Slovanským jazykem proti pohanským kultům
Vydání: 2020/27-28 Získávat láskou Kristu národ celý, 30.6.2020, Autor: Alena Scheinostová
Jaký asi byl duchovní svět Moravanů v době, kdy na naše území připutovali soluňští věrozvěstové? Co prozrazují dobové prameny i nálezy z pohřebišť – přibližuje archeolog LUDĚK GALUŠKA z Moravského zemského muzea v Brně.
Takto podle hypotetické rekonstrukce vypadal chrám na Sadské výšině v Uherském Hradišti, kde se k modlitbě se svým prvním biskupem Metodějem scházeli moravští křesťané. Byl součástí rozsáhlého církevního centra Velké Moravy. Snímek archiv MZM
V oblasti Starého Města a Uherského Hradiště, kde se nejspíš rozkládal velkomoravský Veligrad, vedete archeologický výzkum už od 80. let. Co zdejší nálezy říkají o Moravanech 9. století?
Lidi té doby poznáváme hlavně díky výzkumům pohřebišť. To největší existovalo ve Starém Městě u kostela „Na Valách“ – už jsme z něj odkryli více než 2 000 kostrových hrobů. Hrobové nálezy spolu s písemnými prameny nám pak dokládají, že ve druhé polovině 9. století tu žila už strukturovaná společnost v čele s privilegovanou vrstvou velmožů, s knížaty z vládnoucí rodiny Mojmírovců i dalších významných rodin Moravanů. Dále tu byli „zaměstnanci státu“, například župani, tedy správci jednotlivých hradišť velkomoravské hradské soustavy. Významnou roli plnily stovky knížecích družiníků – specializovaných bojovníků. Následovali početní řemeslníci, obchodníci a samozřejmě zemědělci – tedy dodavatelé a tvůrci materiálních statků včetně nezbytných potravin.
O tomto společenském rozdělení vypovídají i místa posledního odpočinku Moravanů?
Jistě. V předkřesťanské době se věřilo, že se člověk po smrti dostane do záhrobního světa, kde bude potřebovat vybavení, jaké užíval za života. Zemřelému tedy přidávali do hrobu šperky, zbraně, předměty denní potřeby, ale také nádoby s potravinami nebo vodou. Povaha hrobové výbavy vypovídá o bohatství a společenském postavení daného člověka.
Během velkomoravského období ruku v ruce s postupnou christianizací však výbava z hrobů postupně mizí, hlavně na pohřebištích u kostelů. Takže pak v hrobu uprostřed kostela nalezneme muže uloženého v deskové železem kované rakvi, který u sebe nemá vůbec nic, zatímco mimo interiér kostela najdeme jiného s honosným opaskem, mečem, ostruhami, sekerou. Měl významnější postavení ten „chudý“ z kostela, nebo ten druhý? Téměř jistě onen první, protože byl pochován v kostele – pro křesťana na nejvýznamnějším místě. A velmoži Velké Moravy už byli z valné části křesťany.
O svatém Václavu víme, že vykupoval otroky na svobodu. Měli otroky také staří Moravané?
Otroci na Moravě 9. století žili. Zmiňují se o nich písemné prameny, vzácně je dokládají archeologické nálezy, například tzv. krční pouta. Zřejmě to původně byli váleční zajatci, různí provinilci potrestaní za přečin ztrátou osobní svobody a podobně. Pracovali hlavně v zemědělství, v hospodářství. Byli dokonce předmětem obchodování na „trzích Moravanů“, jak stojí v dobových pramenech. Že by však na nich stála celá existence Velké Moravy, jak se někdy tvrdí, si nemyslím.
Co víme o velkomoravských pohanských kněžích či o předkřesťanských kultech obecně?
V roce 796 se kdesi v bavorském Podunají konala synoda křesťanských hodnostářů, kde se kromě jiného projednávala christianizace čerstvě podmaněných Avarů a také Slovanů, kteří žili na našem území. Znamená to, že naši předci se tehdy stále drželi svých původních polyteistických náboženských představ a praxe, o kterých toho ovšem mnoho nevíme. Nezbývá nám, než se podívat do míst, kde se „pohanství“ Slovanů udrželo nejdéle – až do poloviny 12. století – a v komplexní podobě: do Pobaltí a severního Polabí. Díky tomu víme, že v těchto představách stvořiteli Země a Slunce byli bohové Svarog a Svarožic, že hromovládným bohem války byl Perun a že Veles byl bohem zemědělců, ochráncem stád. V pozdějším období Slované uctívali ještě další bohy. Velekněží, kteří stáli v čele kultů těchto božstev, měli velkou moc a svými věštbami výrazně ovlivňovali bytí tehdejších společenství. Zda i u předkřesťanských obyvatel Moravy, je otázkou.
Na moravském území doklady pohanské víry nenajdeme?
Jen vzácně. Například v Mikulčicích se podařilo objevit jámu s přibližně dvěma sty hliněných rituálních zvířecích figurek. Má se za to, že je lidé užívali jako votivní předměty třeba v době, kdy domácnost očekávala narození dobytčete, s vírou, že se narodí živé a zdravé. Přežití našich předků v těžkých dobách bylo totiž přímo závislé na domácích zvířatech a jejich produktech. Velmi pozoruhodný nález z Hluku na Uherskohradišťsku, z mohylového pohřebiště z 8. století, představuje pozlacený přívěšek zobrazující lidskou tvář s dlouhým plnovousem a se třemi dvojicemi rohů po stranách. Mám za to, že jde o vzácné znázornění „rohatého boha“ stád Velese, jediné v našem prostředí.
Kdy se Moravané dostali poprvé do kontaktu s křesťanstvím?
Snad už během 2. poloviny 8. století, jistě pak na přelomu 8. a 9. věku, kdy vojska franského krále Karla porazila Avary a obsadila dnešní Rakousko a západní oblasti Maďarska. Moravany od nich oddělovaly jen řeky Dunaj a Dyje, takže jejich předáci o křesťanství určitě věděli. Zmíněná Dunajská synoda pak podnítila zájem misijně působit mezi moravskými Slovany nejen u bavorských biskupství, ale také u misionářů ze severní Itálie a Chorvatska. Na počátku 9. století se tak na Moravě objevili první kněží. Vyslyšení u moravských předáků našli hlavně v oblasti Uherského Hradiště – Starého Města, v Modré u Velehradu a poblíž dnešních Mikulčic, kde brzy vznikly první kostely jako přímé doklady křesťanství.
Znamená to tedy, že už před příchodem svatých Cyrila a Metoděje měla Velká Morava své první křesťany?
Z dopisu knížete Rostislava do Byzance v roce 863 jasně plyne, že na Moravě tehdy působili „kněží z Řek, Vlach a též Němec“, a podobná je mluva archeologických pramenů. Kolem poloviny 9. století, ještě před příchodem obou bratří, tak na Moravě vedle sebe žili lidé, kteří už přijali křesťanství, i ti, kdo se dosud drželi původních kultů. Pokřesťanštění Moravy nenastalo žádným mávnutím kouzelného proutku, nýbrž šlo o proces, který probíhal po celé 9. století a částečně i později.
A jak to bylo se staroslověnským Písmem? Je jisté, že mu tehdejší Moravané rozuměli?
V 9. století se na Moravě mluvilo tzv. západní slovanštinou. Do ní nechali už první latinští misionáři přeložit základní modlitby jako Otčenáš a Krédo či křestní formule, protože ty měl křtěnec proslovovat ve svém jazyce. Mše však byla vedena v Moravanům nesrozumitelné latině. Naopak svatí Cyril a Metoděj vycházeli ve svých původních pracích z jazyka jižních Slovanů v okolí řecké Soluně, který znali. Oba dialekty si ovšem byly hodně podobné. Byzantská misie na Moravu byla sice poměrně náhlým politickým rozhodnutím, avšak na misijní činnost u Slovanů, byť zřejmě původně ne u moravských, se Konstantin s Metodějem již několik let pečlivě připravovali. Staroslověnština jako literární a liturgický jazyk, stejně jako jeho psaná podoba hlaholice, tedy rozhodně nevznikly během jednoho léta.
Na místě pak bratři zjistili, že zdejší lidé už používají ve svém jazyce některé důležité církevní termíny a ty že se poněkud liší od těch „jejich“. Usoudili, že by nebylo vhodné rušit, na co je lid zvyklý, a nahrazovat zažité „novinkami“. Svoji hlaholskou abecedu tedy doplnili o několik dalších znaků, tudíž ji vlastně až na Moravě dotvořili.
Nejen co do misionářské a pastorační zdatnosti, ale také co se týká jazykových či pedagogických schopností museli být oba bratři opravdu mimořádné osobnosti, které by vyčnívaly nad průměr i dnes.
To rozhodně ano. Ještě za svého života byl Cyril v Římě uctíván bezmála jako světec. Z dobových zápisů jasně vysvítá, že jej jeho současníci uznávali jako impozantní osobnost církevního, filozofického i společenského dění. Metoděj mu, jak se říká, zpočátku kryl záda. Nicméně také on se postupně „vypracoval“, stal se osobností našich církevních dějin a jako arcibiskup nově vzniklé „svaté moravské církve“ zůstal věrným pokračovatelem v díle svého bratra Konstantina – sv. Cyrila.
(sch)
Sdílet článek na:
Sekce: Články, Téma, Rozhovory
