Vydání: 2007/3 Co poslouchají mladí křesťané, 16.1.2007

Příloha: Perspektivy

Tak je nadepsáno sedmisetstránkové dílo našeho předního hispanisty a známého překladatele klasické španělské literatury Josefa Forbelského. V loňském roce ho vydalo nakladatelství Vyšehrad v edici Historica. Název vystihuje (jen s časově poněkud nadsazeným rozpětím) autorovu koncepci a nabízí i postup, jak sdělit čtenáři, co může od tematicky lákavé a rozsahem impozantní publikace očekávat. Nejsem historik, nedovedu tedy posoudit odborný přínos díla pro období, které bylo už tolikrát zpracováno z různých pohledů a v různé šíři záběru. I jako neznalce mě však vždy zajímají pokusy o vznik velkých státních celků v Evropě, jíž křesťanství kdysi poskytlo výhodu společného duchovního pouta. Po této stránce je už samotný titul příslibem přitažlivého čtení. Ale přidržím se témat, jak jsou v názvu vymezena, byť v obráceném pořadí.
Čechy, které jsou dynasticko-politickými zájmy nedávno intronizovaných Habsburků vtahovány do velké evropské hry o centralizovanou moc nad křesťanskými národy, zůstávají zatím nábožensky rozštěpené, převážně kališnické, v církevní správě zjitřované nekonečnými sváry, nejednou spíš organizačními než věroučnými. Zprvu jsou také víc zákulisím dramatu než jeho dějištěm, časem, zejména když se na Hradčanech usídlí císařský dvůr, splétají se v pražských kulisách diplomatické projekty nemalého dosahu. Pozoruhodní cizinci tu vystupují ve významných rolích politického, duchovního, vědeckého i uměleckého života. S počátkem třicetileté války začínají Čechy (tj. země Koruny české) vystupovat v knize už velmi „personifikovaně“, jmény stovek měst a obcí, kam dočasně umístil svůj štáb některý z velitelů (tehdy spíš válečných podnikatelů), kde došlo k bitvě nebo kudy se přesunovala vojska. Valná část těchto lokalit byla navíc postižena obávaným, mnohdy drastickým a opakovaným vymáháním válečných kontribucí.
Říše, v titulu knihy jakoby symbolicky zasazená doprostřed, evokuje především středověkou představu císaře Karla IV.: nikoli světská moc, ale společná víra má spojit národy vyznávající Krista v jedinou říši v čele s panovníkem, jehož autorita zjednává spravedlnost a mír. Jenže během dvou dalších století se taková až dantovsky vzepjatá idea podstatně proměnila. Za vlády dalšího Karla, tentokrát Habsburského, jako španělského krále Prvního, v císařském nástupnictví po Karlu Velikém už Pátého, zbylo ze spirituální koncepce asi jen přesvědčení o nezbytí univerzální monarchie a jediné církve. Mocenské síly jsou rozvrženy jinak, a hlavně zasáhly do evropských osudů dvě světodějné události. Habsburský rod získal ke svému středoevropskému postavení vládu nad nedávno sjednoceným Španělskem, k němuž teď patří nejen zámořské državy, ale i nizozemské provincie, a také ovšem Sardinie, Sicílie, Neapolsko a Milánsko, a navíc území při cestě spojující kraje opanované na jihu Evropy se severními.
Tato veledůležitá trasa podél hranic stále znepřátelené Francie je zároveň z východu ohrožována průběhem a následky oné druhé převratné události: Lutherovou reformací, která vzplanula v německých zemích v první čtvrti 16. století. Na čas oživila i ochablý český utrakvismus, avšak většinu Německa a všechny severské země brzy zachvátila úplně. Náboženské antagonismy byly v bezpočtu střetů jen zřídka řešeny jinak než ozbrojenou mocí. Říkalo se už o Karlu V., trvale tísněném Francií, protestanty, nevůlí papežské moci a Turky, že neprožil dne, aby na některém místě Evropy neprobíhaly válečné akce, v nichž nebyl angažován. Císařskou korunu a s ní i vládu nad římskoněmeckou říší, tedy i nad Čechami, přenechal sice bratru Ferdinandovi I. a jeho dědicům z rakouské větve Habsburků, ale ani po jeho smrti se Španělsko (odmítající se mj. zříci povstaleckého Nizozemí) nemohlo stáhnout z konfliktů, jejichž útrapy v předehře k válce, která nakonec trvala třicet let, nesla hlavně střední Evropa.
Tuto španělskou účast v našem prostoru se tedy předsevzal doložit a rozkrýt hispanista Forbelský, a proto se dokonce v čele názvu jeho díla ocitli v Čechách tou dobou působící Španělé, které sem přivedla vojenská, diplomatická, řádová či rádcovská služba anebo obchodní interes. Osudy generála Baltazara de Marradas (tak zní podtitul knihy) zaujaly autora nejvíc, nepochybně pro šlechticovu dobově příznačnou kondotiérskou dráhu, pozdější vysoké velitelské funkce, pro jeho dobrodružnou, vznětlivou a na čest španělsky nedůtklivou povahu, a určitě i pro jeho klíčové postavení v přípravě atentátu na Valdštejna. Ačkoli Marradasův příběh měl být osou vyprávění, archivně nepokrytá období donutila autora, aby svého hrdinu někdy i nadlouho pouštěl z očí. Čtenář je za to však v závěru odměněn vskutku vzrušujícím a detailním, téměř po hodinách sledovaným sběhem událostí, jejichž nitky se spřádaly v Marradasově jihočeském sídle. – Portréty a činy jiných Španělů, u nás jen dočasně působících, se autor snaží profilovat a ilustrovat četnými citacemi z jejich diplomatických relací, memorand a úřední i soukromé korespondence. Čteme je s požitkem, zejména zásluhou překladů brilantně vyvažujících péči o srozumitelnost se snahou ponechat textu příznačné rysy dobového jazyka a stylu. Ty hojně a účinně uplatněné úryvky jen dotvrzují, co je zjevné z celého díla: předcházela mu léta pečlivého studia nepřeberné literatury a časem nešetřící pátrání v archivech. Čtenář tak může mít dojem, že odraz toho, co se u nás dělo, zahlédá ve španělském zrcadle, v němž střední Evropa stojí před horizontem světovládné velmoci a jejích zájmů. I v tom se ovšem J. Forbelský striktně drží vymezeného tématu: nesliboval – vzhledem k rozsahu knihy – celkový pohled na osudy Španělska té doby, ale příběhy a leckdy i osobní svědectví některých jeho rodáků, pokud zasáhli do našich či říšských dějin. Proto není v titulu „Španělsko“, ale „Španělé“.

  

Autor se bezesporu správně rozhodl vstoupit do zahlcujícího proudu dějů jen řadou záběrů, a co z nich vytěžil, předvést v pětasedmdesáti důmyslně koncipovaných kapitolách. Jejich jádrem bývá zpravidla klíčová nebo příznačná událost, postava, akce, místo či území. S pozorností stále orientovanou na španělskou účast bývají v takových výsečích zaznamenány plány, průběhy operací, místa a okolnosti někdy až tak podrobně, že se čtenář ztrácí v množství jmen a názvů, časových údajů, počtech a přesunech vojsk. Forbelský dovede přirozeně, volně a plynule vyprávět; čte se příjemně a jeho sloh působí věcně, místy až distancovaně. Jakoby neutrální poloha textu ovšem nezapře, že autor sice nedeklarovaně, ale pevně stojí na straně katolické (dvorské, španělské), jak je ostatně dáno volbou tématu a zásadním přístupem k němu. Přiznám se však, že neoblomný odstup splývá v mém pocitu málem s lhostejností ve chvílích, které pro nás přece jen mají osudový význam (české povstání, bělohorská bitva, staroměstská exekuce, konfiskace, rekatolizace, emigrace tolika jinověrců a účastníků spiknutí...) a o nichž i Jaroslav Goll, historik tolikrát nařčený z objektivismu, mínil, že nikdo, ať je jakékoli víry nebo přesvědčení, „nemůže se spokojit pouhým vysvětlením, jak ty věci přišly“.

  

Obecnějších úvah, natož úsudků, se vůbec autor důsledně zdržuje. Bylo by tedy nemístné reklamovat na něm zpracování témat, která asi z dobrých důvodů do rozvrhu díla nepojal. Těžko však nezapochybovat, zda taková rezervovanost, byť v jistém smyslu sympatická, nezúžila a trochu i nezploštila pohled na věroučně rozpolcenou Evropu, v níž se právě nebývale a tak dramaticky proměňovaly představy o světě a člověku v něm. Nemluvě o důsledcích kolonizace Ameriky a dalšího zámoří, rozpadu klasické metafyziky, nástupu jezuitů, tridentském koncilu a jeho výzvě k tažení proti reformaci... Tím větší nároky se ovšem kladou na čtenáře. Nečeká se od něho méně, než že si bude za pečlivou a v mnohém patrně objevnou faktografií sám domýšlet zvrstvené a prudce pulzující pozadí událostí, jež doslova hýbaly dobou (a jimž text často věnuje pouhou zmínku). Nepodstoupí-li takovou námahu, odnese si z četby asi dojem, že dějiny sotva něčím převyšují nekonečný sled krvavých tahanic o moc a majetek, při nichž nesmyslně hynou vinní i nevinní. Anebo je taková vskutku celá pravda?
Karel Kraus
Josef FORBELSKÝ: Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století. Vyšehrad, Praha 2006