Vydání: 2016/46 Svatý Martin, podzimní svatý, 8.11.2016, Autor: Radek Gális

Návrat to byl famózní, ale zároveň je to moje rozloučení s reprezentací. Zvonec a konec.
Přiznám se, že mi trošičku chyběl adrenalin. Důležité ale bylo, že mě k závodění znovu přemluvila reprezentační trenérka. Už před čtyřmi lety jsem neabsolvovala paralympiádu v Londýně, protože z programu vyškrtli moji parádní disciplínu 50 m znak. Nyní v Riu se ale vrátila zpátky. Trenérka mě ubezpečovala, že to zvládnu, i když trénink už nemohl být takový jako dřív. Uprosila mě, abych na loňském mistrovství světa ve skotském Glasgow vyplavala kvótu pro Českou republiku, což se nám povedlo.
Bronzovou medaili, která byla první letošní medailí české paralympijské výpravy, jsem získala na trati 50 metrů volným způsobem čili laicky kraulem. Finále se mi vydařilo. Byl to velmi těžký závod, při kterém se ani moc nepočítalo s tím, že bych nějakou medaili mohla utrhnout. Druhým závodem, v němž jsem získala stříbrnou medaili, byl 50 metrů znak. Tenhle finálový závod, ve kterém jsem skončila druhá, se mi ale úplně nepovedl. Tam se už čekalo, že by mohla být medaile, což pro mě bylo psychicky trošku náročné. Ani podmínky nebyly ten den úplně dobré. Kvůli nervozitě a velkému chladu, který tam panoval, jsem měla problém s nohama. Závody jsem tak táhla vyloženě hodně na těžko a jsem moc ráda, že se to vůbec povedlo.
Náš syn v katedrále ministruje, většinou v neděli při dopolední latinské mši. Jsem moc ráda za podporu všech. Děkuji proto nejen zdejšímu děkanu Zdeňku Marešovi, ale všem farníkům a dalším lidem, kteří mě podporovali a podporují. Za zvláštní péči děkuji i knězi Miroslavu Šaškovi, který mi dal před cestou do Ria na paralympiádu požehnání.
Určitě mi pomáhá. Vždycky říkám, že při plavání je to takový vítr do zad, když vím, že okolo mě jsou lidé, kteří mě nějak dokážou podržet.
Přiznám se, že jsem tuhle sochu viděla až po skončení závodu a to jenom z velké dálky. Důležitější je pro mě ale to, že Krista máme každý z nás v sobě. Není proto potřeba vidět jeho sochu, jako spíš se obrátit k Ježíši, který je stále s námi. V paralympijské vesnici jsem se zúčastnila i nedělní mše svaté, čtení bylo ve francouzštině a evangelium v angličtině.
Určitě bych ráda naučila druhé lidi přístupu, který mám v sobě a jehož jsem se snažila držet. Vždycky mám v dané situaci dvě možnosti: ležet v posteli a brečet, nebo vstát a pokusit se něco dělat a ze situace vytěžit pokud možno to nejlepší. Ráda bych trénovala děti.
Já si ho užiju nějak jinak a někde jinde. Cítím, že přece jen stárnu, a nejsem Jarda Jágr, abych závodila stále.
Na paralympiádě v Athénách v roce 2004 jsem vyhrála zlatou medaili za padesátku znak. O čtyři roky později v roce 2008 jsem získala v Pekingu dvě zlaté, jednu stříbrnou a jednu bronzovou.
Závody byly hezkou částí mého života. Díky nim jsem získala spoustu kamarádů a známých, krásných zážitků a určitým způsobem jsem i trochu procestovala svět, takže jsem měla možnost udělat zkušenosti s jinými národy, etniky i kulturou. Myslím, že roky plavání a závodění ve mně zanechávají hodně příjemné pocity, i když to byla strašná dřina.
Rehabilitaci a možnost se přirozeněji hýbat. Při něm jsem také zjistila, že když si myslím, že už opravdu nemůžu, stále ještě mám v sobě dost sil. Sport mě také naučil se nevzdávat.
Jako handicapovaná bych byla ráda za odstranění některých předsudků, se kterými se přece jen stále setkávám – ať už v rovině lidské nebo na trhu práce. Ještě větší bezbariérovost by také neškodila. Nyní se snažím hlavně najít si práci.