Spor o Náhorní Karabach

Vydání: 2020/42 Na misiích v čase pandemie, 13.10.2020, Autor: Michal Řoutil

Současné vyostření vztahů mezi Arménií a Ázerbájdžánem o sporné území Náhorního Karabachu představuje nejen další kolo konfliktu započatého v dobách rozpadu Sovětského svazu, nýbrž i pokračování mnohem hlubší staleté etnicko-náboženské nevraživosti.

Náhorní Karabach si během staletí nárokovala řada velmocí i místních etnik – od arménských králů přes byzantské císaře, perské šáhy až po lokální turkitské vládce. Dnes leží v jihozápadním Ázerbájdžánu, ale fakticky je to polonezávislý stát pod protekcí Arménské republiky (Arméni ho označují „Republika Arcach“).  

Křesťanství na jihovýchodním Kavkazu

Příchod křesťanství do těchto oblastí souvisí s evangelizací jihovýchodního Kavkazu a přilehlých oblastí. Výraznou úlohu zde sehrálo tzv. království kavkazské Albánie, které se rozkládalo mezi řekou Kurou, Kavkazským hřbetem a Kaspickým mořem a zaniklo v první polovině 9. století. Podle tradice přišli do těchto míst kázat evangelium již apoštolové Bartoloměj a Elizeus, přičemž Bartoloměj (mimochodem nebeský ochránce Baku, hlavního města Ázerbájdžánu) zde přijal mučednickou smrt. K oficiálnímu přijetí křesťanství a „druhému křtu“ země došlo za Řehoře Albánského (asi 302–330/335) a místní křesťanská církev se od té doby těšila relativní samostatnosti.

Karabašský arménský klášter Dadavank. Snímek archiv autora


Návštěvy papežů

Po dobu celých svých dějin byla kavkazská Albánie pod kulturním a církevním vlivem sousední Arménie. Odsud také přijala písmo zapisované originální abecedou, za jejíhož autora se podle tradice považuje arménský učenec sv. Mesrop Maštoc (asi 361/364 – asi 440). Tento vliv ještě vzrostl po pádu království a projevoval se po celá následující staletí – a to také v církevním umění či architektuře. Islamizace těchto oblastí probíhala jen velmi pozvolna, většina oblastí zůstávala i pod muslimskými vládci křesťanská.

Zatímco Náhorní Karabach je v současnosti prakticky zcela etnicky arménský, tedy křesťanský, v samotném Ázerbájdžánu dnes žijí pouhá 4 % křesťanů – část se hlásí k pravoslaví a část k arménské apoštolské církvi, k protestantismu nebo ke katolictví. V zemi žije také zhruba 300 římských katolíků, které přijel v říjnu 2016 povzbudit papež František. Bohoslužbu odsloužil v kostele na okraji Baku postaveném po návštěvě papeže Jana Pavla II. v roce 2002 (pozemek katolíkům daroval bývalý prezident Hejdar Alijev). Zbytek obyvatel – 96 % – se hlásí (aspoň nominálně) k islámu.

Šušenská řež

Novější dějiny tohoto regionu poznamenalo několik arménsko-ázerbájdžánských střetů (v případě Ázerů bychom ovšem měli až do roku 1936, kdy jim tuto „národnost“ přidělil během sčítání lidu v SSSR sám Stalin, mluvit spíše o „kavkazských Turcích“ či „Tatarech“). Násilí mezi Armény a muslimy propukaly opakovaně, k nejkrvavějším událostem došlo v letech 1905–1906 a 1918–1920.

První krvavý střet později dostal název „tatarsko-arménská válka“ a zemřelo při něm podle různých údajů tři až deset tisíc Arménů a přibližně stejné (ne-li větší) množství muslimů; vypleněno a zničeno bylo 128 arménských a 158 „tatarských“ vesnic. Další vlna lokálních masakrů proběhla v Zakavkazsku v letech 1918–1920 a týkala se obou, respektive všech stran konfliktu. V březnu 1918 nejdřív arménské a ruské bolševické oddíly opanovaly Baku a začal masakr muslimů. V září téhož roku, kdy město ovládli turecko-ázerbájdžánští vojáci, proběhl ve městě zase rozsáhlý masakr arménského obyvatelstva (počet obětí se odhaduje na 9 – 30 tisíc). Očitým svědkem posledně jmenovaných událostí byl také cestovatel z Československa Jan Kolář, jenž si zapsal: „Bylo dáno slovo: Dva Armény za každého Tatara ubitého v březnu… Arménská čtvrť byla úplně vybita. Některé domy hořely. Střílelo se bez ustání. Pronikavé výkřiky ubíjených lidí zaléhaly i do uzavřených jizeb. V to se mísil i vítězný pokřik muslimů.“

Stejně nelítostně si muslimové počínali o dva roky později ve městě Šuša (Şuşa) v Náhorním Karabachu: ve dnech 22. – 26. března 1920 jejich oddíly takřka vyvraždily místní Armény. Celkově bylo vyrabováno na dva tisíce domů a podpáleny celé čtvrti, znesvěcena a vyrabována byla též arménská gregoriánská katedrála Nejsvětějšího Spasitele. Ani v tomto případě nemáme k dispozici definitivní počty obětí, odhady se pohybují mezi pěti sty až třiceti tisíci. Do arménských a širších dějin novodobého křesťanství na Kavkaze vešly tyto události pod označením „Šušenská řež“.

Černý leden

Novodobé dějiny Ázerbájdžánu jako země nepřátelské křesťanům začaly již tři roky před vyhlášením nezávislosti obou republik v roce 1991. Ve dnech 27. – 29. února 1988 totiž proběhl v přímořském městě Sumgait (leží zhruba 25 km na sever od Baku) rozsáhlý pogrom na místní arménskou komunitu, jenž si vyžádal 30 (neoficiálně až 200) životů a na dva tisíce osob bylo zraněno. Místní ázerbájdžánská dělnická spodina uvěřila fámám o tom, že v Arménii „pronásledují Ázerbájdžánce a znásilňují jejich ženy“, a vydala se rabovat a vraždit v arménských čtvrtích města. Jestli ještě v polovině 80. let žilo v Baku na 200 tisíc Arménů, po sumgaitském masakru jich většina odešla do Jerevanu či jiných míst v Sovětském svazu.

Zbývajících několik tisíc Arménů však cítilo, že už nejsou obyvateli vítáni. Třináctého ledna 1990 navíc propukl v Baku další pogrom později nazvaný „Černý leden“: podle dobových zpráv bylo stejně jako v Sumgaitu barbarství otřesné: „… centrum města kolem arménské čtvrti se proměnilo v jatka. Lidé byli shazováni z balkonů vysokých budov. Dav napadal a ubíjel Armény.“

Republika, která není uznána

Další kolo vzájemné nenávisti propuklo společně s válkou o Náhorní Karabach v letech 1992–1994. Násilí se nevyhnulo ani civilistům, naopak – podobně jako v jiných lokálních střetech se stávali rukojmími a oběťmi situace. Arméni byli vyháněni ze svých vesnic a měst, Ázerové zase ze svých, a to podle toho, jak fronta postupovala. Na konci února 1992, zřejmě jako odplatu za pogrom v Sumgaitu před čtyřmi lety, arménské oddíly zmasakrovaly ve vesnici Chodžali a okolí kromě ázerbájdžánských bojovníků také stovky civilistů (vyšetřování ázerbájdžánské parlamentní komise uvádí počet 485 obětí).

Válka nakonec vyústila v odtržení karabašské autonomní oblasti od Ázerbájdžánu a k vyhlášení samostatné republiky, která však není mezinárodně uznávána. Tento válečný konflikt, jehož křehké příměří bývá pravidelně narušováno, navíc v arménském prostředí znovu oživil obraz Ázerbájdžánce jako potenciálního spojence Turků – tedy těch, kteří mají na svědomí největší tragédii arménského národa, a sice genocidu, která proběhla na sklonku Osmanské říše v letech 1915–1916 a jíž padlo za oběť více než milion osob.

Více v aktuálním vydání KT.

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Články



Aktuální číslo 44 27. října – 2. listopadu 2020

Zítra zase přijďte, říkají pacienti

Zdravotníci, dobrovolníci a řeholnice spojují v těchto dnech své síly při péči o seniory v pražské Nemocnici sv. Alžběty Na Slupi.

celý článek


Pomohou přátelé a čas

Smutek, pocit opuštění, zoufalství a bezmoci, ale také hněv, lítost, výčitky svědomí nebo úzkost a někdy také touha či úleva. Všechno to se v člověku může začít…

celý článek


Radio Proglas se stěhuje

Už za dva měsíce chce Radio Proglas vysílat z nových prostor v brněnské Olomoucké ulici číslo 7. Potřebné zázemí pro další službu si spolu se svými posluchači a podporovateli…

celý článek


Nový KT ke stažení zdarma vždy od soboty

Vážení čtenáři Katolického týdeníku, po dobu mimořádných vládních opatření, která mají opět omezit šíření nákazy koronavirem, jsme se rozhodli Vám naše/vaše…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay