Vydání: 2008/13 Jsem starý, nemůžu najít práci, 25.3.2008, Autor: Karolína Peroutková

Za mládí Boženy Němcové byla babička ctěnou a vyhledávanou osobou. Poskytovala excelentní PR servis – službu, kterou dovedně využívá až dnešní doba. Právě ta, která současně na kvality starších lidí často zapomíná. Nejen nad tématem špatného uplatnění starších lidí na trhu práce hovoříme s psychologem Slavomilem Hubálkem.

Hodnocením uchazečů o zaměstnání se zabýváte denně. Můžete ze své praxe potvrdit časté zkušenosti některých starších lidí – že jsou kvůli věku diskriminováni?
Ano, ale to je obecnější problém diskriminace jako takové, tedy nezralosti naší společnosti. Pracovní trh dnes považuje za nejvíce aktraktivní uchazeče s co nejvyšší kvalifikací a současně nejmladším věkem, což je nesplnitelný paradox. Zároveň – kromě nezralých předsudků vůči starším lidem – existuje v naší společnosti i spousta zaujatosti vůči ženám, cizincům a tak dále. Je potřeba proti těmto věcem bojovat, i když je to dost často úporný a neúspěšný svár. Někdy to ale jde, podařil se mi třeba majstrštyk: v rámci výběrových řízení naše firma prosadila do ředitelské funkce 60letého manažera.

Co se týče zralosti naší společnosti, jakou roli v ní hraje člověk vytvořený reklamou – mladý, výkonný, s obličejem bez vrásek, vlasy bez šedin a s plným počtem zubů?
To je celý komplex otázek spjatý s tím, že tradičně bylo stáří ve společnosti vnímáno jinak. Staří lidé se také jinak chovali – kdyby před sto lety běžel někdo po schodech tak jako já dnes v šedesáti, okolí by ho považovalo za blázna – k takovému věku patřila přece hůlčička do ruky a důstojný krok. I módou, slovníkem se dnes jakoby stírá rozdíl mezi generacemi.
V podstatě všude se setkáváme s referencí lidí kolem 25 let (jakožto optimální věkové kategorie), jak na prezentaci názorů, reklamu, tak i na sáhodlouhé politologické nebo filozofické rozbory situací ve společnosti. Tento jev ale naštěstí trochu ustupuje, i když se naše firma často setkává s tím, že doporučí výběrové komisi nejlepšího kandidáta (na základě jeho psychologického rozboru, kdy nás vůbec nezajímá věk, vzhled a pohlaví), ta se ale nakonec rozhodne jinak – vybere toho, kdo „vypadá nejlépe“.
Potkáváme se s mnoha lidmi, kteří jsou z našeho pohledu nesmírně schopní a jednoznačně vynikající, přesto si stěžují, že nemohou najít práci kvůli věku. Ale zůstává otázkou, zda tomu tak skutečně je.

Rozumím. V jakém poměru je problém zaměstnavatelů přijímat starší zaměstnance oproti časté neochotě mnoha starších lidí přizpůsobit se tempu doby?
Podle mého soudu tak půl na půl. Mnoho lidí si stěžuje, ale z našeho rozhovoru nakonec vyplyne, že kupříkladu odmítají pracovat na PC. Je třeba si uvědomit, že se pohybujeme ve světě, který je velmi konkurenční, a dobrá znalost jednoho světového jazyka, perfektní práce na PC a například schopnost řídit auto je považováno za samozřejmost.
Řada mých vrstevníků se mě snaží přesvědčit, že neumí cizí jazyky jen proto, že v mládí neměli příležitost – takové vysvětlení ale striktně odmítám, byli jsme na tom tehdy všichni stejně, záleželo na každém. Nezaměstnanost je dnes tak nízká, že když se někdo opravdu rozhodne pracovat (zkusí štěstí třeba v obchodním domě), příležitost dostane vždycky.

To ale nebude třeba ta činnost, o které si dotyčný myslí, že odpovídá jeho odborným schopnostem. Je lepší vzít takovou práci, nebo má hledat dál?
V první řadě musí starší člověk hned na začátku přijmout fakt, že práci bude hledat déle než ostatní. Současně by měl mít na mysli, že není ponižující práce – i v tom smyslu, že méně kvalifikovaná práce je lepší než zahálka.

Jak moc může člověka změnit pocit, že mu ujel vlak?
Ze zahálky a stěžování si se může stát životní styl. Lidé, kteří kolem dvou let nepracují, se pak velmi špatně začleňují zpět do pracovního procesu. Existuje celá řada studií, které potvrzují, že dvouletá nezaměstnanost může člověka trvale pracovně invalidizovat. Snadno pak podléhá zahálce, má ale i poškozenou celou řadu praktických návyků, například ranní vstávání.

Což se jistě hodně odráží v praktickém životě doma, v soužití s členy domácnosti. Dřív možná také více platilo, že člověk mohl být ve své práci v podstatě pasivní – nemusel myslet dopředu, nastoupil do státního podniku, který se o něj staral dlouhá léta.
„V 15 letech jsem nastoupil do ČKD a byl jsem přesvědčený, že odejdu v 65 jako můj otec. Všechno se ale změnilo“ – podobně si stěžuje hodně lidí. Je třeba si uvědomit, že průměrný Američan se stěhuje 17krát za život a mnoho Američanů cestuje do práce více než 100 km denně.

Tradice využívat stát – ať už v dobrém či zlém – se udržela dodnes, řada starších lidí v podstatě pracovat ani nechce, protože pobírat neprávem získaný invalidní důchod je mnohem snazší.
Ano, je spousta lidí, zejména na některých vesnicích, kteří snad nikdy v životě nepracovali. Ne že by byli líní – mají hospodářství, od rána do večera dřou na zahrádkách, ale pracují čistě pro sebe, důchod berou jen jako přilepšení. Oblbovat stát byla za socialismu skutečně tradice a mnoho lidí v tom pokračuje dodnes, vznikají dokonce i nové možnosti – někteří lidé například zneužívají příspěvek na ošetřování staršího příbuzného, takzvané opatrovné.

Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Co pozitivního byste našel na kolotoči neúspěšných pracovních pohovorů?
Je to sociální trénink a trochu i divadlo – lidé se seznámí s celou řadou nových situací, mají možnost sledovat sami sebe, učit se být lepší a lepší. Tady skutečně platí, že kdo hledá, najde – záleží jen na aktivitě každého. Neznám nikoho, kdo by se skutečně snažil a práci nakonec nenašel.