Vydání: 2016/44 Zvony pro Sýrii zněly napříč světem, 25.10.2016, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Doma

… když ho s obrovskou bolestí hlavy odvezla záchranka do nemocnice. Měl vysokou horečku, ztrácel hybnost. Protože měl klíště, tak mu udělali odběr z míchy a zjistili kombinaci klíšťové encefalitidy a boreliózy. Nemoc rychle postupovala, uvedli ho do umělého spánku, a když ho pak probrali, byl ochrnutý. Mozek mu fungoval skvěle, ale nemohl se hýbat, byl (a je stále) připojený na plicní ventilaci. Tak už to zůstalo. Dávali mu tři měsíce, ale dnes už tu bude jedenáct let.
Roky jsem se modlila, aby mi to dovolili. Ale všichni mi to rozmlouvali, tvrdili, že to nezvládnu. Starala jsem se nejdřív o svoji maminku, ochrnutou na půl těla, než zemřela na rakovinu, pak jsem dochovala manžela. Za Marcelem jsem šest let jezdila každý druhý den. Nakonec mi ho dovolili vzít domů. Dali mi celý harmonogram, jak se o něj mám starat a co mám jak dělat. Nejsem zdravotnice, pracovala jsem v pojišťovně, ale člověk se to naučí.
Starám se o něj čtyřiadvacet hodin denně. Vstávám v půl sedmé, musím mu vzít moč, změřit tlak, provést saturaci krve kyslíkem, dát mu léky, výživu. V půl osmé chodí sestřička pomoci s hygienou, protože to bych sama nezvládla – je mi dvaasedmdesát let. Každou hodinu mu musím odsát hlen z dýchacích cest. Všechno se dezinfikuje, každý den ho převlékám… Chodím spát ve dvě, v půl třetí. A mezitím se Marcel budí, potřebuje něco, tak na mě zamlaská, a na to už slyším i ze spaní. Přes den si ale zvládnu někdy zdřímnout nebo chvíli pracovat na zahradě. Hodinu beze mě Marcel vydrží.
Očima. Nedávno oslepl, ale dokud viděl, měla jsem tabulku s písmeny, ty jsem mu ukazovala a podle jeho reakcí jsme skládali slova. Když ho pohladím po tváři, cítí to. Usmívá se. Někdy se spolu díváme na televizi, pak má zavřené oči, poslouchá. Nedávno u nás byli jeho bratři – mám celkem čtyři syny – a vzali ho na dvě hodiny na vyjížďku, kterou vydržel dokonce bez ventilace. Je šťastný. A chce žít.
Modlitba je pro nás nesmírně důležitá. Modlí se za nás spousta lidí, nejen ti z farnosti, ale také sestřičky nebo pan biskup Hrdlička. Když Marcel ležel na oddělení chronické resuscitační a intenzivní péče v Olomouci, nosila mu tam eucharistii sestra Anežka Petříková, která pracuje u pana biskupa. Vyprávěla mu o nás a pan biskup ho přišel navštívit a také mu udělil svátost biřmování. Dnes za námi s Marcelem chodí lidé z farnosti na návštěvu i s přijímáním a i jejich modlitby nám moc pomáhají. Pán Bůh nám dává sílu, jinak by to všechno nešlo zvládnout.
Ať si ho nechají doma, ať ho nikam nedávají. V nemocnici jsou sice odborníci a jsou velmi hodní, ale ty děti tam strádají. Doma je doma. Marcel měl v nemocnici devět let problémy s dýcháním, ale teď doma už chvíli vydrží i bez kyslíku. Také přibral a usmívá se. Samozřejmě jsem někdy úplně hotová. Musela jsem vypustit některé věci, ale to mi přijde normální – a kdyby se to stalo kterémukoli mému dítěti, rozhodla bych se stejně. Někdy si říkám, jak dlouho ještě ve svém věku vydržím, co bude se mnou a co s Marcelem. Ale nechávám to na Pánu Bohu a nemám z toho strach. Vůbec ne.