Spolu s Bohem utvářet svět

Vydání: 2020/36 Poděkování za dar úrody, 1.9.2020, Autor: Pavel Petrašovský

Příloha: Perspektivy 36

Nemáme rádi, když nás někdo napomíná. Jsme přece dospělí lidé, ne malé děti. Aby nás něčí domluvy nevyvedly z míry, to už přece jen vyžaduje jistou dávku sebezáporu. Přesto víme, jak blahodárně na náš duchovní život působí, máme-li po svém boku člověka, který nám občas řekne: „To ano..., to ne...“


Na náš duchovní život blahodárně působí, máme-li po svém boku někoho, který nám občas řekne: „To ano..., to ne...“ Snímek Pixabay

Krátký úryvek nedělního evangelia (Mt 18,15-20) nadhazuje hned tři témata: o napomínání hřešícího bratra, o tom, že co církev sváže a rozváže na zemi, bude respektováno i v nebi, a o Ježíšově přítomnosti ve společenství. Nezbývá nám než respektovat hutnost Matoušova textu a u každého z těch témat se krátce zastavit.

Nedělat z církve sektu

V poznámce o hřešícím bratru zaujme pravděpodobně hrozná věta, že kdo neuposlechne napomenutí, má být pro nás jako pohan a celník. Vytrženou z kontextu ji lze snadno zneužít jako argument pro pokušení udělat z církve (farnosti, společenství...) skupinu dokonalých křesťanů, mezi nimiž nemají co dělat ti, kdo nedosáhnou na nastavenou laťku. Text o hřešícím bratru však v Matoušově evangeliu následuje hned za podobenstvím o ztracené ovci (Mt 18,10-14), chce tedy spíš ukázat, jak konkrétně může vypadat snaha nalézt na horách toho, kdo se ztratil.

Do církve – na rozdíl od sekty – by se měli vměstnat i nedokonalí, hřešící, ti, kteří se rozhodli zatím zůstat jen na půl cesty. Vzpomeňme například na Ježíšovo podobenství o plevelu mezi pšenicí (Mt 13,24-30). Církev má vstoupit do dokonalosti až v Božím království, prozatím bude složena z nás, hříšníků.

Shrňme tedy, že hlavním tématem této části evangelia není návod na to, jak vyhodit nepohodlného člověka z církve, ale naopak: jak získat toho, kdo se od církve odloučil, zase zpátky. A k tomu je třeba velkého taktu a trpělivosti: nejprve promluvit mezi čtyřma očima, až když to nevyjde, přizvat dva svědky, až když to nevyjde, sdělit to církvi, a až když nepomůže ani to, pak teprve se bolestně smířit s tím, že se tento bratr rozhodl odloučit. Za poznámku stojí i to, že vidět druhého jako pohana nebo celníka je hrozné, pokud se díváme očima Starého zákona. Pokud si ale uvědomíme, že Ježíš mluvil s pohany a usedal s celníky za jeden stůl, ukáže se nám možná i tento požadavek v jiné perspektivě.

Spolupracovníci Pravdy

Evangelium pokračuje Pánovým příslibem: „Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi. Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji“ (Mt 18,18-19). Jsou to velmi provokativní slova, protože v každém z nás jsou vzpomínky na to, jak jsme se ve společenství za něco důležitého modlili a ono se to proti vší pravděpodobnosti opravdu stalo. A pak máme zkušenosti přesně opačné: vzpomínky na velmi intenzivní modlitby celé farnosti, které nebyly vyslyšeny. Poselstvím evangelia je tedy zřejmě něco jiného, než nám předat zaručený návod, jak to udělat, aby naše modlitby fungovaly. Bůh nedovolí, aby se pro nás stal jen pomocníkem v domácnosti nebo plničem našich přání.

Na druhou stranu nás však Bůh podle evangelia bere velmi vážně. Naším úkolem je rozhodovat, co svážeme a rozvážeme – a v nebi to něco znamená. Benedikt XVI. si za své biskupské heslo zvolil slova „Cooperatores Veritatis“ – spolupracovníci Pravdy. Pro Boha nejsme jen mravenečky pohybujícími se po světě, který on moudře řídí. Naším úkolem není nic menšího, než být spolupracovníky Božími, spolu s Bohem utvářet svět, ptát se, jaký by měl být a co bychom pro to mohli udělat my. A co my svážeme a rozvážeme, chce Bůh respektovat.

Kde jsou dva nebo tři

Ježíš dodává: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20). Občas jsem touto větou začínal mši svatou, na které jsme se sešli ve třech, ostatním se nechtělo nebo neměli čas. Mnohé kostely v pohraničí zejí prázdnotou a Pán je přítomen uprostřed pěti posledních lidí sesbíraných z celého městečka, lidí, kteří by se nikdy nedali dohromady na základě vzájemných sympatií nebo společných zájmů. Důvodem, proč patřit do společenství, v němž se sympatičtí a nesympatičtí lidé dělí tak půl na půl, je Pán přítomný uprostřed. Místo, kde je přítomen, nejsou dva nebo tři nejdokonalejší lidé z farnosti, ale prostě dva nebo tři hříšníci shromáždění v jeho jménu. V eucharistii jej hledáme v tom, co vypadá jako kousek obyčejného chleba, v církvi pak v tom, co vypadá jako obyčejné, ne moc inspirativní společenství. Přesně tady je přítomen.

P. PAVEL PETRAŠOVSKÝ. Autor je administrátorem farnosti u katedrály sv. Bartoloměje v Plzni

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 38 15. – 21. září 2020

Lesná se raduje z nového chrámu

Džbánek piva, koloběžka i miska horkého guláše jsou vyobrazeny vedle tradičních křesťanských symbolů na fasádě nového kostela v Brně na Lesné. Mají připomínat,…

celý článek


Světlo pro naši cestu životem

Asi každý máme tu knihu doma. Někteří na předním místě v knihovně, v pěkném provedení, jako novou. Jiným leží na dosah ruky nebo na nočním stolku už pěkně ohmataná.…

celý článek


Povzbudivé čtení na celý rok

Na knihkupecké pulty přichází nový Cyrilometodějský kalendář (CMK) na rok 2021. Co v něm naleznete, přibližuje jeho hlavní editor JAN PAULAS.

celý článek


Hledat Boží přítomnost ve světě

Biskup VÁCLAV MALÝ oslaví týden před svátkem sv. Václava své sedmdesáté narozeniny. Ačkoliv říká, že je slaví nerad, připomínáme je rozhovorem, v němž se ohlíží…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay