Stačil mu jen hrníček brambor
Vydání: 2018/31 Lurdská etapa Tour de France, 31.7.2018, Autor: Martin Weis
Příloha: Perspektivy 31
Církevní kalendář nám v tomto týdnu (4. srpna) připomíná postavu sv. Jana Maria Vianneye, známého pod přízviskem „svatý farář arský“. Může nám tato postava světce, žijícího před dvěma stoletími, říci něco aktuálního či pozvat nás k následování i dnes?
Svatý farář arský. Archiv KT
Při letmém pohledu se nám může zdát, že svatý farář arský žil v době, která není ani trochu srovnatelná s tou naší – žil kdesi v zapadlé vesnici ještě zapadlejšího koutu Francie, žil zdánlivě všedním, prostým až fádním životem. Vždyť nevynikl ani mučednictvím, ani nenapsal nějaký složitý filozofický či teologický traktát, před nímž by se skláněli „velikáni ducha“ dnešní doby, ba ani neorganizoval nějaké „populární“ sociální aktivity v masovém měřítku, které by se těšily pozornosti médií. A kdo by dnes věřil humorně znějícím zkazkám o tom, jak mu v noci ďábel třásl postelí...
Farnost proměnil k nepoznání
Pokud ale pohlédneme do hlubin duchovního života sv. Jana Maria Vianneye, zjistíme, že to nebyl „ubohý“ prosťáček, nýbrž muž svatého života, jehož spirituální rozměr je stále aktuální – a možná dnes ještě aktuálnější než kdykoliv předtím. Boží služebník biskup Josef Hlouch ve svém zamyšlení o faráři arském zdůrazňuje, že jsou různí velikáni duchovních dějin a různí světci a že svatý farář arský byl veliký svou modlitbou, pokáním a hlubokým ponořením v Boha.
Roku 1819 byl poslán po několika letech kaplanství do Arsu, malé vesničky čítající asi 250 obyvatel, která byla po náboženské stránce ve velmi zuboženém stavu. Ne že by místní lidé vystupovali – jako třeba v dobách teroru Francouzské revoluce – nějak násilně vůči katolické církvi, ale byli nábožensky vlažní, věci víry jim byly lhostejné. Znesvěcování neděle a svátků prací bylo zcela běžné. Více než návštěva farního chrámu lákala tamní obyvatele světská zábava, venkovská krčma a holdování alkoholu – dnes bychom řekli konzumní způsob života.
Když ve věku třiasedmdesáti let 4. srpna 1859 Jan Maria Vianney umíral zcela vyčerpán na své chudičké faře, život jeho farnosti byl už zcela jiný. Neskutečně trpělivou drobnou prací, dobrotou srdce, ale hlavně hlubokou modlitbou a téměř nepřetržitým sebezapíráním – obětováním se za hříšníky farnost proměnil k nepoznání. Velice hezké hodnocení a výstižná charakteristika jeho díla je, že „z trosek farnosti vytvořil namáhavou duchovní péčí vzornou lodičku Boží...“
Svatý všedního dne
A čím by mohl oslovit nás všechny bez rozdílu? Možná, že si někdy až příliš lámeme hlavu nad tím, že i naši nejbližší, za které cítíme odpovědnost jako rodiče, křestní či biřmovací kmotři, učitelé či duchovní, již o Pána Boha tolik nestojí a dávají přednost lákadlům tohoto světa. Marně se snažíme vymýšlet všemožné způsoby, jak „zpopularizovat“ živou křesťanskou víru – a ono „stále nic“. Což kdybychom se pokusili své jistě dobře míněné aktivity doprovodit skutky podle vzoru Jana Maria Vianneye? Tedy nelíčenou dobrotou srdce, doprovázenou modlitbou a skutky kajícnosti právě za své nejbližší. A položit si otázku, jak píše biskup Josef Hlouch: „Co učiním dnes? Kolikrát se ponořím vroucně do přítomnosti Boha a spočinu s ním alespoň střelnou modlitbou? Kolik alespoň maličkých sebezapření v duchu kajícnosti mu v tento den podám?“
Ne, opravdu se nemusíme postit každého dne pouze o třech vařených bramborách jako Jan Maria Vianney. Ale třeba by stačilo, kdybychom po jeho vzoru nebyli tolik závislí na hmotných statcích a nedělali si o ně přílišné starosti. Když to jednou v době farářování Jana Maria Vianneye zaskřípalo ve vztazích mezi katolickou církví a státem a řešila se kdoví už pokolikáté otázka církevního majetku, měl to okomentovat slovy, ať si všechno vezmou, že jemu stačí jen ten jeho hrníček brambor...
MARTIN WEIS. Autor je profesorem církevních dějin na Teologické fakultě JU v Českých Budějovicích
Sdílet článek na:
Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy
