Srpen ve vzpomínkách
Vydání: 2008/38 Naše víra v začarovaném kruhu, 16.9.2008, Autor: Václav Sokol
Příloha: Perspektivy
Do moře lidské paměti vtékají řeky a potoky historie, živené malými stružkami, vzpomínkami jednotlivých lidí. Proti velkému proudu času jsou naše životy kratičké, vzpomínáme vždy jenom na nepatrný úsek dějin. O tom ale víme s jistotou: viděli jsme na vlastní oči. V posledních týdnech, kdy se připomínalo čtyřicáté výročí vpádu „spojeneckých“ vojsk, byly naše vzpomínky konfrontovány s pohledem jiných lidí, hlavně ale s historií psanou i mluvenou, s fotografiemi a filmy, s reflexemi politologů a historiků. Bohaté zásoby komentářů poskytly zejména velké výstavy fotografií.V dolní části pražského Mánesa byl pohled rozšířen i na první příchod sovětské armády v roce 1945. Těžko říci, zda ti, kteří na podzim téhož roku při loučení s odcházející armádou napsali na transparent: Na shledanou, Rudá armádo, měli prorockého ducha. Ale obdiv, úcta i láska k Rusům je z většiny fotografií patrná. Potřeba zjednodušovat vybrala z dobových snímků a povýšila některé na obraz, ikonu události. Často jsme vídali anonymní fotografii z roku 1939, kde za siluetami německých vojáků projíždějících v otevřených autech byl shluk plačících tváří a hrozících pěstí. Jednou z ikon roku 1945 se stala fotografie Tibora Hontyho, Oplakávání mrtvého rudoarmějce. Karel Ludwig vyfotografoval spontánní objetí dvou mužů, venkovana a ruského vojáka. Také tento snímek se stal ikonou doby, která nemohla za to, jak ji dále „rozvíjel“ socialistický realismus. Sochař Karel Pokorný dostal v padesátých letech státní cenu za pomník Sbratření, inspirovaný zřejmě Ludwigovou fotografií. Na té ale venkovan praštil bicyklem, aby mohl vojáka obejmout, a výjev je přesvědčivý: ano, tak to tenkrát bylo.
Naopak „zobecnění“ sochařovo posunulo scénu ke kýči, který umožňuje pokleslé mluvě, aby vulgárně podkládala homosexualitu mužům na sousoší. Druhou světovou válku většinou fotografovali specialisté, aparát neměl každý. V osmašedesátém už tomu bylo jinak. Když se 21. srpna v ulicích začaly dít věci, vycházeli lidé s tranzistoráky na uších, ale často také s Praktikami, Exaktami či malými Ljubitěli – a fotografovali, protože opravdu bylo co. Je tedy možné k výročí uspořádat řadu výstav najednou: jiné to bylo v Bratislavě, jiné v Brně, jiné v Liberci či Budějovicích, i když aktéři si byli všude podobní.
Vojenská technika je jenom na první pohled překvapující: pak už jenom pořád stejně plechová a zelenošedá. Stejně jako vojáci: slovo uniforma je výstižné. Jen obličeje byly vždy jiné, v prvních dnech obsazování bledé a vyčerpané, často s rysy neruskými. Lidé také filmovali. Ve foyeru Národního muzea promítají amatérské filmy, které mi živě připomněly tehdejší dny. Také jsem bloudil jako stín v beznadějných ulicích. Ale těžištěm výstav jsou snímky umělců – fotografů, kterých není málo: Emil Fafek, Dagmar Hochová, Daniela Sýkorová, Dana Kyndrová, Hana Hamplová, Miroslav Hucek, Jan Bartůšek, Miloň Novotný, Miroslav Všetečka, Vladimír Lammer, Josef Koudelka a další a další.
V roce 1968 bylo Josefu Koudelkovi třicet let. Původním povoláním letecký inženýr, fotografoval od začátku šedesátých let na východním Slovensku v romských osadách. Okouzlil ho tamější způsob života, který na nějaký čas přijal za svůj. Romové fotografa zřejmě vzali mezi sebe a otevřeli mu svůj drsný, ale barvitý a dramatický svět. Velký cyklus fotografií Cikáni založil Koudelkovu proslulost. Druhou „mistrovskou školou“ mu byla práce pro divadlo Na Zábradlí a zejména pro Divadlo za branou Otomara Krejči. Tam se „naučil vidět divadlo jako život“, aby později „začal vidět život jako divadlo“. Srpnový týden v osmašedesátém roce zastihl tedy Koudelku dobře připraveného a on svou příležitost využil. Když ho 21. srpna brzy ráno probudil telefon, vzal aparáty a několik dnů intenzivně fotografoval v pražských ulicích. Nebál se, riskoval, nikdo tenkrát nevěděl, jak se bude situace vyvíjet, s několika odvážlivci „se vozil“ na sovětském tanku, hodně fotografoval u rozhlasu, kde v nepřehledné situaci Sověti stříleli do vzduchu, do fasády rozhlasu i muzea. Hořely tam auta i tanky, do tlačenice někdo pustil ze svahu nákladní automobil, byli ranění i mrtví. V rozhovoru Koudelka říká, že tenkrát ani nemusel moc přemýšlet, jenom se dívat, protože všude bylo co fotografovat. Když ale teď procházíme výstavou v přízemí a prvním patře Staroměstské radnice, žasneme, do jaké polohy se fotografie může dostat: živý dokument, a přece je každá fotografie komponovaná jako obraz, překvapující vždy znovu, tak jako velké drama, jehož byl tehdy fotograf svědkem. Jako by i tváře lidí spolupracovaly s jeho viděním, v tom ději byli lidé i fotograf spoluhráči. Budeme-li tedy hledat pravou podobu srpnových dnů v roce 1968, máme před sebou bohatý materiál. Ale osobní vzpomínka je nezastupitelná, zasazena do těžko sdělitelných souvislostí. Na poli před domem v Břevnově si Sověti postavili stanový tábor, řada tanků obracela hlavně proti našim oknům. Ulici zametali košťaty z lebedy vojáci ve špinavých vybledlých uniformách. Podobali se vojáčkovi, kterého rodiče hostili na stejném místě v pětačtyřicátém. Ztratil se svému útvaru a zabloudil, usínal únavou na lavičce u domu. Pořád drmolil něco, čemu jsme nakonec porozuměli: „Vtaroj ukrajinskij front.“
Sdílet článek na:
Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články
