Setkání se zdivočelou religiozitou
Vydání: 2016/43 Sedm statečných, sedm svatých, 18.10.2016, Autor: Aleš Opatrný
Při pohledu na dnešní „náboženskou scénu“ vidíme hlad po religiozitě, ale také existenci jakési „zdivočelé religiozity“, kterou představují právě sekty a různé kulty.
Na Sibiři se dosud udržují některé šamanistické obřady. Repro KT
Tato religiozita by měla být evangeliem a tradicí církve kultivována, ona sama však o kultivaci nestojí.
Chceme–li celé situaci kolem sekt rozumět, musíme si uvědomit, z jakých zřídel se napájí jejich život a z jakých motivů je lidé hledají. Především musí být zřejmé, že do sekty se nevstupuje na závěr nějakého složitého poznávacího procesu, při kterém člověk mnohé prověřil a toho nejlepšího se přidržel. Proces skutečného hledání pravdy vede málokdy k nalezení sekty, protože sekty své pravdy příliš nezdůvodňují, mnoho o nich nediskutují, sekty spíš pravdy „mají“, „disponují jimi“ a vyvoleným je „přidělují“.
Kromě toho velká část sekt stojí na nekritizovatelné autoritě svého vůdce nebo na sektou uznávaném „sdělení shůry“. Ke vstupu do sekty tedy člověka nedohání ani tak hledání pravdy jako jeho vlastní existenciální nouze. Sekty jsou mnohdy útočištěm lidí osamělých, jinými nepřijímaných, nebo různě radikálně orientovaných či hledajících „něco zvláštního“.
Klasický stoupenec sekty něčím v životě trpěl, něco mu chybělo a něco hledal. V sektě pak nalezl domnělý nebo skutečný lék na svou bolest či nouzi. Z toho vyplývá, že takového člověka těžko změníme přesvědčováním, vršením racionálních, filozofických nebo biblických argumentů.
Svádění k jiným bohům
Nemá smysl mít jen strach ze sekt nebo mít vůči nim pouze averzi. Je třeba si opatřovat solidní a seriózní informace. Potom člověk nějaké propagaci sekty tak snadno neuvěří ani nebude považovat za sektu neškodnou, jen jemu neznámou náboženskou skupinu.
Ovšem pro křesťany je zásadním úkolem být svědky a hlasateli evangelia, a ne v prvé řadě bojovat proti sektám. Nicméně existují situace, kdy je třeba jasně ukázat, kdo jsou ti, kteří se buď za křesťany vydávají, ač jimi nejsou, nebo kteří prostě chtějí svést druhé na svou cestu.
Při informování veřejnosti i jedince platí požadavek serióznosti a zdržení se emotivních výpadů. Důležité je, aby byly zejména popsány ty elementy učení a života sekty, které adepta nepozorovaně zbavují svobody, ohrožují jeho psychiku, případně ho uvádějí do ekonomické závislosti nebo mu nenápadně vnucují „věrouku“ zdánlivě křesťanskou, která ale křesťanská není. Biblicky řečeno: Jde vždy o „svádění k jiným bohům“, tedy o popření prvého přikázání Desatera.
Ač není dobré sektami druhé strašit, je přeci jen třeba určitá prevence. Tím není míněna ani výchova k agresivitě proti jiným, ani vnucování pocitů strachu. K dobré formaci s ohledem na bezpečí před sektami patří v prvé řadě dobrá znalost Písma a zásadních obsahů křesťanské víry. Důležitá je také výchova k dobré komunikaci. Kdo komunikuje, dovede se dobrat k důležitým informacím. V neposlední řadě jde i o výchovu k dialogu. Sekta je přitažlivá právě pro lidi sektářské mentality, která je nedialogická. Pokud bude křesťan vychován nedialogicky, může se stát stejně snadno vášnivým odpůrcem jako velkým stoupencem sekty.
A nakonec dodejme, že sektou bývá ohrožen člověk osamělý a ustrašený. Je tedy třeba se o takové lidi přiměřeně starat.
Mons. ALEŠ OPATRNÝ
Sdílet článek na:
