Vydání: 2011/3 Jednota křesťanů, 12.1.2011

Když přijdete do evangelického kostela, shledáte tu při bohoslužbě v naprosté většině případů faráře v černém taláru. A bohoslužba bude mít ráz poměrně vzdálený liturgii v katolickém kostele. Leč přestává to být pravidlem. Narazit můžete také na duchovního v bílé albě se štolou v barvě příslušného liturgického období a i samotný průběh bohoslužby zřejmě bude katolickému srdci bližší. Je nutné předeslat, že to u našich bratří evangelíků není hlavní proud nebo masivní trend. O tom, co je to Coena – evangelická liturgická iniciativa, jsme hovořili s jedním z jejích členů a příznivců, chrásteckým evangelickým farářem KARLEM ŠIMREM.

Jak byste Coenu představil čtenářům KT?

Je to platforma v rámci evangelické církve, jejím podtitulem je „evangelická liturgická iniciativa“. Jako hlavní cíl má úsilí o obnovu duchovního, liturgického a svátostného života v evangelické církvi. Hlásí se k ní i lidé z jiných církví.

Jak by obnova měla vypadat?

Jsou to věci viditelné, které se týkají bohoslužby. Usilujeme o obnovu klasických bohoslužebných prvků, aby to nebylo shromáždění s duchovní přednáškou a písničkami. Má mít svou dynamiku, dramaturgii, svůj obsah, který se nevyjadřuje jenom kázáním, ale i dalšími symboly. Za tímto viditelným je ještě podstatná obnova vyznání naší církve, které vychází z  reformačních kořenů, ale i z toho, co je společným dědictvím křesťanských cír- kví – tedy z dědictví prvního tisíciletí nerozdělené církve.

K tomu viditelnému patří i fakt, že se českobratrský farář převléká z černého taláru do bílé alby?

Talár vlastně nemá nic společného s bohoslužbou, je to oděv akademický nebo trestajícího soudce. Alba vyjadřuje křestní víru, víru ve vzkříšeného Krista. Proto se nám spolu se štolou v patřičné liturgické barvě jeví jako vhodnější. Liturgická roucha, svíčky, výzdoba – to jsou všechno věci, které se snadno můžou stát hračičkářstvím nebo módou. Nesmí ale ztratit souvislost s tím, co to znamená. Chceme ukazovat, co má tato změna vyjadřovat, tedy svědčit o hlubších významech. Usilujeme o častější vysluhování Večeře Páně, což v církvi není obvyklé. Ke klasickým otázkám, k nimž směřujeme a které klademe, patří například otázka svaté Večeře Páně jako svátosti a jak jí rozumět.

A jak jí chcete rozumět?

Celistvě. To se totiž ztrácí – když se z toho dělá třeba jenom nějaká připomínka, památka něčeho, co se odehrálo před dvěma tisíci let. Těch rozměrů vidíme víc: slavnost nové smlouvy, slavnost Kristovy skutečné přítomnosti ve svátosti. Ptáme se také po tom, co je církev, jaké je poslání faráře a kdo vlastně farář je, co je to ordinace. Diskutujeme jednotlivé prvky bohoslužby, jako je vyznání vin, vyznání víry, přímluvy a podobně.

Jak jste přijímáni u vás v církvi?

Samozřejmě různě. Řada duchovních si uvědomuje, že tu nějaký deficit existuje, a s vděčností čerpají z toho, co se snažíme nabízet a zpracovávat. Na druhé straně samozřejmě také narážíme na lidi, kteří iniciativu považují za zradu skutečného evangelictví, což je takový ten klasický zápas o identitu. Pokud však identitu zakládáme na tom, že nosíme černé taláry a naše bohoslužba je sendvič povídání, písniček a modliteb, spíš ji to ohrožuje.

Oku katolíkovu bude asi lahodit, když si přečte, že se zabýváte skutečnou přítomností Krista ve svátosti. Obvykle totiž panuje představa, že evangelíci v něco takového nevěří…

A jsme u praktického ekumenismu. Z mé zkušenosti ze společných modliteb, setkání a besed vyplývá, že spousta věcí, které si myslíme „o těch druhých“, jsou velmi často hluboko zakořeněné předsudky. Není snadné předsudky překonávat, protože je lehké mít ty druhé zaškatulkované: evangelíci vysluhují Poslední večeři Páně jenom jako vzpomínku a tečka. Jenže ono to tak docela není a dokážu si představit, že pak může být těžké zjišťovat, že ten evangelík vlastně taky věří v Kristovu přítomnost ve svátosti a že i její vysluhování je pro něj důležité. Ve chvíli, kdy se ukazuje, že v důležitých věcech věříme v podstatě stejně, se teprve vyjevuje absurdita rozdělení církve.

Myslíte, že se katolíci a evangelíci někdy spojí i „u oltáře“?

To doufám, ale spíš se zabývám tím, co by se pro to mohlo udělat. Prvně ty druhé poznat a překonat předsudky. Druhým krokem, do něhož se nikomu nechce, je obrácení a ochota změnit se. Chceme po těch druhých, aby se změnili, ale musíme se chtít změnit i my sami. Necítím se posuzovat tento stav za katolickou stranu, ale za tu evangelickou se mi zdá, že k tomu ochota schází. Spíš čekáme, až co katolíci. Některé věci budeme muset znovu otevřít, posoudit tradici. Dokud k tomu nenajdeme odvahu a ochotu, těžko se něco změní. Budeme jen čekat, až druhá strana udělá nějaký krok.