Stále je třeba hledat Boží vůli
Vydání: 2019/26-27 Putování s živým Mistrem, 25.6.2019, Autor: Václav Štaud
Příloha: Léto s KT
Letos oslaví sedmdesát let kněžství Mons. ANTONÍN POSPÍŠIL. Kněz mírné a tiché povahy, který ale dokázal oslovit tisíce věřících. Vedle úspěšné pastorační práce totiž také horlivě publikuje. Ve své poslední knize úvah se například věnuje misijní práci církve.
„Vhodný pro umístění v nápravném pracovním táboře na Sibiři“ stálo v závěru posudku, který na mladého kněze vypracovali během jeho služby u PTP. Snímek Renata Lorencová
Ve svých publikacích rád vzpomínáte na mládí. Jaký byl život venkovského kluka na Přerovsku?
Skromný, a přitom velmi krásný. Například káva, kterou dnes každý snadno pohostí své přátele, v našem i v mnoha dalších domech většinou chyběla. Hospodyně návštěvám nabízely misku kysaného zelí. Svátek byl, když nám dětem maminka přinesla rohlík. Rádio ani televizi jsme neznali, ani nám nechyběly. Z dnešního pohledu se mi zdá podstatnější, že pan řídící se s námi vždy na začátku vyučování pomodlil.
Někdo může namítnout, zda se, když návštěva kostela byla rodinnou povinností, dá se vlastně mluvit o upřímné víře.
Podle toho, jak jsem to prožíval já, nebyly bohoslužby, za nimiž jsme chodili pěšky z rodných Horních Nětčic do sídla farnosti v Soběchlebích, pro naprostou většinu lidí povinností. Byly radostí a určitým druhem odpočinku po celotýdenní námaze. Lidé se těšili nejen na svého Spasitele, ale i na setkání s přáteli a na hroby svých blízkých na hřbitově. Ostatně už koncem dvacátých let minulého století nebyly vzácností rodiny liberálů, které o kostel nezavadily. Byla demokracie, takže je ani nikdo nenutil.
Byla tehdejší doba v něčem výrazně lepší než ta současná?
Možná byli lidé přátelštější a srdečnější. Ale bylo by pošetilé chtít navrátit svět někam dozadu. Podmínky a duch doby se za desítky let proměňují. A jako je nesrovnatelný a jedinečný každý lidský osud, tak je vždy jiný i život dalších generací. Není možné dělat z jedné epochy měřítko jiných, každá má svůj svéráz, svou slávu a poslání. Dnešní doba není lepší nebo horší, je prostě jiná. Ale každá chvíle, v níž žijeme, by měla být chápána jako příležitost ke správným činům.
A kdybyste měl uvést zvlášť vysokou hodnotu doby vašeho mládí?
Byl by to stud. Ani naše generace, stejně jako generace dřívější, nebyly svaté a dokonalé. Ale byly si vědomy pocitu hříchu, potřeby lítosti a vyznání. Dnes běhá člověku často mráz po zádech, když slyší hlasité výkřiky, jimiž dávají lidé na odiv věci, za které by se měli stydět. Stud je nyní pokládán za překonanou chybu a s tím já nemohu souhlasit.
Vaši vesnici prý nepříjemně poznamenaly události na konci války.
Ano, nebylo tehdy vzácností, že někteří lidé si v touze po slávě a pozdních zásluhách hráli na partyzány. A zbytečně při tom riskovali životy svoje i svých spoluobčanů. Jeden z nětčických mužů tak nevydržel pohled na zmatený ústup okupační armády a ze svého okna po Němcích několikrát vystřelil z lovecké pušky. Zajali jej a bez odkladu popravili. Fronta už byla tak blízko, že rozhořčení vojáci neměli čas zúčtovat s celou vesnicí. Kdyby se to stalo o několik dnů dříve, celá naše obec mohla dopadnout jako Lidice nebo Javoříčko.
Kdy a jak jste zaslechl Boží volání ke kněžství?
Jako středoškolák jsem nejdříve zvažoval studium matematiky a fyziky na brněnské univerzitě. Když jsem o tom ale jednou hovořil se spirituálem gymnázia, uviděl jsem v jeho očích opravdové zděšení. Počítal se mnou do semináře. Hodně mě to znejistilo a za svou budoucnost jsem se začal upřímně modlit. Následoval sen, kdy za mnou přišel můj patron. Zeptal jsem se jej na radu a svatý Antonín mi řekl jednoznačně, že mojí budoucností je kněžství. Od té hodiny bylo rozhodnuto a já za to Bohu nepřestávám být vděčný. V mém rodném kraji pod Hostýnem se ale kněžským povoláním dobře daří dlouhodobě, téměř z každé vesnice vzešlo nějaké duchovní povolání. Někde i víc. U nás v Nětčicích se například narodil a je pohřbený olomoucký světící biskup Stanislav Zela.
Znali jste se dobře?
Ano, a měl jsem ho rád. Pan biskup požíval u kněžstva i prostých lidí velkou autoritu a byl pevnou oporou arcibiskupům Stojanovi a později i Prečanovi. Blízký vztah měl také k bohoslovcům, měli jsme k němu vždy otevřené dveře – nejen do úřadu. Když někdo potřeboval radu nebo povzbuzení, mohl za ním přijít i do jeho bytu. Nikoho neodmítl, choval se jako náš otec. V roce 1950 bylo pak bolestné sledovat jeho zatčení, vykonstruovaný soud a uvěznění nevinného. Když se pak dostal do volnější internace v Radvanově, hned jsem toho využil a jel ho navštívit. I když to bylo riziko, cítil jsem povinnost jej podpořit a poděkovat za oběti.
Vaše kněžské svěcení proběhlo za dramatických okolností...
Bylo to 11. prosince 1949, kdy se stupňoval nátlak komunistů na církev. Pan arcibiskup Prečan se právem obával, že proti nám ateistická moc nějak zasáhne, byli jsme totiž velmi silný poválečný ročník. Proto nás bez velkých příprav a ohlašování vysvětil téměř s ročním předstihem. Pokračovali jsme pak ve studiu, než nás v roce 1950 odvedli k PTP.
Co jste tam zažívali?
Procházeli jsme různými místy a vojenskými útvary, všude to bylo trošku jiné. V Mimoni, kam jsem spolu se třiceti spolubratry narukoval, byl velitelem mírný a vlídný člověk, který s námi cítil. Jeho nástupci – stejně jako důstojníci na stavbách v Žatci, na letišti ve Kbelích a mnoha dalších místech – už měli většinou povahy horší. Často byli zaslepení propagandou a mnohdy to byli s prominutím mimořádně hloupí lidé. Nezbylo než se podřídit vojenskému řádu.
Co nás ale bolelo, byla šikana, záměrné a cílevědomé bránění nám kněžím v duchovním životě. Většinou bylo složité dostat se do kostela, nebylo možné se ani společně pomodlit. Ale tajně jsme si stejně vždy dokázali zorganizovat i bohoslužbu. Celkově byl život v PTP duševně ubíjející a nebyla to žádná velká legrace, jak se to snaží fraškovitě líčit některé knihy a filmy. Záměry, které měli s církví naši komunisté a jejich ruští poradci, byly děsivé.
Co tím myslíte?
V závěru posudku, který se mnou šel z PTP a do něhož jsem měl později možnost nahlédnout, stálo stručné sdělení: „Vhodný pro umístění v nápravném pracovním táboře na Sibiři“. To byl odborný název pro ruské koncentráky – gulagy. Boží vůle byla naštěstí jiná.
Do duchovní služby jste se mohl zapojit až po třech a půl letech v zeleném.
A protože jsem byl mladý a velmi horlivý, neušel jsem ani já pozornosti totalitního režimu. V Újezdci u Luhačovic, kde jsem jako kaplan začínal, jsem byl šťastný, ale jen pět měsíců. V rychlém sledu následovala Nivnice, Štípa u Zlína, Uherské Hradiště a posléze Vsetín. Mezitím jsme se jako všichni mladí lidé i my kněží rádi poznávali a přátelili. Při poutích a dalších příležitostech jsme se setkávali, společně se modlili a upevňovali ve víře. Jenže to, co je dnes běžné a správné, bylo do poloviny šedesátých let a pak znovu během normalizace trestným činem. Komunisté vytvořili z nic netušících kněží, kteří by se mohli stát příkladem pro mladé lidi, protistátní skupinu, aby mladé lidi odstrašili. Několik z nás tak bylo zavřeno, já jsem naštěstí musel projít jen dlouhým vyšetřováním a sledováním, které vyústilo do zákazu kněžské služby.
A respektoval jste ho?
Veřejně to jinak nešlo, za porušení byl kriminál. Ale tajně, po těžké práci v továrně na izolační lepenku, jsem pravidelně mířil do katolických rodin a povzbuzoval jejich víru. Na Zlínsku, Hradišťsku i Vsetínsku se utvořily skupiny mladých lidí, které čekaly na službu kněze a byly za ni velmi vděčné. Scházeli jsme se v bytech i v přírodě, kam jsme často jezdili. Jako brigádníci jsme také opravili mnoho kostelů a far, zejména v severním moravském a slezském pohraničí. Bůh dokáže každé zlo obrátit v dobro a já na těch pět let bez státního souhlasu vzpomínám s radostí. Vztahy, které jsme tehdy navázali, byly krásné a velmi pevné. Ti lidé už dávno nejsou mladí, ale stále jsme v kontaktu a vzájemně se povzbuzujeme.
Dnes se často mluví o respektování Boží vůle. Jak se díváte na tento postoj po sedmdesáti letech kněžství?
Stále je třeba Boží vůli hledat. Ale vydávat ihned nějaký konkrétní čin za soulad nebo nesoulad s Boží vůlí se neodvažuji. Myslím, že vše ukážou až plody. V PTP byl s námi bohoslovec, chytrý a zbožný chlapec, který se ale po návratu domů na Slovensko brzy oženil. Bylo nám to líto, někteří jej možná i odsoudili. Ale stal se z něho výborný táta velké rodiny a později kolem sebe soustředil rozsáhlé aktivity skryté církve. Nejednou jsem u něho s mladými přáteli našel při cestě za krásami přírody útočiště s jistotou, že tam můžeme svobodně a bez obav naslouchat Božímu slovu, udělovat svátosti, duchovně růst. Udělal mnoho dobrého pro stovky lidí a nepochybuji o tom, že v tomto případě to byla Boží vůle.
A jak se s ohledem na bohaté kněžské zkušenosti díváte na aféry se sexuálním zneužíváním, které dnes otřásají církví po celém světě?
Člověku je z toho smutno. Někdy vzpomínám na okamžik krátce před svým kněžským svěcením. Měli jsme v Uherském Hradišti exercicie a já jsem tehdy na chvíli opustil faru a odešel se modlit do ticha kostela. Slova, jichž jsem byl plný a která jsem musel Spasiteli říct, zněla asi takto: „Pane Ježíši, chraň mě, abych byl tvým dobrým knězem. Slibuji ti, že nechci nikdy spáchat těžký hřích a pohoršit tím druhé. Ty víš všechno. Pokud bych se měl někdy v budoucnosti dopustit těžkého hříchu, raději si hned tady a teď vezmi můj život.“ Rozhodně se nyní nechci vydávat za svatého, o mnoha svých chybách a slabostech vím a je mi jich líto. Jen radím, aby se kněží k obraně před těžkým hříchem ukrývali hlavně do blízkosti samotného Ježíše. Klopýtali by méně a také by se s případnou vinou vyrovnávali čestně a odpovědně, jak to od nich církev i společnost čeká.
Mons. ANTONÍN POSPÍŠIL (nar. 14. září 1925) musel v posledním ročníku Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži nastoupit na práci pro Říši. První léta jeho kněžského působení poznamenala rudá totalitní perzekuce. Po pětiletém zákazu znovu začal působit jako kněz v roce 1967 v Hranicích. Od roku 1968 do roku 1977 byl administrátorem v Andělské Hoře. Roku 2005 odešel na odpočinek, aby se mohl věnovat přípravě homiletických textů a publikovat v Katolickém týdeníku a dalších periodikách. Zvlášť obětavě přispíval do farních zpravodajů. Současně na Zábřežsku a Šumpersku vypomáhal v duchovní správě. Dnes žije v rodině přátel v Brně-Žabovřeskách a navzdory vysokému věku nepřestává psát knihy plné vzpomínek a poučení. V březnu 2010 ho papež Benedikt XVI. jmenoval kaplanem Jeho Svatosti. Před několika týdny v olomoucké katedrále poděkoval Bohu za významné kněžské výročí při mši svaté s arcibiskupem Janem Graubnerem a dalšími jubilanty různého věku. Byl mezi nimi nejstarší.
VÁCLAV ŠTAUD
Sdílet článek na:
