Splněný sen Jiřího Menzela
Vydání: 2007/4 Jak skoncovat s nikotinem, 22.1.2007, Autor: Jaroslav Someš
Snahy o vznik filmové adaptace Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále by samy mohly být námětem na samostatný film. Byl by to příběh plný nejasností a sporů, ba nechyběly by v něm dokonce ani „akční scény“ – fyzické napadání. Situace se vyřešila teprve nedávno a režiséru Jiřímu Menzelovi se konečně podařilo uskutečnit dávný záměr dát slavnému literárnímu dílu filmovou podobu.Hrabal je pro Menzela erbovním autorem. Obsluhoval jsem anglického krále je jejich šestým setkáním (z předchozích připomeňme alespoň oscarové Ostře sledované vlaky, trezorové Skřivánky na niti anebo idylické Postřižiny). Menzel k Hrabalovi vždy přistupuje s úctou, ale ne s nemístnou pietou. Dokáže propojit jeho vypravěčskou originalitu s vlastní vyhraněnou filmařskou poetikou. Nikdy mu nejde o pouhý ilustrativní přepis. I ve své nejnovější hrabalovské adaptaci využil jako režisér a scénárista v jedné osobě práva upravit si román „k obrazu svému“. Je to dobře – na snaze o co nejdůslednější věrnost ztroskotala leckterá divadelní adaptace tohoto díla. Celá řada osob, motivů i jednotlivých situací musela vzhledem k rozsahu filmu zákonitě odpadnout. Nenajdeme tu např. ani průběžně románem procházející postavu Zdeňka, ani Janova a Lízina syna Siegfrieda, Janovo zatčení gestapem, partu ze šumavské hospody apod. Naopak jiné figury a dějové linie jsou výborně dotaženy. Všimněme si např. rozvedení postavy pana Waldena (Marián Labuda), která ve finále dostává až jakousi snovou úlohu, anebo dobových proměn jednoho z dějišť, hotelu Tichota.
Jako v pohledu do zrcadla
Stejně jako román má i filmový přepis formu hrdinových vzpomínek. Ve filmu jsou však promíchány s dějem ze závěru románu, kdy zestárlý Jan Dítě, propuštěný z komunistického vězení, žije jako cestář na šumavské samotě. Život se mu v ohlédnutí jeví, „jako by se stal někomu jinému“, jak píše Hrabal. Menzel dokonce mluví o schopnosti „podívat se na sebe jako na cizího člověka“. Proto často k přechodu mezi rámcovým dějem a retrospektivami využívá pohledů do zrcadla. Dvojpolohovost podtrhuje také herecké obsazení hlavního hrdiny – v rámcových scénách hraje Jana střídmě, a přitom navýsost přesvědčivě Oldřich Kaiser, v retrospektivách mladý bulharský Ivan Barnev. Barnev, herec s kaiserovskýma očima, výborně postihuje Janovy problematické mravní rysy. Tak výborně, až se zdá nepravděpodobné, že Barnevův a Kaiserův Jan je jedna a tatáž osoba. Jako by to byl z hlediska vyprávění šumavského cestáře opravdu „cizí člověk“. (Možná se mohl ve scénáři najít širší prostor pro líčení vězeňských let, kdy došlo k Janovu zmoudření).
Menzel přesně v hrabalovském duchu střídá stylové polohy svého vyprávění. Scénami z maloměstského hotýlku připomene ovzduší Postřižin, vychutná si rituály obsluhy v secesním prostředí hotelu Paříž, přípravu recepce pro habešského císaře pojme s groteskní nadsázkou, komickou trapnost Janovy árijské prověrky zmrazí prostřihy na popravu jeho vrstevníků atd. Působivost Menzelova vyprávění podtrhuje kamera Jaromíra Šofra (všimněme si např. změny barevné atmosféry hotelové jídelny po příchodu německé okupace!). Výrazná je také hudební spolupráce Aleše Březiny, a to jak autorská, tak pokud jde o výběr dobových skladeb.
Sdílet článek na:
Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články
