26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

'Sláva vítězům a čest poraženým'

4. 11. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/45 Stigmata, 4.11.2008, Autor: Jiří Macháně

Voliči rozdali v krajských i senátních volbách karty a na politicích nyní je, jakou hru s nimi rozehrají. „Výsledky voleb v demokratickém systému nejsou tragédií a hrůzou. Řekněme si spíše spolu se sportovci: sláva vítězům a čest poraženým. Ač se ve volbách používají různé taktiky a metody, měli bychom jako věřící lidé vzít na vědomí, že ,nic neděje se maně, vše řídí ruka Páně‘,“ říká královéhradecký biskup Dominik Duka. Hovořili jsme s ním o povolebních náladách v Česku:

„Správný mančaft hraje opravdu o všechno, ale když zápas skončí, tak si všichni podají ruce. To musíme přijmout a je nutné, aby výsledek analyzovali nejen politici – i občané by se teď měli rozmýšlet, jak a proč volili a jaké to bude mít důsledky.“

Jsou křesťané skutečně dostatečně silná skupina obyvatelstva, která by dokázala a mohla ovlivnit prostřednictvím voleb politické rozložení sil a moci v zemi?
V Česku se ke křesťanství hlásí jedna třetina obyvatel a víc než jedna polovina jich je pokřtěná. Z historického hlediska jsme prakticky ve stejné situaci, kterou zaznamenal první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Všimněme si, co pak v dějinách této země dokázala tato jedna třetina společnosti. Je třeba vzít na vědomí, jak obrovskou zodpovědnost máme.
Zároveň musíme s velkou pokorou přiznat, že prohráváme přítomnost způsobem, za který nás budou dějiny církve i světa zcela nutně soudit. To neříkám při ohlédnutí za volbami, které jsou jen lakmusovým papírkem. Jak jsem už naznačil, nejsou začátkem a koncem světa, ale zcela jistě ukazatelem našeho žitého křesťanství v posledních desetiletích.

Vy biskupové jste autoritou, jež je schopná oslovit velkou skupinu křesťanů, kteří vám naslouchají. Můžete je pobídnout k zodpovědnosti. Není škoda, že je více neoslovujete?
Ano, je pravdou, že my biskupové nejsme tak aktivní, jak bychom měli být. Když už, tak spíš jen odpovídáme na otázky. Neděláme kroky ke koncepčnější práci. Jeden z mých předchůdců na královéhradeckém biskupském stolci Edvard Jan Brynych řekl kněžím: „Bez vás nedokážu vůbec nic.“ Já to ve své diecézi opakuji všem věřícím. V Česku chybí větší kooperace mezi hierarchií, klérem a laiky – a rezervy i nedostatky máme všichni.

Na komunální úrovni jste otevřeně podpořil kandidáta pravice, nikoliv stranu, která se deklaruje jako křesťanská. Proč?
Tato informace není úplně přesná. Jako biskup hradecké diecéze jsem byl oslovován některými kandidáty. Žádali mě, abych pro ně formuloval svůj názor, zda se domnívám, že by byli odpovědnými a schopnými reprezentaty „obce“. Takto jsem jich podpořil několik z pravicového tábora, včetně lidovců. Někteří můj výrok uveřejnili, jiní se rozhodli opačně. Byli za mnou i kandidáti levice, kteří ode mě písemnou podporu nechtěli, ale přáli si, abych vzal na vědomí jejich volební kampaň a abych v případě jejich vítězství dokázal být podporovatelem toho, co by vedlo ke společnému dobru.

Jak na podporu konkrétních lidí reagovalo vaše okolí?
Ozvaly se dva kritické hlasy kvůli mé podpoře nezávislého kandidáta pod hlavičkou ODS. Nikdy jsem ale nevydával pokyny, koho volit. Opravdu se snažím být nadstranický, ale za deset let působení v této diecézi jsem poznal lidi, o nichž jsem přesvědčený, že dokázali odvést veliký kus práce. Já jako člověk, jako Duka, jsem jim opravdu především vděčný za to, že žijí a pracují pro dobro tohoto města a kraje – zdaleka ne jen za to, že dávali dotace na opravy církevního majetku.

Myslíte si, že i ostatní biskupové a kněží by měli hovořit konkrétněji o tom, u kterých lidí či subjektů vidí snahu po obecném dobru?
Mou povinností je podporovat dobro a rozkvět této země. Takže ano, mělo by se to mnohem více dít. A myslím si, že by to pomohlo orientaci našich věřících i ostatních obyvatel naší země. A povzbudilo by to i politiky k tomu, aby více hleděli na dobré činy, spíš než na sliby.

Komunisté se zřejmě budou po krajských volbách podílet na některých místech na správě země. Jsou ale přece jenom nositelem ideologie, která byla namířená proti církvi...
Nemůžeme soudit paušálně. V mém životě vystupuje několik členů komunistické strany, kterým vděčím za to, že vůbec jsem. Musíme se svatým Augustýnem rozlišit nenávist ke zlu a přitom mít i lásku k nepříteli. Ke komunistické straně je nutné zaujmout naprosto principiální postoj: nemůžu volit stranu s tímto programem, stranu, která se nezřekla svého někdejšího programu a nepřijala odpovědnost za minulost. Nemohu ji volit a ani s ní aktivně spolupracovat. Na druhou stranu nelze odsuzovat, když někdo hledá podporu pro konkrétní zákon či rozhodnutí například u poslanců komunistické strany. Politika je přece jen uměním kompromisu. Podobné je i to, když přijde komunistický poslanec či zastupitel s rozumným a věcným návrhem. Pak snad není hanbou, když zástupce kterékoliv strany zvedne pro tento návrh ruku, pokud sám nevymyslel něco lepšího.

Už minulé volby na Moravě ukázaly, že jde sociální demokracie nahoru na úkor pravice, zejména křesťanských demokratů, kteří právě tam měli dříve baštu. Je to způsobeno tím, že věřící nepřišli k volbám, nebo jsme svědky přelévání voličstva?
Nemám právo vyčítat věřícím, jak volili, to je otázka jejich svědomí. Ten posun je podle mého mínění daný výraznou voličskou účastí starší generace. Sám jsem „důchodcovský novic“, tak je doufám zřejmé, že to, co říkám, nemá znít jako negativní nálepka. Volby levici vyhráli důchodci, tedy starší generace, která je z demografického hlediska početnější a jejíž podíl ve společnosti ještě poroste. Starý člověk je nikoliv politicky, ale existenciálně konzervativní. Já například v tomto domě nesnáším, když někdo přenáší nábytek. Starší lidé mají také své rozpočty a jejich život je zaměřen spíše na to, co bylo, než na nějaké vize do budoucna. Změny, které se připravují, a nejsou-li dostatečně a průzračně prezentovány, u nich vyvolávají podvědomou obavu. A to byl rozhodující okamžik těchto voleb – senioři se cítili existenciálně ohroženi.

Neoslovují témata levice – jako například solidarita – věřící přece jen lépe?
Já vím, že se to nebude všem čtenářům líbit, ale Evropa po stěhování národů je Evropou sociálních jistot. Byly to benediktinské kláštery, které přinesly odkaz, vzdělanost antiky a kulturu. Protože tyto komunity byly na mnohem vyšší životní i kulturní úrovni, staly se samozřejmě nositelem vyššího životního stylu a vzdělanosti. A to nejen pro sebe. Kláštery cítily solidaritu s lidmi ve svém okolí, které bezprostředně ovlivňovaly a také jim pomáhaly. Tento princip vzájemné pomoci, později nazvaný solidarita a subsidiarita, byl uchováván a rozvíjen po celá staletí.

Zeptám se jinak: Není pro církev logičtější vazba na levici spíš než na pravici? Vždyť sociální učení církve k solidaritě přímo vybízí?
Typickým vzorem nám může být Jan Pavel II. Vezměme jeho dvě encykliky: Laborem exercens a Centesimus annus. U prvně jmenované je akcentován pohled sociálního hlediska, chcete-li levého středu, druhá encyklika volí – jak bychom řekli politickým jazykem – spíše pravý střed. A tak je rozdělen i pohled samotné církve. Já sám jsem hlavou více na straně pravice – srdce mně dovolí chápat i některé pohledy, které ideově zní možná poněkud levostředně. Naše společnost však potřebuje více konzervativních hodnot, které byly v minulosti především výsadou pravice.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou