26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Srdce je místo pro Boha, ne pro jídlo

11. 12. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/50 Role můžu v adventu, 11.12.2007

Žádné náboženství není jen souborem dogmatických výroků a teorií. Každé se projevuje nějakým způsobem též ve všednodenním životním rytmu věřících a nejinak je tomu i u křesťanství. Postoje věřícího křesťana se promítají také do oblasti stravování. Protože se ale křesťanství během dějin rozrůznilo na řadu směrů – pravoslaví, katolicismus či protestantské denominace, projevily se rozdílné věroučné důrazy i v pohledu na jídlo a pití.

Pravidel, nařízení a zákazů, které se váží ke stravovacím návykům, se objevuje zvláště ve Starém zákoně mnoho. Snad každý ví o židovské košer kuchyni, jež se snaží všechna tato pravidla týkající se jídla dodržovat, jak je to jen možné. Božím zákazem tak bylo zapovězeno vepřové, oslí či zaječí maso, nebo také krev a vnitřnosti. Jako důležitý postní pokrm byla vyzdvihována ryba. Křesťany z těchto povinností vyvázal Ježíš Kristus, který kladl důraz na vlastní obsah a smysl nařízení.
Značný vliv na to, co křesťané mohou jíst, mělo i prostředí, ve kterém se nacházeli. Křesťanství vzniklo v oblasti Středomoří, kde základní složkou potravy byly ryby, mořské plody a olivový olej. Tyto suroviny potom logicky hrají významnou roli i v biblických textech. S rozšířením křesťanství do nehostinných severních krajin ale došlo k nahrazení těchto surovin potravinami jim podobnými a zároveň snadno dostupnými. Místo olivového oleje se tak používá sádlo, místo mořských ryb ryby sladkovodní. Jednotlivá jídla navíc lidová zbožnost spojila s určitými církevními svátky – proto je u nás zvykem péct na Zelený čtvrtek tzv. „jidášky“, na Štědrý večer připravovat kapra a podobně.
Kristovi učedníci se snažili nově vznikající náboženství co nejvíce vymanit z přísných formálních předpisů Starého zákona. Proto pro křesťany přestalo být ústředním tématem, co si mohou a nemohou dát k jídlu, ale jaký je smysl daných ustanovení. V průběhu středověku se potom s velkým úspěchem rozvíjela myšlenka půstu jako ideálního způsobu (vedle modlitby a almužny), jak se posilnit na cestě k Bohu. Od 6. století se pod vlivem řehole sv. Benedikta rozvíjí myšlenka společného života v komunitě řádových bratří. Je nasnadě, že si tento způsob života vyžádal vlastní vnitřní předpisy, které se týkaly i nejrůznějších nařízení a omezení v oblasti jídla – nepropagovala se ovšem samoúčelná askeze, nýbrž uměřenost v jídle a pití. Dokonce sv. Benedikt povoloval pití vína, pokud to sloužilo zdraví.

JAK VYPADÁ SPRÁVNÝ PŮST?
V průběhu dějin křesťanství prošlo řadou změn. Původní jednota se rozpadla a současné křesťanství tak není v interpretaci Božích slov jednotné. Jinak nám o potravních předpisech, půstu a askezi pohovoří pravoslavný patriarcha, katolický kněz či protestantský kazatel. Můžeme se tak setkat se směry křesťanství, které půst naprosto odmítají jako neopodstatněný, nebo naopak se směry, které kázeň v jídle považují za základ správné křesťanské morálky. Přísná stravovací pravidla si do značné míry zachovalo pravoslaví, kde je půst prostředkem, jak se vyrovnat s vlastním životem, a také pomocí při hledání správné cesty k Bohu a spáse. Půsty jsou jednodenní: středeční – na památku Jidášova příslibu vydat Krista, a páteční – na den ukřižování Páně. Pravoslavní mají i vícedenní posty při příležitosti svátku nebo v době před Velikonocemi a Vánocemi. Významný je poslední půst v roce, zvaný filipovský, který trvá od 15. listopadu do Vánoc. V době půstu se smí jíst jen moučná jídla, vařená zelenina, chléb a voda. Vyhnout by se pravoslavní měli potravinám s živočišnými bílkovinami a tuky. Konzumace ryb a mléka je upravena ještě dalšími předpisy. Jíst se smí jedenkrát denně, po třetí hodině odpolední. Volnější pravidla pak povolují i dvě jídla denně.
Středověk znal až 120–140 postních dnů v kalendářním roce. Byly to doby duchovní přípravy na velké svátky. Mnoho katolíků má v živé paměti pravidelný páteční a středeční půst, který se mnohde dodržuje dodnes. Byl to půst od masa, mohly se konzumovat ryby, to byli studenokrevní živočichové a jejich maso tedy nebylo chápáno jako maso běžných domácích zvířat. Nicméně toto pravidlo v současnosti není půstem ve smyslu hladovění, ale ve smyslu zdrženlivosti, čímž věřící dávají najevo, že jsou schopni se zříci něčeho, co je jim příjemné – tedy nejen jídla. Ušetřený čas by měli věnovat nějaké bohulibé myšlence či dílu. Půstem újmy potom může být odřeknutí si čokolády, sledování televize nebo nějaké jiné zábavy. Na významu naopak nabývá osobní duchovní příprava. Půst se tak stává prostředkem, nikoliv cílem. Půst vytváří prostor pro myšlenky na Boha, pro dobré skutky a zpytování duše.

JÍDLO NESMÍ BÝT OBŽERSTVÍM
Protestantství je v otázce půstu velmi nejednotné už od samého vzniku. Martin Luther hlásal, že „člověk se může půstu klidně zříci“ a vysvětloval, že kdyby Bůh chtěl, abychom nejedli dobré věci, tak by nám je ani nedával. Kdežto další významný zakladatel protestantských směrů – Jan Kalvín – byl naopak zastáncem asketického způsobu života a kladl důraz na starozákonní předpisy. Půst viděl jako důležitý náboženský počin, jehož smyslem je zamezit chtivosti, připravit se na modlitbu, a je vnějším projevem uznání viny. Kněží navíc podle něj měli vyhlašovat výjimečné posty v době katastrof, aby odvrátili Boží hněv. Jíst se má pomalu a s úctou ne kvůli tomu, že jsme gurmáni, ale protože jde o úctu k Božímu daru. Kromě těchto dvou zásadních směrů protestantství se lze setkat i s menšími evangelickými církvemi, které mají svébytné důrazy na stravování. Například církev adventistů sedmého dne žádá po svých věřících abstinenci od alkoholu a respektuje mnohé starozákonní předpisy, například při konzumaci potravy, v níž je krev. Některé menší církve zakazují nejen alkohol, ale i pití čaje či čokolády.
V jednom bodu se však všechny tyto duchovní směry shodují: půst není nic absolutního, nemocní, děti, staří či těhotné matky jsou povinnosti půstu zbaveni. Jídlo je jak prostředkem k udržení života, tak příležitostí k prožívání společenství u stolu. Do kontrastu vůči tomuto pojetí je stavěno tzv. obžerství, kdy se z jídla stává modla. V takovém případě je jídlo nástrojem požitkářství a sobectví. Až se tedy na Štědrý den budeme postit, rozhodně by to nemělo být kvůli tomu, že uvidíme „zlaté prasátko“. Měli bychom vytvořit ve svém srdci a hlavě více místa pro Boha než pro jídlo. A hostina na Hod Boží pak může být krásným symbolem hojnosti a děkování za Boží dary ve společenství těch, kteří jsou nám nejbližší.
JOSEF NERUŠIL


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou