Vydání: 2004/46 Nevěra, 9.11.2004, Autor: Štěpán Plaček

Nevěra je vždy příležitostí: pro jednoho k nápravě (pokání) a pro druhého k pomoci (odpuštění) - a nesmíme lehkomyslně soudit, že jedno je lehčí nebo méně potřebné než druhé.

Na začátku vztahu je láska. Partneři chtějí spolu žít, slíbí si lásku, úctu a věrnost a vydají se vstříc společnému životu. Přijdou děti, všední koloběh a... manželské krize. Jednou z jejich příčin (ale i důsledků) bývá také nevěra. Některé vztahy nevěru neunesou a mohou se rozpadnout. O tom, jak se s nevěrou vyrovnat, či o tom, zda se křesťanským manželstvím nevěra vyhýbá, jsme hovořili s Josefem Zemanem, psychologem z církevní manželské poradny Bethesda v Brně.

Podle evropského statistického úřadu Eurostat má Česko nejvyšší rozvodovost v EU - rozvádí se 48 % manželství. Jak častou příčinou rozvodů v České republice je právě manželská nevěra?
Je pravda, že míra rozvodovosti u nás patří k nejvyšším v Evropě i ve světě. Avšak právě tvrzení, že 48 % manželství se rozvádí, je velmi problematické. Vychází totiž z poměru mezi počtem sňatků a rozvodů v daném roce. A jelikož prudce klesá počet uzavřených sňatků, dochází samozřejmě k relativnímu zdánlivému vzrůstu rozvodů.
Nevěra jako důvod rozpadu manželství je oficiálně udávána zřídka, v roce 2000 ji uvedlo jen 5,6 % rozvádějících se žen a 8 % mužů. Fakticky hraje podstatně větší roli, zdaleka však ne rozhodující. Manželství dnes stojí i padá s kvalitou vztahu, s nímž existence věrnosti, či nevěry kupodivu souvisí málo. V žádném případě nelze říci, že věrný vztah je kvalitní jen proto, že se nesetkal s nevěrou; případně že se musí tím, že se nevěra udála, zhoršit. Bohužel i ve velmi dobrých vztazích může dojít k nevěře, a naopak ve velmi špatném vztahu se lze setkat s věrností. Nevěra samozřejmě manželství ohrožuje vždycky, ale jak k tomu dochází a jaké jsou následky - to bývá často nečekaně různé.

Stojí si křesťanské rodiny v míře nevěry či v počtu rozvodů lépe než nekřesťanská manželství?
Nemusíme pochybovat o tom, že manželství křesťanů jsou méně často ohrožována nevěrou a že zde méně často dochází k rozvodům. Významný rozdíl mezi věřícími a nevěřícími je však zřetelný v tom, jak se hledají cesty k odstranění následků nevěry. Praktikující křesťan při této příležitosti častěji pochopí, jak obrovský nárok přestavuje skutečné odpuštění a jak těžké a náročné je odčinění toho, co se stalo. Obojí je ale nezbytně potřeba. Formální odpuštění nebo formální pokání totiž v případě nevěry nefunguje. Kvalita vztahu není ohrožena tím, co se stalo, ale tím, že nedošlo k dobrému odpuštění a dobrému odčinění. Náprava nevěry je vždy společným problémem obou manželů a je bohužel častým omylem vyžadovat nápravu pouze po tom, kdo ji zavinil. Snad nikde jinde neplatí požadavek nesouzení tak 'do morku kostí' jako zde. Nevěra je vždy příležitostí: pro jednoho k nápravě (pokání) a pro druhého k pomoci (odpuštění) - a nesmíme lehkomyslně soudit, že jedno je lehčí nebo méně potřebné než druhé.

Všeobecně se má za to, že jsou častěji nevěrní muži. Platí to i u křesťanů?
Tradičně má mužská nevěra častěji charakter vyhledávání zážitku, ta ženská naopak formu vyhledávání mileneckého vztahu. Trend však ukazuje, že s nárůstem rovnoprávnosti pohlaví se u těch, kteří jednomu nebo druhému typu nevěry podlehli, smazává rozdíl mezi mužem a ženou, a že se vlastně v podstatě ztrácí opodstatnění tyto dva 'typy' nevěry definovat. S tím také souvisí trend vyrovnávání počtu nevěr u mužů a u žen. U křesťanů lze pozorovat stále ještě zřetelný rozdíl v nahlížení na 'závažnost' nevěry. Nevěrná žena je jakoby větší hříšnice než nevěrný muž a milenecký vztah je jakoby horším proviněním než opakovaná dobrodružství. Nejmladší generace už to takto jednoznačně neprožívá a důležitějším kritériem závažnosti se stává fakt ohrožení manželství - horší je zkrátka to, co ho ohrožuje více.

Co všechno můžeme označit za nevěru? Je manželskou nevěrou již ta skutečnost, že se člověk zamiluje, aniž dá svému citu plný průchod?
Nezbývá než odpovědět trochu složitěji. Asi nebude pochyb o tom, že rozhodující je aktivita (úmysl) selhávajícího partnera. Problém je však v tom, že pro nás muže je znatelně jednodušší zacházení s emocemi, navíc máme tendenci to pokládat za přednost. Výsledkem je studenější mužský svět převážně vnější spravedlnosti. Ženské myšlení a prožívání je odlišné a zásadně přínosné a obohacující. Do problematiky nevěry se však tímto způsobem dostal moment jakési 'ospravedlnitelné' nevěry. Jeho prototypem je v literatuře se často vyskytující postava ženy trápené v manželství, která prožije velkou, většinou krátkodobou, mimomanželskou lásku. Tento koncept samozřejmě není možné přijmout, upozorňuje však na složitost problematiky. Nikam se však nedostaneme, pokud se budeme snažit řešit vše pouze odstraňováním příčin. Je to opět zjednodušené 'mužské' myšlení. My křesťané totiž dobře víme, že reálné příčiny každého hříchu nejsou v 'lákavosti ovoce', ale v postoji člověka a v působení Zlého. Pravidlo, že příležitost dělá zloděje, platí více pro nekřesťany.

Svatý František Saleský doporučuje, aby se zamilovaný člověk důsledně vyhýbal kontaktům s dotyčnou osobou. Obtíže ale nastávají, když zamilovanost potká lidi třeba na pracovišti - což zřejmě bývá často. Jak potom dostát tomuto doporučení?
Omezení 'nebezpečných' kontaktů je samozřejmě někdy nutné, ale obecná platnost takovéhoto pravidla je sporná. Nelze se vyhnout příležitosti k nevěře. Řešení je v budování obrany a tou není jen vyhýbání se příležitosti, ale především stále obnovovaná kvalita vztahu. Důležitá je také schopnost s projevy nevěry adekvátně zacházet, a to jak s projevy 'nevinnými', tak s projevy vážnými, nebo dokonce tragickými. Zásadní komplikace je v tom, že pro některý pár je tragédií i evidentně neohrožující sympatie k někomu třetímu, zatímco pro jiný nemusí být ohrožující ani dosti rizikové chování.
Riziko však představuje nejen eventuální mimomanželský 'zájem' jednoho, ale i podezřívavost (žárlivost) toho druhého, protože lze většinou těžko rozlišit, kdy je oprávněná. Navíc podezřívavost likviduje nejdůležitější aspekt dobrého vztahu, a tím je důvěra. Výše zmíněný mimomanželský 'zájem' partnera je tedy nebezpečný více významem, který vyplývá ze situace konkrétního vztahu, než jeho vnějším projevem. Příklad: pro některý vztah je ohrožující chodit s kolegyní v práci na oběd, jiný vztah nemusí ohrozit ani pravidelné dosti bujaré večírky manželky s jejími přáteli. Hranice osobního hříchu a hranice ohrožení manželství v žádném případě není totožná. Co už je hříchem, nemusí ohrožovat manželství (samozřejmě to ale hříchem zůstává), a naopak to, co z vnějšího pohledu není hříchem, může manželství ohrožovat, a tudíž se to vlastně jiným hříchem stává. V takovém případě je na místě pohovor s dobrým zpovědníkem anebo věřícím psychologem, je třeba hledat řešení, zda pomůže změna u jednoho nebo druhého partnera.

Mohou křesťané nějak obohatit ostatní společnost svým pojetím věrnosti, respektive postojem k nevěře?
Rozhodně mohou a také to dělají. Křesťanští manželé by především měli mít schopnost dokonale odpouštět. Tím nabídnou nevěřícím zkušenost, že i vztah, který prošel krizí (nejen nevěrou), stojí za to obnovovat. Prospívá to většinou jak osobnostnímu růstu manželů, tak dětem a blízkým příbuzným. V rámci křesťanského manželství nesmí platit 'odpustit, ale nezapomenout', protože to pak žádné skutečné odpuštění není. Bývá to těžké obzvláště pro muže, kteří mají tendenci eventuálnímu opakování nevěry 'předcházet' tím, že 'preventivně' manželku omezují - a někdy dosti trapně - anebo se ke starým krizím stále vracejí. Tím samozřejmě vztah nabourávají a zvyšují možnost opakování problémů. Manželky nevěrníků bývají jen o málo lepší. Reálné křesťanské odpuštění je obnovení bezpodmínečné - tedy do rizika jdoucí - lásky. Po takovéto lásce touží nevěřící stejně jako my, pouze často nevědí, jak ji skloubit se spravedlností. My křesťané musíme umět nést riziko obnovené plné důvěry. A můžeme ostatním ukazovat, že v manželství je dobré, když je láska větší než spravedlnost. Právě na příkladech překonání nevěry je tento princip obzvláště dobře patrný.

Foto: asldfh askhjf asldh askld klsadfkl