26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Smyslem mého života je žít pro jiné

24. 5. 2005

|
Tisk
|

Slovenský misionář Peter Krenický už dvanáctým rokem působí na Zakarpatské Ukrajině. V horských vesnicích v okrese Tjačiv obnovil 36 řeckokatolických farností, postavil 17 kostelů a domov pokojného stáří. Spolu s ostravskou Charitou inicioval projekty Adopce na dálku a Adopce seniorů, jež pomáhají zdejším lidem v nouzi.

Vydání: 2005/22 Rozvod, 24.5.2005, Autor: Vojtěch Vlček

     V jednadevadesátém roce přijel za biskupem do Prešova stařičký kněz z Ukrajiny, původem ze Slovenska, prosit o dalšího kněze, nejlépe biritualistu. Já tehdy působil na východním Slovensku, nabídka mě zaujala a o Vánocích jsem se tam vypravil. Místní lidé mě chytli za srdce – především jejich bída a hlad, ale i upřímnost, neznalost a zároveň i zájem o víru. Byli jako ovce bez pastýře, jak se říká v evangeliu. Když se mi podařilo sehnat za sebe zastoupení na Slovensku,  jezdíval jsem na pár dnů na Zakarpatí. Začal jsem občas sloužit mše, třeba i venku, dělal katecheze a věnoval se dětem. Během sedmiměsíčního misijního školení v Glogově jsem se teprve naučil, jak dělat misie, rekolekce či pastoraci věřících. Mým prvním misijním působištěm byly Podbořany u Žatce. Zde jsem v sobě objevil potřebu hledat ztišení, hlubokou modlitbu, a tak jsem pak našel své místo u poustevníků–kamaldulů u Krakova.

     Bylo to úžasně očišťující. Samota, modlitba, pokoj, ticho, práce. Překvapilo mě, kolik toho ve mně bylo neodpuštěného, pouze zapomenutého. To všechno se vynořilo z podvědomí a bylo to potřeba odpustit, očistit a prosit o dar lásky, abych mohl obejmout všechny ty, kteří mě v životě zranili, abych mohl prosit o odpuštění také ty, které jsem zranil já. Každé takové odevzdání bolesti mě přibližovalo k Bohu, k pokoji. U kamaldulů jsme žili každý sám ve svém domečku. Samoty se bojí ten, kdo utíká sám před sebou, před pravdou o sobě, před Bohem. V té době jsem pochopil, že se nemusím bát podívat pravdivě na svůj život, pojmenovat své chyby, hříchy, protože Bůh za nic neodsuzuje, ale o to víc se rozlévá jeho láska a milost v mém životě.

     Bída, ekonomicko-sociální krize, nedostatek benzínu, každý den nám vypínali světlo. Já sám jsem začínal v podnájmu, v malém domečku bez koupelny, bez záchodu, voda se tam nosila z horského pramene, bez auta, bez kola, ale o to jsem měl větší nadšení, a navíc jsem cítil, že lidé jsou rádi, když přicházím do jejich bídy, utrpení a chci žít s nimi a pro ně. Po čtyřicetiletém bolševickém útlaku církve a náboženství jsme společně objevovali sílu modlitby. Naštěstí jsme měli alespoň jeden kostel - v Usť Čorné. Přicházely tam denně stovky lidí. Postupně vznikala společenství věřících i v okolních vesnicích, jenže tam chyběly kostely - buď byly zničeny, nebo předány pravoslavným. Jejich ruiny nám stát začal postupně vracet, ale pravoslavní nám tyto budovy odmítli vydat a nepřistoupili ani na společné užívání. Scházeli jsme se tedy na ulici, u kříže nebo v nějaké chalupě.

 

     Jistě, neměl jsem předsudky. Hned jsem navštívil pravoslavné kněze, ale přijali mě odměřeně, až s nenávistí a přímo mi řekli, že si nepřejí, abychom k nim chodili, protože by mohli mít nepříjemnosti. O dušičkách jsem jim navrhl společnou pobožnost na hřbitově, což razantně odmítli. Nechápal jsem to - místní lidé se mohou scházet na svatbách, pohřbech, v hospodě sedí u stejného stolu, ale modlit se spolu nemohou? Když začali pravoslavní v Usť Čorné stavět kostel, založili jsme pro tento účel sbírku a lidé na ni s ohledem na své možnosti poměrně dost přispěli. Pop mě odmítl, a dostal jsem od něj dokonce vynadáno.

     Než přišly povodně v roce 1998, tak jsme postavili asi pět kostelů. Dále jsme s děckama vytvořili asi padesátičlenný pěvecký sbor, často jsme jezdili koledovat i na Slovensko, sportovali jsme, hráli fotbal, chodili do hor a občas jezdili i na výlety.

     Na Zakarpatí jsem se dostal mnohem blíž k lidem, k jejich utrpení. Nikdo o ně neměl zájem, chyběly jim sociální jistoty a já se najednou stal jejich tatínkem i maminkou, ochráncem i policajtem. Začal jsem svůj život otvírat jejich utrpení, a to mě vedlo k hlubší modlitbě a k prohloubení mého vztahu s Bohem. Pochopil jsem, že sám tuto tíhu unést nemohu, a proto jsem se musel ještě více přiblížit ke Všemohoucímu.

 

Řeka Teresva se rozvodnila, vzala cesty, silnice, smetla několik podniků, byli jsme odříznutí od světa. Došlo i ke ztrátám na životech, jednu mladou rodinku zasypal sesuv půdy. Zprvu jsme nechápali, proč taková pohroma do těchto končin přišla, vždyť mnozí lidé nedostali na podzim navíc ani plat ani důchod, nebyli zabezpečeni na zimu, byli na pokraji bídy. Teď už s odstupem času chápu, že Bůh tuto katastrofu na Zakarpatí seslal proto, aby světu odhalil bídu a ponížení zdejších zapomenutých lidí. Po povodních sem totiž začali přicházet pracovníci z Charit ze Slovenska, Maďarska, Německa i z Čech. Přiváželi humanitární pomoc, pomáhali opravovat domy, a lidé z ostravské Charity začali konstruktivně uvažovat, co bude s místními lidmi po povodních. Všímali si především situace dětí - jejich podmínky se zhoršovaly, mnohé přestaly chodit do školy, protože rodiče na to neměli peníze a ve vzdělání neviděli žádnou perspektivu. Z tohoto zájmu o děti nakonec vznikl z iniciativy pana Gejzy Machaly projekt Adopce na dálku.

     Téměř 800. A kromě toho se - díky finanční pomoci z Čech - povedlo zachránit dnes čtrnáctiletého Vasila Filipce, ochrnutého po dětské obrně. Jak rostl, tlačil mu hrudní koš na plíce a hrozilo mu udušení. Operace vyžadovala 350 tisíc Kč. Díky relaci v České televizi nastalo „svaté šílenství“ a zareagovalo tolik lidí, že Vasil nejen mohl být operován, ale také mohl absolvovat bezplatnou rehabilitaci v Lázních Bělohrad. Považuji to za zázrak lidskosti a solidarity. Jsou to pro mě Vánoce, i když máme léto. Podobně byla také operovaná slepá tříletá Anička, která již dnes vidí.

 

     Ano, podařilo se mi přesvědčit několik maminek v těžké situaci, aby nešly na interrupci. A slíbil jsem jim, že prostřednictvím adopce seženu peníze na jejich živobytí. Je to úžasný pocit mít deset takových dětí, vidět, jak jdou k prvnímu svatému přijímání, jak si hrají venku. V tom se krásně realizuje můj otcovský cit.

     Nejsem zastáncem humanitární pomoci typu „plné kamiony použitého šatstva“. Nedělá to dobře, protože je velmi těžké dávat všem stejně, a vyvolává to závist, zlost a lidé se začínají rvát jako hyeny o kus mršiny. Pro některé bohaté lidi ze Západu je to spíš náplast na vlastní svědomí, zbavení se nepotřebného a ekologicky nebezpečných spotřebičů, např. ledniček nebo praček.

Než přivážet dary ve velkém, to už je lépe raději zůstat chudým a zachovat si důstojnost. Odstrašujícím případem může být návštěva jednoho německého autobusu. Když tito turisté vystoupili z autobusu, vysypali našim dětem z kýblu sladkosti na zem. Ty se na ně vrhly a praly se o ně. Němci si je natáčeli na kameru a vesele se přitom bavili. Ještě že jsem neměl po ruce žádnou hůl, jinak bych těm Zápaďákům namlátil.

 

     O prázdninách sem přijíždějí mladí lidé z České republiky a bezplatně pomáhají, například na stavbách kostelů, domova důchodců... Pro místní lidi je to výchova příkladem, možnost udělat něco nezištně.

     Vynikající jsou také tábory, které u nás pořádají učitelé z Opavska pro místní děti. Během letošního léta se pěti táborů zúčastnilo přes 200 dětí. První vedli Češi a další pak už Ukrajinci. Ti učitelé svým nadšením dovedli nakazit pro práci s dětmi naše pedagogy, katechety i kněze - ti je pak rádi následovali.

     Ubohost západního světa spatřuji v jeho pohledu na život. Nejdříve vidí peníze, a pak až člověka. U nás se snažíme vidět nejdříve člověka, a pak až peníze.

 

     Každému člověku může nabídnout především přímou zkušenost s Bohem, sílu modlitby a ukázat, jak tento vztah funguje v každodenním životě. Zdejší život silně promlouvá do zmaterializovaného a všemi jistotami zajištěného života. Já nemám ani plat ani zdravotní pojištění, odpracované roky se mi nepočítají do důchodu, žiji v podnájmu. Když mi loni rozbili pravoslavní hlavu a musel jsem na CT vyšetření mozku na Slovensko, nevěděli, jak mě zaevidovat, a tak nakonec napsali: farář-bezdomovec.

Pro bohatého Evropana může být setkání se zdejšími chudými lidmi uzdravením z jeho naříkání a honby za majetkem. Lidé zde mají mnohem míň, a přesto dovedou být šťastní.

 

     Cítím, že pravoslavná církev by potřebovala duchovní obnovu. Mnozí její duchovní se orientují spíš na peníze než na pastoraci. Trochu mi to připomíná skupinu mafiánů, která vedel sebe nechce připustit jinou organizaci. Já jsem ten den jel navštívit jednu starou babičku do vesnice Kolodné. Pravoslavní rozlévali zdarma pálenku a pak zorganizovali útok na mě. Tento pokus o zabití zosnoval pop, chtěl si tak uchránit své věřící před katolictvím. Mimo jiné rozbili i dům té babičky a všechno chtěli hodit na jejího syna. Hrozilo mu vězení. Policie je zde velmi zkorumpovaná a vyšetřuje podle toho, kdo víc platí. Při vyšetřování mého případu vyhrožovali našim věřícím, že pokud nevystoupí z katolické církve, tak jim znásilní dcery. Jednu paní obklopili najatí opilci a házeli si s ní jako s míčem, až ji dotlačili k vystoupení z církve.

 

     Zlem si člověk nevybuduje ráj na zemi. Krví, oběťmi, nespravedlností není možné získat ani pokoj ani štěstí. Můžete si postavit barák za miliardu, ale štěstí si do něj nekoupíte. V Čechách mě jednou navštívil ukrajinský mafián a svěřil se mi, že se dostal do situace, kdy musel kvůli velkým penězům zabíjet, ale že nemůže v noci spát a nemá z toho žádnou radost. Rovnou se mě zeptal, jestli bych to za něj neodmodlil, a ptal se, kolik by mi měl měsíčně platit. Usmál jsem se a řekl: „Vrať ty peníze těm, kteří je vydělali a kteří je potřebují. Církev takové peníze nepotřebuje. Já se za tebe můžu modlit, abys našel v sobě sílu nechat takového života a řekl si sám sobě: ,Více už ne.‘ “ Ale on odešel smutný jako ten bohatý mladík z evangelia, protože nechtěl vidět pravdu. Takovým lidem Bůh nemůže pomoci. Vždyť ráj nespočívá v získávání pro sebe, ale v lásce a dávání se druhým.

     Smyslem mého života je žít pro jiné, milovat. A pocit, že bolest druhých mi není cizí a že ani tehdy, když už je vše nad mé síly, nemusím říci: „Jděte do háje, neotravujte mě!“, ale mohu jít ke svému Bohu a můj Bůh není slepý, hluchý a bezcitný k tomuto utrpení, které mu předkládám, ale dělá veliké věci. A proto jsem věřící a kněz.

 

     Na noční bdění přicházím často unavený, zbitý jako pes, zklamaný, s bolestí, a tak prosím Pána, aby ze mě sejmul všechny výčitky a výhrady vůči jiným, abych se nenechal zlomit, aby mě Bůh zvedl a opět rozehřál, abych mohl milovat.

* * *
PETER KRENICKÝ se narodil 13. července 1956 na východním Slovensku ve vesničce Ďačov, okres Sabinov. Studoval na bohoslovecké fakultě v Bratislavě a roku 1982 byl vysvěcen na kněze. Stal se knězem obou ritů (řecko- i římskokatolického). Několik roků působil ve slovenských farnostech, pak absolvoval misijní školu v Polsku v Glogově. Začátkem 90. let byl rok kaplanem v Podbořanech u Žatce. Od listopadu 1993 působí na východě Podkarpatské Rusi. V roce 2003 se stal děkanem v okresním městě Tjačiv.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou