Vydání: 2011/20 Jaroslav Šlezinger, 10.5.2011, Autor: Jan Paulas

Jednoho dne v roce 1949 měli řeholníci v minoritském klášteře v ulici Matky Boží v Jihlavě neobvyklou návštěvu. Byl to místní sochař Jaroslav Šlezinger a přišel s prosbou o úkryt. Nikoliv pro sebe, nýbrž pro svou sochu sv. Václava. Sochař už tušil, že jeho dny jsou sečteny, a nechtěl, aby český patron padl do rukou „pracujícího lidu“.

Sochaře pak přišli zatknout 7. září 1949. „Den předtím se vrátil s rodinou z dovolené a doháněl zameškanou práci na zahradě. Unavený dorazil navečer domů. Lehl si, aby si odpočinul, než manželka připraví večeři, a hrál si se synkem. Malý Petr měl zanedlouho oslavit páté narozeniny,” popisuje okamžiky před zatčením Marie Bohuňovská ve své knize Zaváté šlépěje. Tuhle rodinnou idylu přerušily rány na dveře a pak do bytu vtrhli tři muži. Sochaře nenachali ani obléknout, bosého ho vyvlekli do auta a odvezli pryč. Ve stejné době estébáci řádili v jeho ateliéru – rozbíjeli sochy a zbylé odváželi. Dva následující týdny jeho manželka pátrala, co se s jejím mužem stalo. Sama byla v zoufalé situaci. Dostala okamžitou výpověď z bytu, bylo jí obstaveno bankovní konto a zabaveno auto. Svého manžela viděla až později na povolené návštěvě v jihlavské věznici, když se připravoval známý proces „Tuček, Veselý, Rod a spol.“ Byl zbitý a prošedivělý. Čím se tento sochař komunistům tak znelíbil?

Všímavý pan ředitel

Třídní původ měl Jaroslav Šlezinger v pořádku – pocházel totiž z velmi chudých poměrů. Narodil se 29. dubna 1911 v Jemnici dělníkovi Adolfu Šlezingerovi a jeho ženě Kateřině. Otec musel za první světové války narukovat a už se nevrátil. Matka, aby uživila malého synka, posluhovala u sedláků nebo prala prádlo v bohatších rodinách. Stačila přitom ještě vést svého syna k víře. „Žádný den nevynechali společnou modlitbu, každý církevní svátek poctivě světili. V dětství Jarek také ministroval v jemnickém kostele,” popisuje Marie Bohuňovská. A dodává, že jeho spolužáci ze školy zase vzpomínají, že byl nejlepším žákem ve třídě, nikdy se nepral, měl nejlepší výkresy, ale málokdy svačinu. Jelikož na studie doma nebyly peníze, vyučil se Jarek tesařem. Už tehdy jako samouk vytvořil svůj první pomník na návsi v Chotěbudicích – věnoval ho obětem první světové války – a dodnes tam stojí. Jeho výtvarného talentu si všiml už na obecné škole ředitel Karel Gartner. Tehdy ho zval k sobě domů a na zahradě mu dovolil vytvářet různá zátiší s jezírkem. Jarek tam chodil rád, protože navrch dostal i svačinu. Byl to právě tento ředitel, který nakonec nadanému mladíkovi půjčil peníze na studia sochařství. Šlezinger, který první zakázky dostával už během studií, se postupně vypracoval v uznávaného sochaře s celou řadou realizovaných sochařských prací ve veřejných prostorách. Nejvíce jich vytvořil pro rodnou Jemnici – od hřbitovních soch (jednu z nich, Strážného anděla, věnoval jako poděkování na hrob svého učitele-dobrodince) přes sochu statečného legionáře plukovníka Švece až po sochy sv. Judy Tadeáše a Ukřižovaného Krista pro jemnický kostel.

KRISTUS Z CHLEBA

Ještě před německou okupací se Šlezinger seznamuje se svou budoucí ženou Marií Čížkovou, která pocházela z dobře situované rodiny majitelů hostince, a plánovali svatbu. Šlezinger nastoupil jako profesor na uměleckoprůmyslovou školu v Brně a dostal ubytování v Kounicových kolejích. Mělo jít o dočasné řešení, než si sežene byt, ale málem se mu stalo osudným. Po studentských nepokojích 17. listopadu 1939 přepadli Němci v noci i Kounicovy koleje a Šlezinger s řadou studentů byl odvlečen do koncentračího tábora Oranienburg-Sachsenhausen, kde strávil tři krušné roky. Ale i zde tvořil – z chleba, který si spoluvězni odepřeli, vymodeloval třeba hlavu Krista nebo umírajícího vězně. Vzniklo zde i jeho asi nejznámější sousoší věnované válečným obětem Zaváté šlépěje – dvě ženské postavy srůstající v dolní části v jedinou. Do sousoší zhmotnil své nejdražší vzpomínky, neboť postavám vtiskl tvář své matky a ženy. Když se Šlezinger s podlomeným zdravím (tuberkulózou) vrací v červenci 1942 domů, hned na podzim se žení a novomanželé se stěhují do Jihlavy. S koncem války začíná nejšťastnější období jeho života. V Jihlavě si zařídí ateliér, a dokonce i výrobnu hraček – navrhoval hračky, po jakých v dětství jen toužil. Hračky šly na odbyt a sochař i jako úspěšný umělec stoupal na společenském žebříčku. Přesto podle pamětníků zůstával skromným člověkem, který na jihlavské faře u kostela sv. Jakuba vedl pro děti i dospělé sochařský kroužek. A zanechal tu po sobě na zdi reliéf člověka padlého pod křížem. Že by tušení toho, co ho brzy čekalo? Ještě 12. září 1948 byl váženým jihlavským umělcem. Tehdy totiž ve městě za velké slávy odhalovali jeho sochu T. G. Masaryka. Rubem této slávy už v poúnorovém čase byla logicky msta nových mocipánů. Socha sice před místním gymnáziem vydržela až do roku 1961, kdy ji tajně v noci StB nechala odstranit a rozbít na kousky, ale se sochařem zatočili dřív.

POSLEDNÍ SLOVO ODSOUZENCOVO

V jihlavském procesu s názvem „Veselý, Tuček, Rod a spol.“ se někteří viděli poprvé až před soudem. Probíhal v únoru 1950 a byly v něm vyneseny tři rozsudky smrti, dvě doživotí a 258 let těžkého žaláře. Z této perspektivy vyvázl Jaroslav Šlezinger ještě dobře: dostal „jen“ pětadvacet let těžkého žaláře. Záminkou pro tento vykonstruovaný proces a vysoké tresty byly letáky, které se objevily kolem květnových voleb 1948 a upozorňovaly na pravou povahu komunistického režimu i na jeho gulagy. V jednom z nich nakonec Šlezinger také skončil – a patrně v tom nejhorším u nás. Jeho krycí název „L“ znamenal, že je „likvidační“. Přímo v neblaze proslulé jáchymovské Věži smrti sochař roztloukal uranovou rudu a plnil barely. Brzy onemocní a na následky radioaktivního ozáření 2. srpna 1955 ve vězeňské nemocnici umírá. Už v jihlavské soudní věznici podobně jako v koncentračním táboře Šlezinger svým spoluvězňům potají modeloval křížky s hlavou Krista nebo dárky, které pak oni posílali svým blízkým. Takto se zachránilo nejedno jeho vězeňské dílko (např. chlebový pantoflíček – viz obr. na této straně). Nedlouho před smrtí těžce nemocného sochaře převeleli do Ostrova, aby jeho sochařskou zručnost „využili“ pro věc socialismu. „Ostrovské sousoší lze označit za vrchol cynismu. Mukl – člověk, kterého nezlomil ani koncentrák – byl nátlakem a násilím přinucen vytvořit dílo oslavující režim, který jeho samotného zabíjí,“ napsala výstižně ve své knize Marie Bohuňovská. Toto převelení na lehčí práci mu sice život nezachránilo, ale umožnilo mu mít nakonec poslední slovo. Při práci na budovatelském sousoší tajně modeloval 14 drobných reliéfů Křížové cesty. Tyto reliéfy o velikosti pohlednice navíc doprovodil i vlastními meditacemi, v nichž své vězeňské utrpení vkládá do utrpení Kristova.