl čas.“ A ani nevolala, protože i její českobudějovická škola mobily na ŠvP nedovoluje. „Filip si ho ale stejně vzal. Paní učitelka na to nepřišla a my jsme ho neprozradili. To se totiž nedělá,“ ujasňuje druhačka. Večer se prý pokaždé pomodlila, tak jako doma s maminkou, ale jen Andělíčku, můj strážníčku – „protože to je krátké a mně už se chtělo spát“.

 

Zeptali jsme se dětí, jak si představují ideální přivítání po návratu. Samozřejmostí podle nich je, že je přijdou máma či táta vyzvednout k autobusu. „I když jít ještě do družiny a tam si chvíli hrát je také dobré,“ přemýšlí čtvrťák Adam. „Anebo jít večer společně do restaurace a tam si povídat o tom, co jsme zažili, protože rodičům už se po nás taky stýskalo,“ dodává. A má bezpochyby pravdu.