Současné umění a chrámové postní impulzy
Vydání: 2023/10 Deset let s Františkem, 7.3.2023
V postní době je v některých kostelech zvykem chrámový prostor obohatit o umělecké dílo nebo jiný objekt či instalaci, které mají vést k postní meditaci.
Modlitby – umělecké dílo pro dobu postní v olomouckém kostele Panny Marie Sněžné. V centru této tzv. postní intervence stojí slovo, respektive sepsané vybrané modlitby, z nichž kreslířka a textilní výtvarnice Dagmar Havlíčková vytvořila své obrazy. Snímek Ondřej Soukup / Člověk a Víra
Na celou postní dobu, tedy až do Velkého pátku, se stal součástí pražského kostela Nejsvětějšího Salvátora objekt Soustředění současného umělce Jana Kováříka. Snímek Petr Neubert
Od Popeleční středy je tak například v kostele sv. Benedikta na pražských Hradčanech (Fortna) umístěný velký oválný stůl a kolem něj židle. Lze k němu usednout, spatřit svou tvář v několika zrcadlech a inspirovat se kratičkými texty postních impulzů o místě člověka na Zemi, nouzi, dluzích vůči druhým lidem či moci a bezmoci. Na chrámové zdi pak visí pruhy tapet, na které může návštěvník kostela napsat, co si on sám ponese čtyřicet dní „srdcem, myslí a silou“.
Slovo u Panny Marie Sněžné
V centru postní intervence v olomouckém kostele Panny Marie Sněžné nestojí obraz, ale slovo. Stovky a tisíci slov kreslířka a textilní výtvarnice Dagmar Havlíčková píše den co den svou modlitbu. A nejčastěji je to jediná věta modlitby převzaté z východní tradice: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným. „Občas píšu i Zdrávas, Otče náš nebo třeba žalmy,“ popisuje Havlíčková.
Modlitbě s perem a tuší se věnuje už téměř dvacet let. Denně sedá k papíru a píše věty modliteb, umisťuje je v řadách a sloupcích, vrství je a překrývá a tak dává vzniknout ornamentům a obrazcům. Na jedné kresbě prý pracuje desítky hodin, ba i celé měsíce. „Používám tři jazyky – církevní slovanštinu, řečtinu a češtinu. Každý má jinou grafickou podobu,“ popisuje autorka. Ačkoliv má za sebou již několik výstav, umístění kreseb v kostele si cení. „Jednak proto, že do tohoto prostoru tyto modlitby nejvíc patří. A také proto, že tady nevisí na zdi, ale jsou položené na zemi mezi lavicemi. Aby si je člověk mohl prohlédnout, musí se před oltářem sklonit,“ dodává.
Salvátorské Soustředění
Po třech pandemických letech se vrací umělecké intervence také do chrámu pražské akademické farnosti u Nejsvětějšího Salvátora. Kurátoři Klára Jirsová a Norbert Schmidt přizvali ke spolupráci sochaře Jana Kováříka. Bělostný objekt umístěný do presbytáře má šest metrů v průměru (viz snímek). „Tvoří jej přes dva a půl tisíce částí, celkem 29 různých typů kuželovitých, kapkovitých segmentů, které jsou skládané do kruhu od nejnižších na kraji až po nejvyšší ve středu,“ popisuje instalaci architekt Norbert Schmidt. Jak říká, dílo má mnoho vrstev a v návštěvnících chrámu rozeznívá i to, s čím oni do kostela přicházejí.
„Ztlumili jsme světlo osvětlující hlavní oltářní obraz a celkově ztišili atmosféru kostela. Kovářík svým dílem soustřeďuje naši pozornost právě do těžiště starého presbytáře,“ vyzdvihuje Norbert Schmidt a vysvětluje: „Umělecké intervence jsou konfrontací a inovací v našem starém kostelním prostoru. Přinášejí do něho dnešek. Rozeznívají staré obsahy, aktivují staré obrazy. Přivádí nás k setkání, dialogu, novým náhledům i k sobě samým. Dočasné dynamické intervence jsou jednou z pojistek, že se z našeho kostela nestane muzeum. Církev potřebuje současné umění, jak říkal Jan Pavel II., minimálně proto, aby věděla, co je v dnešním člověku,“ uzavírá architekt Schmidt.
Sochař Jan Kovářík vstoupil do širšího povědomí pražským památníkem Marie Terezie. Během postní doby doplní salvátorské Soustředění v blízkém dominikánském klášteře (v platformě Dominikánská 8) jeho dílo s názvem Rozpínání. S uměním Jana Kováříka je možné se seznámit až do 6. dubna také v galerii Kvalitář na pražském Senovážném náměstí.
(mach, gra)
Sekce: Články, Domácí, Zpravodajství
