Král Zikmund na Kostnickém koncilu. Z Richenthalovy kroniky. Repro KT

 

Jen papež Jan XXIII. (později sesazený) se dostavil s doprovodem 1 600 osob. Ale přítomno bylo i 18 tisíc duchovních, tři patriarchové, 29 kardinálů, 33 arcibiskupů, 150 biskupů, 300 doktorů teologie a ještě více světských knížat v čele s králem římským – Zikmundem Lucemburským. Ten dorazil na koncil s průvodem čítajícím ne méně než 1 000 koní! Zkrátka Kostnický koncil znamenal evropskou událost prvého řádu.

 

A tomuto velkolepému zámku odpovídalo i podzámčí. Každý biskup, každý kníže, každý velmož měl své služebnictvo, které tolik nezajímalo jednání koncilu – tím méně Husova kauza – jako zábava, jež na této neobvyklé zahraniční „služebce“ dokáže ukrátit dlouhou chvíli. Ať už v případě sebevědomých Francouzů, bodrých Italů či horkokrevných Španělů teklo víno proudem, v kostky se hrálo o sto šest a muzika se nezastavila. Hráčů na píšťalu a jiných hudebníků bylo údajně 1 700, což je počet ztěží představitelný, nicméně prostitutek čili nevěstek tu mělo být ještě mnohem víc. Ostatně „pobožní Švábové si stěžovali, že za sto let se nezbaví město hříchů, které v něm koncil napáše“, jak uvádí ve své dnes již klasické husovské monografii Václav Flajšhans.

 

KRÁLOVA INICIATIVA

 

Nebylo jednoduché tento sněm svolat. Vždyť tehdy měla církev nikoli jednoho, nýbrž dokonce tři papeže! „Nemůže být pochyb o tom, že králi Zikmundovi náleží největší zásluha na uskutečnění koncilu v Kostnici, kde bylo překonáno papežské schizma a dosaženo jednoty církve,“ tvrdí ve své ještě nezastaralé monografii o císaři Zikmundovi německý badatel Wilhelm Baum. Církevní hierarchie byla trojpapežstvím římského Řehoře XII., avignonského Benedikta XIII. a pisánského Jana XXIII. ochromena natolik, že nebyla schopna účinně jednat. Iniciativy se tedy chopil v roce 1411 zvolený říšský král Zikmund Lucemburský, syn již zesnulého císaře Karla IV. a bratr českého krále Václava IV.

 

I když Zikmund původně stranil Janu XXIII., ještě před zahájením koncilu rozpoznal, že řešením bude odstoupení všech tří papežů a zvolení jednoho nového. A to bylo nutno vyjednat. Už to, že všichni tři papežové nakonec s koncilem souhlasili, bylo výsledkem Zikmundovy umné diplomatické aktivity. A že nakonec abdikoval též Jan XXIII., i když předtím uprchl a král ho musel bleskovou akcí znovu zajistit, nebylo samo sebou.

 

Když nakonec byl na svátek sv. Martina v roce 1417 papežem zvolen Odo z Colonny (1368–1431) a přijal jméno Martin V., byly to Zikmundovo vítězství i zásluha. Král se ale místo ovací na vlastní adresu před nově zvoleným papežem hned sklonil a vyjádřil mu svou oddanost.

 

ANGLIČANÉ COBY SPOJENCI

 

Takový výsledek vycházel z promyšlené strategie. Formálně bylo zejména zapotřebí „vyšachovat“ Italy, kteří tvořili početně nejsilnější skupinu a podporovali z větší části Jana XXIII. Pokud by se tak nestalo, koncil by uvízl v patové situaci. Po řadě jednání padlo konečně rozhodnutí hlasovat na koncilu podle národů, nikoli jednotlivě, a ty zde představovaly národ německý, italský, francouzský a anglický. Jelikož Angličané byli Zikmundovi – a tím i Němcům – od počátku nakloněni, bylo třeba zlákat pro tento postup už jen Francouze, což se podařilo.

 

DŮSTOJNÝ KONEC VZDOROPAPEŽE

 

Jan XXIII. však neodstoupil rychle a ochotně. Jelikož se vzpíral, bylo zapotřebí dokázat, že je „heretický“, neboť papeže jinak odvolat neš-

lo. A tak v seznamu četných hříchů, jež měly tohoto muže zbavit vlády nad církví, bylo vedle

řady mravních poklesků (jako třeba pirátství) uvedeno popírání posmrtného života a také nedodržování přísahy – pokud se zrovna král Zikmund nenacházel nablízku. Zneuznalý Jan XXIII. se však nakonec s církví smířil. Baldassare Cossa, jak znělo jeho jméno, zemřel 22. prosince 1419 ve Florencii, když jej o něco dříve Martin V. jmenoval děkanem kardinálského sboru.

 

To už byl však Kostnický koncil ukončen. Některá jeho reformní témata nebyla dovedena do konce, ale církev měla aspoň zase jedinou pozemskou hlavu. Husovská hranice – ačkoli koncil nebyl zprvu příliš nakloněn českého reformátora trestat a snažil se mu vyjít vstříc kompromisními formulacemi – na něm přece ulpěla jako něco nepatřičného a zatěžujícího. Každopádně ani římský král Zikmund, ani nový římský biskup Martin V. nerozpoznali plně hloubku krize, v jaké se tehdy církev nacházela, a to prvořadě v Čechách. Později se to ve střední Evropě papeži i králi (císaři) vymstilo. Nejspíš ne zcela spravedlivě.