Starý Most zanikl. Nebyl poslední
Vydání: 2014/13 Neslyšící budou mít vlastní Bibli, 26.3.2014, Autor: Aleš Palán
Téma: Zánik měst – Most nebyl jediný
Je to přesně padesát let. O likvidaci Mostu nerozhodli lidé, nýbrž všemocný ÚV KSČ. Ortel padl 26. března 1964. Starobylé město – stejně jako mnoho vesnic v severních Čechách – zaniklo.
Z nového Mostu je přesunutý kostel dobře vidět. Vzadu je „nic“, zhruba tam stál starý Most. Snímek autor
Mostečané si v novém panelákovém městě postupně zvykli. Mnozí ale cítí potřebu si svou minulost stále připomínat. Kromě pár architektonických solitérů jim po starém Mostě zbyl jen děkanský kostel. Ten byl v sedmdesátých letech s velkou slávou – a dlužno dodat, že oprávněnou, šlo o jedinečné dílo českých techniků – přesunut o 841 metrů. Na toto gesto nelitoval režim prostředků. Technické zajištění celé akce nás dodnes uchvacuje. Za připomínku ovšem stojí i fakt, že po přesunu na nové místo chrám dlouhé roky chátral, pršelo do něj a bydleli tam holubi.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie je dnes opět opraven, vysvěcen a kromě prohlídkových tras se tu konají koncerty, křty a svatby. V dole, kvůli němuž bylo zlikvidované celé město, je už ticho. Obrůstají ho náletové dřeviny a zaplavuje voda. Krajina si svou minulost stále nese s sebou.
„První fáze povrchové těžby je brutální. Vznikne obrovská jáma a materiál se vyváží na vnější výsypku,“ popisuje technologii geolog Václav Cílek. Jak důl roste jedním směrem, nová hlušina se skladuje do už vytěžených míst. Jako by ta obří jáma krajinou putovala… Po ukončení těžby zůstává na jedné straně výsypka a na druhé zbytková jáma. Mezitím je něco, co vnímáme jako měsíční krajinu. Pokud do přirozené obnovy člověk podle Cílka příliš nezasahuje (což se často děje), obnoví se krajina přirozeně. „Tento proces vytvoří velmi pěknou krajinu. Nicméně cítíme, že jsme o něco přišli,“ dodává populární spisovatel.
Jak nedávno prohlásil kardinál Lombardi, papež František píše encykliku o vztahu člověka a přírody. Ostatně už i papežské jméno, které si Jorge Mario Bergoglio vybral, symbolizuje jeho vnímavost ke stvoření, krajině a jejím zákonitostem. To, že ekologické uvažování má být křesťanům vlastní, ukazuje ve svém příspěvku biolog a katolický kněz Matúš Kocián. „Je stále více lidí, kteří přírodu vlastně nepotřebují. Jsou spokojeni, když navštíví svůj hypermarket, koupí si bulvár a pak sedí s otevřeným pivečkem u televize. A z apatie se probudí teprve tehdy, když jim na tyto ‚jistoty‘ někdo sáhne,“ uvádí českobrodský farář.
Severní Čechy vnímáme jako poničené těžbou. Sousední Lužice je na tom v mnoha ohledech ještě hůř – jizvy v krajině zvící deset kilometrů zde nejsou výjimkou. Dál než u nás jsou tu ale v rekultivaci krajiny: kolem lomů vedou cyklostezky, nad nimi se tyčí vyhlídkové věže. Některé doly se staly rekreačními středisky.
Severní Čechy ani Lužice nejsou jedinými místy, jejichž původní podoba bere za své. Právě v těchto dnech se dokončuje příprava nové Kiruny. Toto nejsevernější švédské město se přesune o tři kilometry stranou ze stejného důvodu – doly se neúprosně blíží. K věci se však mohli vyjádřit zdejší obyvatelé a jejich hlas byl respektován.
Nejznámějším příkladem ohroženého místa u nás je Horní Jiřetín. Hovoří se o potřebě ustoupit těžbě, o nutnosti brát v úvahu ekonomické ukazatele, o potřebě prolomit limity. To vše jsou eufemismy pro zničení dané obce, její historie a emočních vztahů.
Před týdnem probíhala v Mostě konference věnovaná historii města. O slovo se přihlásil zhruba padesátiletý muž. Dokud prý nebyl na jedné svatbě v jižních Čechách a nemluvil se zdejšími usedlíky, neuvědomil si, co je to za ztrátu, když nemůže svým dětem ukázat místa, kde si jako kluk hrál. Došlo mu, co je to za ztrátu, že nemůže chodit na hroby svým předkům. Ke krajině nás vážou i emoční vztahy – a prolomit tyto limity zjevně nelze.
Sdílet článek na:
