Smrt otevírá dveře novému životu
Vydání: 2008/44 Dušičky, 29.10.2008, Autor: Tereza Holá
O svátku Všech svatých, Dušičkách i o úsměvných situacích na důstojných pohřbech hovoříme s P. Rudolfem Kopeckým, duchovním správcem v Klimkovicích nedaleko Ostravy.Co má lidem přinášet Vzpomínka na všechny věrné zemřelé?
Měla by být připomínkou všech, kteří nás předešli a skončili dříve v pozemském rozměru. Kromě nesmrtelné duše přece přetrvávají také vztahy, láska, hluboké city. Jen mám pocit, že není správné, když si celý rok na své blízké ani nevzpomeneme, některé hroby zůstávají opuštěné a pak lidé najednou v jeden čas zavalí hřbitovy.
Jsou ale i takové, kam někdo přichází každý den...
Když někdo zemře, často se stává, že jeho blízký zpočátku přichází na hřbitov denně. Není ale moc dobré, když se to časem nesrovná a například žena, které odešel manžel, tráví na hřbitově kus svého života. Živý člověk by měl především a hlavně žít do posledního vydechnutí. Také rád chodím na hřbitovy, dokonce i když tam nemám nikoho blízkého. Ale člověk si musí hlavně hledět svého dobrého života – a ne dlít jen ve vzpomínkách na mrtvé. Všeho moc škodí.
Proč vlastně přinášíme na hroby květiny?
„Dal mi v onen den Pán věnec vítězství,“ píše svatý Pavel. Jde o symbol vítězství a nastávajícího míru třeba v podobě olivové ratolesti. A dojít po celé životní pouti k Bohu je vítězstvím. Ale květiny mohou být také pozůstatkem po obětinách, které se dříve přinášely mrtvým.
Mění se pohřby, bývají dnes jiné než dřív?
Hlavně za totality byly některé pohřby dost hrozné, takových ale naštěstí ubývá. Když si vzpomenu, jak tenkrát přišel muž s červenými deskami a začal vyprávět něco o zlém a krutém osudu, který nám vyrval naši babičku teprve ve věku devadesáti let, a potom školačka s pionýrským šátkem přednesla básničku, ještě dnes se mi ježí chlupy. Vždyť smrt je součástí našeho života stejně jako narození. Smrt přece otevírá dveře pro nový život. A ono to tak kolikrát bývá i viditelně: v rodině, kde někdo zemře, se někdo další narodí.
Setkání se smrtí by mělo být pietní, důstojné, přesto někdy může být i úsměvné. Setkal jste se při pohřbech s takovými neobvyklými situacemi?
S mnoha. Například poprvé jsem byl v šoku při jedné písni, která se na pohřbech hraje velmi často. Představte si, že muži v černém s vážnými obličeji vynášejí rakev z kostela a kapela k tomu začne hrát Už mně koně vyvádějí. To je prostě komické a já se vždycky divím, že si to nikdo neuvědomí.
Mívají lidé nějaká nestandardní přání, jak se rozloučit se svým blízkým?
Setkal jsem se s romskou rodinou, která obložila svého příbuzného lahvemi s alkoholem, doutníky a penězi vysoké nominální hodnoty. Účastníci pohřbu potom čekali opravdu do poslední chvíle, než hrobníci hrob zasypou.
Jsou chvíle, kdy se kněz na pohřbu zapotí, protože třeba neví, jak vyřešit zapeklitou situaci?
Určitě každému faráři záleží na tom, aby byl pohřeb důstojný. Ale najdou se okamžiky, kdy vás poleje horko, protože najednou nevíte jak dál, nebo přijde záblesk, kdy si nemůžete vzpomenout, koho to vlastně pohřbíváte. Zažil jsem i situaci, kdy se konalo několik pohřbů po sobě a farář řekl, že se loučíme s dcerou, matkou, babičkou, než mu najednou došlo, že pohřbívá muže. Takové lidské chyby ale dávají obřadu lidský rozměr.
Sdílet článek na:
