Vydání: 2016/11 Tečka za nápravou majetkových křivd, 8.3.2016, Autor: Alena Scheinostová

Kostel v Letařovicích, barokní sloup u Českého Dubu, roubená hospoda v Trávníčku – to jsou místa, která si vzal do péče „okrašlovací a kulturní“ spolek Dubáci, jejž Havelka spoluzaložil. „Českodubsko – kraj Karoliny Světlé – je hodně specifický kraj, někdejší český ostrov uprostřed německého moře. Venkovské rody tu zůstaly ve svých domovech a dál si je uzpůsobovaly podle svých potřeb, takže se tu nezachovalo tolik roubenek jako v někdejších německých vsích okolo. Ledacos je tu rozbité, zanedbané,“ vypráví mi Jan Havelka se zápalem. Nadšenec do regionální historie se na Českodubsko dostal poprvé s kamarády z gymnázia před deseti lety a kraj jej „vzal za srdce“. Prochodil krajinu, hovoří s pamětníky, shromažďuje staré fotografie i dokumenty, dovede do nejživějších detailů vyprávět o minulosti chalup, rodů i farnosti. „Načerpal jsem tu tolik, že teď cítím potřebu tomu kraji něco vrátit,“ podotýká student Katolické teologické fakulty.
Dubáci jako spolek mladých „Pražáků“, místních sympatizantů a dalších příznivců od prvních improvizovaných rekonstrukcí božích muk rozvinuli svou činnost k nejrůznějším sousedským setkáváním, kulturním akcím či opravám. Každoročním vrcholem je „podještědský festival“ s názvem Pouť mezi dvěma Jány. Na konci května se letos už při pátém ročníku setkají s Dubáky místní farníci, lidé z okolí i turisté, aby při obnovené barokní pouti do Letařovic oslavili svátek Božího těla.
Putování jako za baroka
„Inspiroval mě můj vyučující doktor Miloš Sládek, který pořádá barokní pouti do Hájku u Prahy,“ vysvětluje Jan Havelka. „Zpočátku jsme putovali z Dubu po nové turistické stezce, kterou jsme nechali přeložit, aby nevedla po silnici. Navázali jsme spolupráci s Michaelem Pospíšilem, vedoucím souboru staré hudby Ritornello, který s kolegy pouť hudebně doprovází, vybírá skladby a sestavuje k té příležitosti vlastní zpěvníček dobových písní. Nechali jsme vyrobit také repliky původních poutních korouhví,“ popisuje Jan Havelka. Na kazetovém stropě kostela se dochovalo vyobrazení letařovické pouti z roku 1722, jež posloužilo jako vzor. Autentickou podobu přesně opakovat nelze a pro Dubáky to ani není cílem, přesto se však z původní tradice snaží co nejvěrněji vycházet. Poslední pouti už proto nevyrážejí z Českého Dubu, ale procesí obchází letařovický kostel, kolem něhož jsou postaveny čtyři ozdobené oltáře. „Podle pamětníků to právě takto fungovalo ještě začátkem padesátých let. Jejich vzpomínky nám pomohly pouť zrekonstruovat,“ podotýká Jan Havelka.
Díky upřímnému nasazení a poctivému zájmu Dubáků a intenzivní spolupráci s místními spolek se svými aktivitami nenaráží. „Velmi nám fandí i českodubský pan farář Miroslav Maňásek, který se stará i o letařovický kostel. Ještě nás nikdy s ničím nevyhodil. Při pouti vede procesí a i jinak se v ní hodně angažuje. A lidé z kostela mě také roky dobře znají,“ směje se Jan Havelka. Mezi zdejšími farníky v Českém Dubu ostatně nedávno přijal křest. Letařovice mají i původní pouť k patronu kostela sv. Jakubovi. Nekonkurují si? „Ze začátku se tento postoj samozřejmě objevil, ale místní lidé vzápětí viděli, že je každá z nich úplně jiná, a rádi se scházejí na obou,“ tvrdí student.
Z kostela do hospody
Výtěžek z doprovodných akcí, ale i z dalších událostí, jako jsou podzimní koncerty při svíčkách v letařovickém kostele nebo přednášky, putuje na opravy kostela. Ten už tak začíná zářit obnovenou krásou, jak jinak než podle původní úpravy. Na světštější vyžití se pak dostane například při masopustech v sousedním Trávníčku, kde Dubáci spolupracují s místními hasiči. Místo zábavy v sále obchází kostýmní průvod s muzikou sousedy. „Než jsme začali, staral jsem se, zda vůbec dorazí někdo z místních. Nakonec nás ale mile překvapili dokonce mísou domácích koblih,“ těší Jana Havelku.
Chuť oživovat, sdružovat se a podnikat staré věci nově jej přivedla až k tomu, že se v Trávníčku pustil do rekonstrukce historického hostince Pod Lipami. Na čtyřsetletou tradici navazuje po desetiletích útlumu sousedskými posezeními s historickým výkladem, dobovými kostýmy, hudbou, tancem. Postupně se zchátralá a zanedbaná roubenka převléká do nového. I trámy, jež se musí vyměnit, nechává Havelka otesat do původních rozměrů. A sem se chce také po studiích z Prahy přestěhovat.
„Líbilo by se mi mít zde malou expozici z fotografií a předmětů místní historie, které sbírám. Počítám s malým pohostinským provozem,“ plánuje Jan Havelka. Do sálu chce po rekonstrukci vrátit některé původní předměty, jež v domě našel – rodinné portréty, rakouskou deskovou hru „Zlobivý Tomášek“. Kdo dnes ví, jak se hrála? Za „hostinského Antonína Berana“ se zatím jen převléká. Proč by se ale Dubákům neměl jejich plán podařit? Dobrá hospoda stejně jako funkční kostel ke spokojené obci patří. Dnes jako v době baroka.